Hlavní obsah
Alena Zemančíková Foto: archív Aleny Zemančíkové

Fejeton Aleny Zemančíkové: (Ne)vyléčitelná nemoc

Ještě dřív, než jsem poznala Franze Kafku a Ladislava Klímu a naučila se nazpaměť první Wolkerovu básničku, dřív, než jsem věděla, že tuberkulóza je totéž jako souchotiny, poznala jsem tu nemoc z nejromantičtější možné stránky. Asi tak v osmé třídě jsem začala číst Remarqua – Tři kamarády.

Alena Zemančíková Foto: archív Aleny Zemančíkové
Fejeton Aleny Zemančíkové: (Ne)vyléčitelná nemoc

Hrdiny jsou tři mladí muži, kteří spolu přežili válku, společně vlastní škaredé a nedůvěru budící, ale fantasticky výkonné auto jménem Karel a jeden z nich se náhodou seznámí s krásnou štíhlou mladou ženou.

Bylo mi velice vhod, že kamarádi o tu ženu nebojují, že její láska patří jednomu a druzí dva mu to jako praví přátelé přejí. Jenže Patricie Hollmannová (ano, tak se jmenovala, i já jsem se chtěla jmenovat Patricie, jen tušený posměch rodinných příslušníků mi zabránil v tom, abych se tak nechala oslovovat) je nemocná: má tuberkulózu. Po milostných, automobilistických i politických peripetiích nakonec Patricie umře v plicním sanatoriu, příšerně drahém, takže kamarádi, aby mohli zaplatit její pobyt, prodají nedostižného Karla. To už jsou jenom dva, protože třetího zabili budoucí nacisté při demonstraci.

V té knize hraje roli láska, která se mi zdála velkolepá, a přitom nebyla kýčovitá (no, trošku ano, ale to jsem ve čtrnácti nerozeznávala). Zdálo se mi, že na rozdíl od přátelství si člověk lásku musí zasloužit nějakým neštěstím, třeba nemocí, která mu pak nakreslí tajemné stíny pod očima.

O deset let později, to už jsem měla děti, jsem trávila večery u Betty MacDonaldové a její humoristické trilogie Co život dal a vzal, jejíž druhá část nazvaná Morová rána se odehrává v plicním sanatoriu. Od téhle pop-ikony beletrie jsem se dozvěděla, jak vlastně léčba tuberkulózy probíhá a co se v takovém sanatoriu děje. Betty ovšem nebyla v drahém švýcarském, nýbrž v obyčejném americkém: neměla tam ale o nic méně pestrou společnost. Píše, jak je ta léčba nudná, dlouhá, studená a bezútěšná. A taky, že se dá přežít. Bettyino léčení a Patriciino umírání se vlastně odehrávají ve stejnou dobu, na konci třicátých let. Remarqueův román je z roku 1936 a v letech 1937 a 1938 pobývala MacDonaldová v sanatoriu. Celé dva roky! To zjištění mě připravilo na Čarovnou horu Thomase Manna.

Betty MacDonaldová

Foto: Profimedia.cz

Teprve v této světově proslulé próze je tuberkulóza v hlavní roli: předtím šlo o lásku, přátelství, o vůli přežít, o otázky rovnosti v extrémní situaci, o emancipaci, o romantiku. V Mannově románu, který se tak pomalu rozbíhá, až čtenáře málem zničí, jde ovšem o všechno. Je tu už dávno jasné, že Hans Castorp má TBC také, člověk se zlobí, proč to autor tak protahuje, až mu to dojde: každý si přece něco v sobě nepřiznává, i když už to na něm vidí všichni okolo. Teprve pak přijde poznání, tak dramatické, s krví na sněhu. Hnutí mysli i morálky, potřeba pomáhat, projevit soucit, ale i utéct nebo někoho zabít. Zvláštní malý spolužák a jeho tužka ve vzpomínce, celé stránky francouzštiny a jistě – osudová beznadějná láska.

O co se tu dva intelektuální duelanti, Settembrini a Naphta, kteří se jako podpůrné architektonické prvky dotýkají života v sanatoriu zvenčí, přou? O povahu humanity, o revoluci, osvícenství, romantismus, o skepsi v kontrastu s angažovaností pro pokrok? No ano, když to tak člověk znovu pročítá, o Evropu, která v románu prožívá první léta dvacátého (anebo poslední léta dlouhého devatenáctého?) století. A Naphta, pokřtěný haličský žid, někdejší jezuita, trvá na souboji se svobodným zednářem Settembrinim, temný východ Evropy se bez slitování chce utkat s osvíceným jihem. Ital Settembrini vystřelí do vzduchu, ale Naphta, uražen tím gestem, se s tím nespokojí. Natáhne kohoutek – a zastřelí se sám.

Co tenhle konec znamená? Dnes v něm čtu zoufalou tragiku neústupnosti, která připouští, že by také nemuselo být nic.

A svět to přežije, to peklo, co se vzápětí rozpoutá na bojištích, a přežije nakonec i tuberkulózu, na kterou zemře bezpočet těch, kteří se díky ní vyhnuli smrti ve válce, včetně žen. Pokrok pak nemoc, po které člověk touží, aby mu pomohla pochopit svět, porazí. Tuberkulóza, kterou už umíme vyléčit, se nám dnes jeví jen jako metafora, od níž nic určitého nehrozí. Ale ta strana světa, které nerozumíme a kterou nejde porazit osvícením a humanitou, nezmizela. O temném jezuitovi jménem Naphta se v románu od chvíle, kdy si prostřelí hlavu, nepíše už nic.

 

Jeden z fejetonů Aleny Zemančíkové najdete i ve sbírce nejlepších textů za tisíc čísel a dvacet let Salonu Práva. Vznik knihy můžete podpořit zde: hithit.cz/20letSalonu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků