Hlavní obsah
Peter Strickland Foto: Jan Handrejch, Právo

Duchařina bez duchů. Rozhovor s britským režisérem Peterem Stricklandem

Po tragédii zločinu a pomsty ve filmu Katalin Varga, šílícím zvukaři v Berberian Sound Studio a vztahu dvou entomoložek v Pestrobarvci petrklíčovém se Peter Strickland (1973) obrátil k hypnotické moci oblečení a hlasu. Originální multižánrový snímek Takové krásné šaty nejen o prokletých červených šatech, které zabíjejí, včera vstoupil do českých kin.

Peter Strickland Foto: Jan Handrejch, Právo
Duchařina bez duchů. Rozhovor s britským režisérem Peterem Stricklandem

Originální název snímku zní In Fabric. Na co odkazuje?

Obecně na texturu. Nejen na texturu látky, ale i zvuku. Na moc hlasu, který nás dovede dostat do transu. Na moc oblečení, ani ne tak ve smyslu módy, ale na to, jak vnímáme oblečení druhých. Třeba co s námi udělá košile někoho blízkého, kdo náhle zemřel. Nebo že košile, kterou na sobě měl někdo, kdo nás přitahuje, nás vzrušuje už svou vůní. I pach člověka, které ho nenávidíme, nás nějak ovlivní.

Také mi šlo o onen pocit, jenž se dostaví, když si něco oblečeme – jestli nás šaty můžou proměnit, dodat nám sebedůvěru, nebo jestli se v nich naopak cítíme hůř. Zkoumám v tom filmu řadu věcí: tělesnou dysmorfii, fetišismus, posedlost, úzkost… A doplnil jsem to o žánrové prvky, abych ukázal, jak nás oblečení dokáže pronásledovat.

Ve filmu třeba vidíte, jak hlavní hrdinku první části Sheilu znechucuje spodní prádlo přítelkyně jejího syna, zatímco jeho hrozně přitahuje. Protagonistka druhé části Babs zase nenávidí své tělo, bez ohledu na to, co má zrovna na sobě.

Velká část snímku se odehrává v obchodním domě. Šlo vám i o kritiku konzumerismu?

Jen lehce. Nechtěl jsem z filmu dělat mravokárnou lekci. To bych se cítil jako pokrytec, protože konzumenty jsme všichni, všichni si kupujeme věci, které vznikly na druhé straně planety pomocí vykořisťování místních lidí. Všichni jsme součástí toho řetězce. Ve filmu najdete prvek satiry, ale i lidskou touhu uniknout do hezkého oblečení. Netrestám Sheilu za to, že si koupila krásné šaty. Proč by si je nemohla pořídit? V práci to má těžké, doma taky. Vražedná moc těch šatů nemá logiku, je iracionální, není to jako ve starých hororech, kde je postava trestána za své morální poklesky.

Sheila ovšem tuší, že ty šaty jsou zlé. A jejich povahu vycítí i pes…

Chtěl jsem napsat duchařský příběh. Tohle tedy není klasická duchařina, protože v ní schází duchové, ale ony šaty jsou prokleté. Inspirovaly mě adaptace povídek M. R. Jamese, které v sedmdesátých letech vysílala BBC. Jen jsem se rozhodl podívat se na příběh tohoto typu z jiného úhlu. Jamesovy povídky se většinou odehrávaly ve venkovských domech, u mlhavé pláže, já chtěl najít normální prostředí, které si s duchy většinou nespojujeme, jako je nákupní třída. Později mi došlo, že i na nakupování je něco zlověstného. V Británii jsou lidé ochotní strávit celou noc ve frontě před obchodem, který nabízí slevy. Navíc obchody vymírají, čím dál víc nakupujeme na internetu. I tenhle aspekt jsem chtěl prozkoumat.

A ony prokleté šaty jsou rudé, aby připomínaly krev?

Ano, ale myslel jsem na všechny tělesné tekutiny: menstruační krev, sperma… Je tabu o nich mluvit, jenže šaty často nesou jejich intimní stopy. Tohle z filmu asi není tak patrné, měl jsem to víc zdůraznit. Ale s tím už teď nic nenadělám.

Z filmu Takové krásné šaty (2018)

Foto: KVIFF

Změnil film nějak váš postoj k oblečení, které nosíte?

To změnily už mikroplasty. V médiích se svého času hodně mluvilo o tom, kolik mikroplastů se uvolňuje do přírody, když perete prádlo. Dost mě to děsí. Předtím jsem ani nevěděl, že vůbec existují. Od té doby ale přemýšlím o tom, co si kupuju. A samozřejmě to souvisí i s nápadem na vražedné šaty. Mikroplasty se dostávají do ryb, které jíme, do vody, kterou pijeme. Z toho by mohl být další film…

Od filmu Berberian Sound Studio o vás panuje představa, že točíte hlavně pocty italským giallo hororům ze sedmdesátých let…

První část Takových krásných šatů je zasazena do roku 1993, poznáte to podle flísky, kterou nosí Sheilin syn, ta byla v té době v Británii extrémně populární. Nicméně je pravda, že obchodní domy ve filmu vypadají jako ze sedmdesátých let, ony tak totiž vesměs vypadají dodnes. Důležité pro mě bylo hlavně zachovat tajemství u randění naslepo, proto se snímek musel odehrávat před nástupem internetu, kdy jste si byli o druhém nuceni udělat obrázek na základě padesátiřádkového inzerátu. Proto se začátek Takových krásných šatů neodehrává v současnosti.

A horor to taky není. Ty adaptace BBC, o nichž jsem mluvil, byly spíš takové strašidelné historky, skoro bez násilí. Důležitou inspirací se mi stala ASMR videa na YouTube, u kterých lidi usínají a v nichž neustále někdo něco šeptá. Všechny hlasy, které slyšíme v obchodě, z nich vycházejí. Důležitý je tam i zvuk tenkého katalogového papíru. Čímž se opět vracím k otázce textury zvuku.

Nicméně chápu, že si diváci u mého snímku vzpomenou na giallo horory. Ony je totiž ty obchodní domy v něčem připomínají: u obojího najdeme podobnou okázalost, barvy, kostýmy, účesy, atmosféru, soundtrack, vášnivé hrdiny. To je to, co mě na giallo hororech láká, ne násilí. Nerad se dívám na to, jak někoho zabíjejí.

V Takových krásných šatech umře hned několik postav. Než se tak stane, poznáváme jejich frustrace, jichž se nedokážou zbavit.

Nechtěl jsem, aby Sheila byla jen někdo, kdo umře. Postavy jsou pro mě důležité, víc než zápletka. Mám je rád a chci s nimi nějakou dobu strávit. Navíc kdyby si Sheila jen koupila šaty a pak zemřela, nic byste necítili. Musíte vědět, proč si je pořídila, znát její bolesti. Svým způsobem film zachycuje typický den v životě městské střední třídy. Jdete do práce – a o polední pauze vyrazíte z kanceláře nakupovat.

Peter Strickland

Foto: Jan Handrejch, Právo

Prostředí kanceláře i obchodu máte zjevně nakoukané.

Má generace, a jistě nejen ona, ví, že se jen těžko hned dostanete ke svému vysněnému povolání, že musíte projít určitou cestou zrání skrze řadu nudných prací právě v obchodě a kanceláři. Já jsem nebyl výjimkou. Byl to pro mě tehdy ztracený, mrtvý čas. Ale přitom mi dal spoustu skvělých historek. Když se zážitkům z těch míst otevřete, zjistíte, že nejde o promarněné hodiny. Třeba způsob, jakým se v obchodech používá humor, může být dost katarzní, zvlášť u nás v Británii.

Zároveň má film až snovou atmosféru. Je jako noční můra plná absurdních situací…

Ale to je život! Proto je Franz Kafka tak zábavný, přerámovával snovým způsobem realistické situace. I já jsem do obrazu kancelářského života musel přidat kus divnosti a humoru, aby to nebylo moc upřímné. Doslovný sociální realismus mě nezajímá. Když jsem před natáčením mluvil s herci, vytvořili jsme si takovou škálu: číslo jedna byl sociální realismus, jaký točí Ken Loach, číslo devět surrealismus. A nic nesmělo být ani na čísle jedna, ani na čísle devět. Domov je tak na dvojce. Práce v bance na čtyřce. Obchoďák osmička. Realitu natahuju, ale stále jsem s ní spojený.

V Londýně uvedlo na jaře divadlo Donmar adaptaci vašeho filmu Berberian Sound Studio. Jak moc jste se na ní podílel?

Zeptali se mě, zda se nechci zapojit, ale já to odmítl. Nemělo smysl, abych na divadelní verzi spolupracoval. Je pro mě zajímavější, když se mých nápadů zhostí někdo nový a najde svůj originální způsob, jak je uchopit. A je mi i celkem jedno, zda to udělá dobře nebo špatně. Mnoho jsem tedy na té adaptaci nevydělal, asi by vás překvapilo, jak málo jsem za ni dostal. Spíš jsem souhlasil z určité marnivosti, chcete, aby vaše dílo žilo dál. Představení jsem pak viděl, některé věci se mi líbily hodně, některé méně. Skvělá byla scéna.

Na divadle jsem kdysi sám začínal, v roce 1992 jsem adaptoval Kafkovu Proměnu. Ale režie na jevišti mi připadá těžká, chci hýbat kamerou, nebo aspoň měnit lokace jako v rozhlasové hře. Na divadlo se nějak nedokážu nastavit.

Co vás láká na rozhlasových hrách?

Je to taková rozcvička pro mě i pro herce, můžete si tam zkusit různé nápady. Napsal a režíroval jsem třeba rozhlasové drama o chytrém domě, kde zkoumám otázky paranoie, soukromí, internetu. Nevěděl jsem, zda by to fungovalo jako film, tak jsem si to zkusil v rádiu.

Na divadelní premiéru Berberian Sound Studio jste prý dorazil pozdě. Je to pravda?

Bože, to byl nejtrapnější moment mého života! Pracoval jsem zrovna právě na jedné rozhlasové hře a v dopravní špičce jsem to do divadla nestíhal. Tak jsem jim zavolal, že přijdu radši jindy. A oni, že ne, že počkají. Doběhl jsem tam úplně bez dechu – a samozřejmě jsem seděl uprostřed řady a musel jsem všechny zvednout a všemi se prodrat. Určitě si mysleli, jaká jsem primadona! Byla to noční můra…

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků