Článek
Politická vášeň Petra Uhla byla z rodu nezaslepujících, byl „realistickým utopistou“. Jakkoli realistické mají ale politické vášně i odvrácenou stranu: hnutí, v nichž působil, často jeho „vášnivý realismus“ rozštěpoval.
Já ho obdivoval, i když jsem téměř ve všech bodech jeho politického projektu stál na opačném pólu. Ve dvou věcech jsme spolu ale vždycky souhlasili.
Zaprvé nás spojoval smysl pro rozdíl mezi disidenty a antikomunisty. Disidenti nechtěli přeběhnout na stranu „vítěze“ studené války, ale otevřít v postbipolárním světě prostor pro legitimizaci multilaterální správy světa. Souhlasil jsem s ním, když veřejně odmítal zaměňovat podporu zájmů amerického vojensko-průmyslového komplexu za obranu lidských práv a hodnot; a také když jako disident vyjadřoval solidaritu s oběťmi americké hegemonie v Latinské Americe nebo obecně západní moci ve třetím světě.
Petr Uhl byl jen jeden. Vzpomínka Petra Pitharta
Byli jsme v tom oba věrní Václavu Havlovi ve vydání 1990, kdy věřil, že rok 1989 je „vítězstvím rozumu“ a že všechny vojenské bloky by se měly rozpustit, že bychom měli ustavit multilaterální správu světa a společně zlikvidovat toxické zbytky studené války v té části světa, které říkáme pokrytecky „třetí“. Státy s nukleárním arzenálem ohrožují lidská práva nejvíc; žádný z nich nemá právo vystupovat jako jejich ochránce.
Byl to i program chartistické Pražské výzvy z roku 1985. Petr Uhl byl v mých očích zosobněné disidentství.
Proti vylučování
Zadruhé jsem sdílel a obdivoval jeho radikální kritiku české národní potřeby definovat se jako my vylučováním jiných, té nešťastné české vůle k etnické homogennosti. Po první světové válce se vytěsňovali katolíci, pak Němci, pak Židé, pak se vyhnali Němci, pak jsme ztratili Slováky, dnes se vylučují Romové, muslimové nebo uprchlíci.
Václav Bělohradský (1944) je filosof a kmenový autor Salonu.
V postoji k odsunu jsme se ale trochu lišili: já na rozdíl od něj tvrdil, že odsunutí Němci mají nárok na naši solidaritu jen pod podmínkou, že na důkaz poučení z minulosti podpoří ty strany v Německu, které bojují za „ústavní vlastenectví“ proti pokrevnímu pojetí národa a třeba i proti povinnému vyvěšování krucifixů v bavorských školách. Oba jsme nicméně rozhodně odmítali národotvornou funkci křesťanství. „Nejsem křesťan,“ prohlásil v jednom rozhovoru; nechtěl vytěsňovat nekřesťany!
Jeho radikální kritika „vytěsňovacího a vylučovacího“ způsobu, kterým se Češi definovali v minulosti jako my, snad přispěje k tomu, že se od něj naučíme být v budoucnosti my na lepší způsob.
Dlužíme mu to. Teď už navždy.
