Dlužníci Petra Uhla. Vzpomínka Václava Bělohradského

Politická vášeň Petra Uhla byla z rodu nezaslepujících, byl „realistickým utopistou“. Jakkoli realistické mají ale politické vášně i odvrácenou stranu: hnutí, v nichž působil, často jeho „vášnivý realismus“ rozštěpoval.

Já ho obdivoval, i když jsem téměř ve všech bodech jeho politického projektu stál na opačném pólu. Ve dvou věcech jsme spolu ale vždycky souhlasili.

Zaprvé nás spojoval smysl pro rozdíl mezi disidenty a antikomunisty. Disidenti nechtěli přeběhnout na stranu „vítěze“ studené války, ale otevřít v postbipolárním světě prostor pro legitimizaci multilaterální správy světa. Souhlasil jsem s ním, když veřejně odmítal zaměňovat podporu zájmů amerického vojensko-průmyslového komplexu za obranu lidských práv a hodnot; a také když jako disident vyjadřoval solidaritu s oběťmi americké hegemonie v Latinské Americe nebo obecně západní moci ve třetím světě.

Byli jsme v tom oba věrní Václavu Havlovi ve vydání 1990, kdy věřil, že rok 1989 je „vítězstvím rozumu“ a že všechny vojenské bloky by se měly rozpustit, že bychom měli ustavit multilaterální správu světa a společně zlikvidovat toxické zbytky studené války v té části světa, které říkáme pokrytecky „třetí“. Státy s nukleárním arzenálem ohrožují lidská práva nejvíc; žádný z nich nemá právo vystupovat jako jejich ochránce.

Byl to i program chartistické Pražské výzvy z roku 1985. Petr Uhl byl v mých očích zosobněné disidentství.

Zadruhé jsem sdílel a obdivoval jeho radikální kritiku české národní potřeby definovat se jako my vylučováním jiných, té nešťastné české vůle k etnické homogennosti. Po první světové válce se vytěsňovali katolíci, pak Němci, pak Židé, pak se vyhnali Němci, pak jsme ztratili Slováky, dnes se vylučují Romové, muslimové nebo uprchlíci.

V postoji k odsunu jsme se ale trochu lišili: já na rozdíl od něj tvrdil, že odsunutí Němci mají nárok na naši solidaritu jen pod podmínkou, že na důkaz poučení z minulosti podpoří ty strany v Německu, které bojují za „ústavní vlastenectví“ proti pokrevnímu pojetí národa a třeba i proti povinnému vyvěšování krucifixů v bavorských školách. Oba jsme nicméně rozhodně odmítali národotvornou funkci křesťanství. „Nejsem křesťan,“ prohlásil v jednom rozhovoru; nechtěl vytěsňovat nekřesťany!

Jeho radikální kritika „vytěsňovacího a vylučovacího“ způsobu, kterým se Češi definovali v minulosti jako my, snad přispěje k tomu, že se od něj naučíme být v budoucnosti my na lepší způsob.

Dlužíme mu to. Teď už navždy.