Hlavní obsah
Filip Vostal Foto: Petr Hloušek, Právo

Chceme vlastně zpomalit? Sociolog Filip Vostal o našich čím dál rychlejších životech

„Zpomalení je jen takové přitažlivé heslo, které se dostalo do veřejného diskurzu. Musíme se ptát, jestli skutečně zpomalit chceme, a pokud ano, co tím máme na mysli,“ říká sociolog Filip Vostal (1983) z Filosofického ústavu Akademie věd ČR, jenž se věnuje tématu společenského zrychlení.

Filip Vostal Foto: Petr Hloušek, Právo
Chceme vlastně zpomalit? Sociolog Filip Vostal o našich čím dál rychlejších životech

Německý sociolog Hartmut Rosa chápe společenské zrychlení jako jednu z určujících charakteristik modernity. Zároveň se ale až v posledních desetiletích dávají do souvislosti se zrychlováním doby duševní stavy jako úzkost nebo zvýšený stres. V čem je tedy současné zrychlení jiné než to klasicky moderní?

Jiné je i není. Už v roce 1869 identifikoval americký neurovědec George Miller Beard nemoc zvanou neurastenie, která se projevovala vyčerpáním, úzkostí nebo třeba šokem z rychlosti, když jel člověk ve vlaku. Řada duševních chorob, které dnes figurují v americkém Diagnostickém a statistickém manuálu používaném pro klasifikaci duševních chorob, by pod tento neurastenický syndrom spadala. Byla to zároveň jedna z nejrozšířenějších diagnóz v rámci duševních poruch v Americe přelomu 19. a 20. století.

Nicméně nemůžeme popřít, že žijeme v rychlejším světě než v roce 1869. Dnes je skoro půlka planety permanentně připojená k internetu, což je relativně nová skutečnost i pro profese zabývající se lidským nitrem. Existuje evidentní vztah mezi společenským zrychlením a tím, čemu se říká anglicky fear of missing out, úzkostmi a depresivní stavy, v krajních případech i sebevražednými tendencemi.

Například v Británii spáchal před šesti lety sebevraždu etablovaný profesor toxikologie Stefan Grimm, a to na základě obrovského tlaku univerzitního managementu, aby více publikoval a získával více grantů – a on ten tlak, který v sobě obsahoval imperativ zrychlení, bohužel nevydržel. Děje se to i ve světě finančnictví. Mladí bankéři z investičních bank v londýnském City sice nutně nepáchají sebevraždy, ale v pětadvaceti umírají vyčerpáním, protože nespí třeba tři týdny v kuse. Požadavky na ně a na to, aby se dostali v hierarchii výš, jsou natolik kruté, že je někdy vymění za vlastní život.

V Londýně i jiných metropolích existují kliniky nabízející třicetiminutová sezení, během nichž je vám zavedena infuze s různými minerály, vitamíny a energetickými látkami, která vás nastartuje. Za pět sezení se platí i dva a půl tisíce liber. V Jižní Koreji zase funguje improvizované vězení, ve kterém si můžete na tři dny pronajmout celu a odpočinout si tam ve vězeňském režimu: od stresu, přepracování, shonu, pocitu permanentního nestíhání a dalších tlaků.

George Miller Beard

Foto: Wikimedia Commons

To jsou poměrně bizarní případy, ale něco vypovídají o současném vztahu mezi sociálním zrychlením, požadavky, které člověk musí zpracovat, a jeho omezenými kapacitami, prahy mentální a tělesné snesitelnosti.

Zmíněné akademické prostředí bylo historicky považováno spíše za ostrov zpomalení a stability. Dnes už tomu tak není, jak ukazujete ve své knize Accelerating Academia. The Changing Structure of Academic Time.

V akademickém prostředí roste tlak, který se dotýká i společenských a humanitních věd, přetavovat výsledky v aplikovatelné výstupy – což je u řady oborů nesmysl. Akademický svět bývá chápán jako další odvětví ekonomiky, a proto procesy, které v něm probíhají, zrychlují: věda má být zisková, generovat technicistní krátkozraká řešení, univerzity by měly podle mnohých chrlit dobře vytrénovanou pracovní sílu spíš než vzdělané jedince. Jenže vzdělání by podle mě nemělo být redukováno na „trénink dovedností“ a produkci poslušných pracovníků.

Další věcí, která „zrychluje“ akademický provoz, je multiplikace uzávěrek a obecně smršťovaní času, který jako akademici máme na psaní kvalitních publikací a provádění samotného výzkumu. V souvislosti s tím potom vznikají kličky, které můžou vést k podvodnému jednání v legálním i etickém smyslu. Dochází mimo jiné ke kupčení s autorstvím, kdy za vás někdo napíše článek, který následně vydáváte za vlastní.

V akademickém světě dnes panuje podivný fetiš excelence. Nelze být jiný než excelentní. Znamená to – nejspíš – mít co nejvíc publikací v nejlepších časopisech, sedět na několika grantech a produkovat patenty. Ideálně vše najednou. Ve většině společenských, a hlavně humanitních věd, na rozdíl od věd přírodních, je pořád zlatým standardem kniha jakožto kariérní, ale také intelektuální milník. Jenže napsat v dnešních podmínkách kvalitní knihu je čím dál složitější. Dobrá publikace vzniká i deset let a věnovat jí tolik času je dnes skoro nemožné. Mnoho lidí pak z vědy kvůli této dynamizaci odchází.

Neměly by se proti tomu sociologie či filosofie nějak programově vymezit?

Myslím, že měly. Nicméně tady platí slova Václava Bělohradského, že „nikdo neposlouchá“. Ve zrychleném světě má málokdo čas číst a uvažovat o nekonvenčních nápadech. Akademický systém dnes generuje spoustu textů – které nikdo nečte. Před pár lety jsme o tom s Terezou Stöckelovou napsali článek Texty bez čtenářů.

Filip Vostal

Foto: Petr Hloušek, Právo

Osobně se proto snažím psát nové odborné texty minimálně, spíše komentuji ty, co už vyšly. Chci v odborných časopisech vidět více kritických diskusí. Mám rád syntetické knihy, které vás uvedou do problematiky tím, že spojí nejnovější poznatky v nějakém podoboru. A snažím se nepodporovat publikační průmysl, který je z větší části privatizovaný, publikovat u nakladatelů, kteří se chtějí primárně podílet na rozvíjení vědění, a nepodporovat ty domény, co zpětně tlačí na akademický svět, aby se transformoval a zrychlil. Ale není to jednoduché.

Přesuňme se mimo akademické prostředí: v posledních pár desetiletích můžeme pozorovat popularitu různých zpomalovacích trendů typu slow food. Jsou v něčem prospěšné?

Jsem k celému slow industry velmi kritický. Například pomalá gastronomie předpokládá, že máte dostatek času a můžete se třeba sedm hodin v kuse věnovat přípravě jídla a pak ho dlouze konzumovat. Většina lidí tolik času nemá, musí chodit do práce. Jde tak o velmi statusovou a snad i třídní záležitost. Zpomalit si můžou dovolit jen ti, kdo na to mají časové kapacity, které souvisejí s kapacitami finančními, s vysokou „pořizovací cenou“ volného času.

Jako problém vnímám i to, že zpomalení bývá často naopak nedobrovolné. Pocit zpomalení životů zažívají například nezaměstnaní. Čas se jim táhne, nemůžou nikam moc chodit ani jezdit, nemůžou si toho příliš kupovat.

Třetí aspekt je, že volání po pomalosti souvisí s pokusy o celonárodní nebo regionální uzavření se a s nárůstem nacionalismu. Od různých nacionalistů a xenofobů slýcháme, že je třeba se odpojit od globalizace, od Evropské unie, že je nutné chránit to „naše české teplíčko“, pomalý život v zavedených kolejích. To je samozřejmě nesmysl. Naše ekonomická závislost na Německu a příjmech z EU je jasným dokladem, že otevřenost světu se vyplácí – ekonomicky i jinak. To, že si budeme dělat věci vlastním tempem, pak předpokládá, že do naší blízkosti nepustíme žádné cizí elementy, například migranty, nebo nebudeme používat nové technologie, budeme žít jakýsi tradiční a konzervativní život, vzývat alternativní spirituální hnutí zachraňující „staré dobré časy“. Zpomalení má i tento rozměr a je třeba opatrnosti.

A poslední věc – rychlost je jedním z hlavních komponentů pokroku, což je zase jeden ze základních atributů moderní doby. My máme k rychlosti ambivalentní vztah. Na jedné straně je tu boom různých knih a kurzů nabízejících formy zpomalení. Na straně druhé máme rychlost rádi, třeba i ve fyzickém smyslu, kdy jedeme autem nebo na motorce a vnímáme pocit rychlosti. A když si zlomím nohu, nechci žádnou slow medicine, chci, aby sanitka přijela co nejdřív.

Jak pomalost, tak rychlost jsou situační a vždy ukotvené v partikulárních kontextech. Nedá se říct plošně, že žijeme v rychlém světě. Každá další generace sice tvrdí, že žije nejrychleji v dějinách, ale je zde stále mnoho společenských arén, které zůstávají statické. Například těhotenství nijak neurychlíte. Život ve vesnici na jihu Sicílie asi též nebude nijak zásadně zrychlovat, to je doména spíše měst, metropolí.

Musíme tedy být senzitivní, když naříkáme na to, jak svět zrychluje – jak kde, jak co, jak pro koho. A když chceme zpomalení, musíme být konkrétní – zpomalení čeho?

Henri Bergson

Foto: Profimedia.cz

Jak jsem totiž zjistil ve svém výzkumu, moderní západní člověk většinou nechce zpomalení per se, ale jistou kontrolu nad svým časem, to, čemu francouzský filosof Henri Bergson říkal trvání. Mnoho z nás chce, aby aktivity v našich životech měly takové trvání, o kterém si myslíme, že je v časovém slova smyslu to nejlepší. Zpomalení je jen takové přitažlivé heslo, které se dostalo do veřejného diskurzu. Musíme se ptát, jestli skutečně zpomalit chceme, a pokud ano, co tím máme na mysli.

Existuje přece jen nějaké doporučení, konkrétní druh aktivity, který by se vyhnul tomu třídnímu zúžení, mohli by si jej dovolit všichni bez významných ekonomických dopadů – a přitom by nám dodal ono potřebné trvání?

Všichni žijeme v něčem, čemu se běžně říká kapitalismus. Ten je pro řadu autorů jedním ze základních hnacích motorů různých časových tlaků a jednou z primárních příčin společenského zrychlení. Možná by proto pomohla možnost odpojení se od tlaků kapitalismu.

K tomu již máme nástroj, fungující například od roku 1982 na Aljašce nebo v Macau. Je jím základní nepodmíněný příjem, jehož různé podoby dnes vyvolávají velké debaty. Pravice by chtěla, aby sice každý dostal paušálně určitou částku, ale zároveň plánuje zavřít celý sociální stát, což je myslím nebezpečné. Levice naopak počítá se zachováním sociálního státu. Společný jmenovatel je jakási úleva od tlaků současného kapitalismu, jehož dynamiku, intenzitu a rychlost spousta lidí nezvládá – fyzicky ani psychicky.

Nepodmíněný příjem by neměl jen sytit spotřebu, ale skutečně lidem dovolit fungovat bez existenčních obav. Měl by do našich životů vnést ono trvání, časovou autonomii.

Se zrychlením souvisí také to, že se smršťuje pro nás relevantní časový horizont. Jak do minulosti, která nám kvůli překotným změnám již tolik neslouží jako vodítko, tak do budoucnosti, protože kvůli zrychlení přestáváme dlouhodoběji plánovat, přestože před námi vyvstávají globální problémy, které nemají rychlá řešení. Jaké vidíte důsledky tohoto?

Řekl bych, že schopnost reflektovat minulost a budoucnost v podmínkách sociálního zrychlení úplně neodpadla. Horizonty, do kterých nahlížíme nebo chceme nahlížet, se ale určitě zkracují. To, jak konstruujeme budoucnost, má navíc podle mnohých autorů obrovský vliv na to, jak pojímáme současnost. A zároveň to čím dál více platí i o minulosti, která ve veřejném diskurzu prochází různými reinterpretacemi.

Faktem je, že žijeme v něčem, čemu britský kulturní antropolog John Tomlinson říká „kultura okamžitosti“ – současná doba je velmi těkavá. Projevuje se to třeba v našich nákupních zvycích, v jakési krizi trpělivosti. Vidím to i na svých dětech, které rychle překlikávají na tabletech a na nic se nevydrží dívat déle než několik desítek vteřin – hned přepnou na něco dalšího, protože to je k dispozici. Velký segment současného kapitalismu funguje na principu okamžité spotřeby. Ta jednoduchost, s jakou si můžeme na našich chytrých telefonech půjčit peníze nebo cokoli koupit kdykoli během dne, bez zavírací doby, je skutečně historicky bezprecedentní.

Krize trpělivosti a kultura okamžitosti se projevují tím, že chceme velmi rychle nejen získat informace – například když odešleme e-mail, čekáme, že adresát odpoví okamžitě –, ale také naplnit své akutní nebo dlouho se formující potřeby, ať už mají podobu nákupu nějaké služby nebo hmatatelné komodity.

Filip Vostal

Foto: Petr Hloušek, Právo

Do jisté míry tedy ztráta horizontů budoucnosti a minulosti platí, ale manifestuje se podle mě tímto způsobem: imperativem okamžitosti.

Když mluvíte o netrpělivosti a okamžitosti v rámci našeho spotřebitelského chování, tak věci, které bychom si dřív opravili, dnes kupujeme hned nové. Jak tedy zrychlení proměňuje vztah k našemu materiálnímu okolí? K věcem, které měníme tak rychle, že k nim přestáváme mít nějaký osobní vztah.

Co říkáte, určitě platí, a dokonce s tím mnozí výrobci telefonů, aut či spotřební elektroniky počítají. Rytmus nabídky nových modelů prudce akceleruje až do té míry, že se v samotné nabídce nelze vyznat. Myslím, že to výrobci nedělají náhodně. Na straně jedné vědí, že vtrhnout na trh s novým modelem znamená velký zisk. Na straně druhé pracují s tím, čemu se v návaznosti na Thorsteina Veblena říká „okázalá“ či „soutěživá“ spotřeba. Vlastnictví něčeho, co je nejnovější, a demonstrace té dané komodity ve veřejném prostoru jsou spojeny se socioekonomickým statusem. Takže spíš, než že bych si telefon či auto nechal opravit, si okamžitě, nejlépe jedním klikem, když tedy na to mám finanční prostředky, koupím zařízení nové.

Měli bychom se bát ztraceného času, jestli něco takového existuje?

Myslím, že současná modernita přemodelovala spoustu aktivit ve ztracený čas. Řekl bych s Maxem Weberem, že ztracený čas má protestanské pozadí. Weber ve své slavné knize Protestantská etika a duch kapitalismu zaznamenal, že v protestantských společnostech byly zahálka a nevyužitý čas hříchem. Toto dědictví si neseme dále – protestantská etika byla podle Webera základním zdrojem rozvoje kapitalismu.

Ztracený čas nadto, že implikuje ztrátu, což má především negativní konotaci, je mnohdy pojímán jednorozměrně a ekonomisticky: jako čas, který negeneruje profit nebo není předpokladem akumulace kapitálu. Avšak já si myslím, že ztracený čas je velmi subjektivní zkušenost. Zmíněný kulturně-ekonomický imperativ je silný, ale je jen jednou z interpretací, jak se dá ztracený čas chápat.

Ztracený čas je například poměrně běžná zkušenost řady vědců, kteří se něčemu věnují, ale pak jim to nevyjde – experiment nebo jeho část, měření, psaní článku, který po dokončení letí do koše. Ale on to nikdy není úplně ztracený čas, každou aktivitou, která nevyjde tak, jak si představujete, se něco nového naučíte nebo vás při ní může napadnout cosi, co by vás jinak nenapadlo. Já bych se ztraceného času úplně nebál.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků