Článek
Grafik Viktor Karlík využil původního strojopisu na průklepovém papíře, a písmena tudíž bezprostředně vypovídají o básníkově naturelu a vervě, s jakou do psacího stroje své básně v roce 1981 bušil. Samizdatových průklepů bylo všeho všudy šestnáct. Obálku opatřil Karlík linorytem, který je v nynějším vydání zařazený uvnitř knihy před doslovem.
Nebudu předstírat kritickou objektivitu, navíc jsem toho názoru, že básníkům se má udělat radost, když už z poezie sláva ani peníze nekápnou. Básníkův úděl je radost z tvorby a případná radost z pěkné recenze. Proto jsem Kremličku vytáhl na pivo a ze -ptal se, co by v recenzi, která by ho potěšila, chtěl mít.
„Napiš tam, že jde o verše časů našich jinošských. Nevím, jestli se ještě dnes užívá označení jinoch, jako by se dnes vyskytovali pouze puberťáci, a hned poté již mladí muži. Vyskytují se ještě jinoši nadchnutí, zhýralí, upadlí aneb ztracení? Na zhýralého puberťáka dnes nenarazíte, nadšený mladý muž patří do hájemství politicko-stranických fikcí; ano, byli jsme jinoši.
Básně z Autentického kulovátoru jsem skládal na podzim 1980, když jsem se seznamoval s přáteli, viluzionisty z okruhu almanachu Desítka, předchůdce Revolver Revue. Ozřejmovali jsme si tehdy celkem přesně, co nás může všechno potkat. Obvykle jsem verše skládal při cestě do školy napříč pražskou kotlinou z Vršovic na Petřiny, deprimovaný kalným úsvitem a štiplavým smogem, nosil je v mysli a zapisoval z druhé strany do slovníčku. Zazněly na několika recitačních večírcích a sklepních výstavách.
Doba byla tehdy strnulá a vazká jako rosol žabích vajec. Nezbývalo mnoho času, po dosažení plnoletosti na nás už číhal totalitní aparát s ostnatým drátem vynucené dvouleté vojenské služby nebo s alternativou policejních výslechů, vazeb, perzekucí, vězení, psychušek, živoření za okrajem společnosti.
Pustili jsme se do vlastní produkce, půjčovali si četbu, skládali básně, malovali obrazy a ryli rytírny, kompletovali almanachy, rozmnožovali hudební nahrávky, zakládali vlastní kapely, pořádali polosoukromé koncerty, mejdany a výlety, každé dílo tak bylo potvrzením tvůrčí existence – toho, že jsme.“
Útlou sbírku tvoří dvanáct Zpěvů, číslovaných II až XXV plus tři dodatky. Co se stalo s třinácti Zpěvy ostatními? Nikdo neví. Ve velkorysém způsobu nakládání se svým dohotoveným dílem se Kremlička přiřazuje k tvůrcům, jako byl například Vladimír Boudník. Do značné míry se to dá považovat za měřítko, kdo dostal shůry a kdo mnohdy za značných osobních strastí nakupuje básně v apatyce.
Sbírku Autentický kulovátor propojil Viktor Karlík přes kruhy zpřevodovanou červenou čarou, což má asociovat vlasec a naviják, pomocí něhož básník loví v řece slov. A tady se opět vracím k tomu, komu bylo shůry dáno. Kremlička je rybářem od Pánaboha. Stáli jsme na břehu Berounky a rybařili pod jezem. Ve vodě se to zavařilo, na hladinu vystříkly krůpěje. Vzápětí hodil Kremlička na to místo wobbler. Dvakrát otočil kličkou navijáku a byla tam! Štika. A druhá. A třetí. Já nic. Házel jsem stejný wobbler na to samé místo v tom samém okamžiku, když štiky zalovily v hejnu ouklejí, ale chytil je jenom Kremlička. Čtvrtá! Čím to?
Vít Kremlička
A potom se stalo cosi – Kremličkovi se ve vaně jezu zaklínil wobbler o kámen. Stát se to mně, přetrhnul bych vlasec a navázal wobbler nový. Ne tak Kremlička, a v tom je rozdíl mezi člověkem, který píše poezii, a básníkem: Kremlička vlezl pod jez, voda byla hlubší a hlubší až po prsa, a Kremlička se potopil docela, wobbler se mu ale vytáhnout nepodařilo. Namísto toho ve zpěněné řvoucí vodě utopil brýle. Šátral po nich v proudu prutem a prut přelomil. Totálně promočený vylezl na břeh, zul se a boty hodil do jezu. Berounko, vem si všecko! A hodil do ní i triko a veškeré rybářské cajky a batoh a potom mokrý, bosý, polonahý a rozesmátý kráčel přes lávku do Zadní Třebaně na vlak a věděl, že nemá na jízdenku, protože do Berounky hodil i šrajtofli…
Vít Kremlička
Vít Kremlička Autentický kulovátor
Revolver Revue 2010