Všechno v čínském románu Holky ze severu (přeložila Kamila Hladíková, Verzone 2018) se děje s fyzickou naléhavostí, špína je špinavá hmatatelně, pot vlhký a páchnoucí, horko dusivé a všudypřítomná strkanice lidí nemilosrdná.

Náctiletá hrdinka Růžena, pocházející z chudé venkovské oblasti, se – v souladu s touto explicitní fyzičností – vyznačuje neobvykle mohutným poprsím. Její velká prsa jí jako příď ledoborce prorážejí cestu za štěstím. A jako skoro v každém dobrém románu to nedopadne dobře.

Text prozaičky Šeng Kche-i z roku 2004 zachycuje společnost strženou euforií hospodářských reforem, které kulturní revolucí zdevastovanou Čínu otevřely globálnímu byznysu – a zaostalá socialistická ekonomika na úrovni třetího světa začala růst a růst, a to na úkor všech zdrojů: přírodních i lidských. Liberalismus, který započal své vítězné tažení světem v osmdesátých letech, hbitě zapustil houževnaté kořínky i mezi Číňany, kde pocity a práva jednotlivce nebyly nikdy zrovna dvakrát důležité. Konfuciánství i adaptovaný marxismus chápaly lidi v tradičních hierarchických společenských strukturách. Vypjatý západní individualismus se začal prosazovat v zemi, kde se města velikosti Prahy pohybují v žebříčku počtu obyvatel až kolem padesátého místa. Výsledek se nedal předvídat.

I Šen-čen, kam je situována většina románu Holky ze severu, má víc obyvatel než celé Česko. V době, kdy se tu odehrává Růženin příběh, ještě neměl podobu skleněného přeludu z mrakodrapů, jímž se prohánějí elektrifikované autobusy – mladším bratrem Hongkongu se měl teprve stát.

Všechny tyto okolnosti jsou pro porozumění románu podstatné – sledujeme totiž poutnice v mravenčí dílně čínské verze kapitalismu, a to ve fázi zrodu. Text zachycuje atmosféru města pod záplavami lidí deroucích se i podloudně (bez patřičných úředních povolení) do špinavých čtvrtí a do hygienicky ponižujících a pracovními nároky nelidských továren či do svérázných provozoven služeb, kde mytí hlavy a poskytování sexuálního uspokojení často odděluje jen papundeklový přístěnek.

Mezi venkovany (přičemž ani venkov sevřený tradiční patriarchální „morálkou“ zde není nijak idealizován) poznamenanými směšným a mnohdy nesrozumitelným nářečím, chatrnou znalostí písma a žádným, tedy ani sociálním kapitálem potkáváme i zmíněnou Růženu a její kamarádky Madlenku a Lidušku (na česká jména v překladu si kupodivu zvyknete rychle). V hrdinkách se mísí jadrný naturel chudého venkovského původu a dívčí naivita i křehkost.

Jejich osudy se pak odehrávají v podivném sociálně genderovém mezipatře, téměř úplně dole, těsně nad nejhlubším sociálním dnem, kam dívky zákonitě spadnou, až budou staré, neplodné nebo bez chlapa. Dosud je ale Růžena mladá, prsa nosí hrdě vypnutá a nese si s sebou i svou poťouchlost, praktičnost, přirozenou dobrosrdečnost a poněkud nezáludně naivní sexuální touhu, což je v románu zdrojem i docela drsného humoru.

Když rozhodují muži

Autorka popisuje svět, kde je žena hlavně vagina. Respektive vagina obalená mladou svalovinou a hebkou kůží. Naopak děloha už tu tak jednoznačným kapitálem není. Plodnost sice znamená šanci na sňatek a existenční zajištění, zároveň je ale překážkou pro uspokojení všudypřítomné poptávky po chvilkové rozkoši, je propastí k těhotenství, jehož všechny rizikové dimenze od zdravotních po sociálně-ekonomické dopadají ve světě, kde si muži „přirozeně“ berou vše, co se jim zamane, na znevýhodněné ženy.

Konzumace mladých žen je tu čistě věcí nabídky a poptávky. Jsme totiž v systému, kde se dívky nemají šanci dostat ke vzdělání ani k lepšímu zaměstnání, kde o práci rozhodují muži se svými vrtkavými náklonnostmi, kde neexistuje sociální ochrana a kde stát představuje byrokraticko-policejní spletenec, jenž korupčními mechanismy koordinuje byznys i zločin.

Růžena se drží statečně, vůči ostatním dívkám je příkladně ochranitelská, sama nikdy nesklouzne k prostituci, ale skrze její odyseu po mizerných pracovištích poznáváme, že stejně nemá šanci.

Šen-čen v roce 1991

Šen-čen v roce 1991

FOTO: Profimedia.cz

Svět plný bezpráví, násilí a špinavých čtvrtí, z nichž je to na dohled k luxusním rezidencím, může připomínat Paříž Zolových či Balzakových románů. Lidský úpadek tu obdobně představuje běžnou součást městského industriálního biotopu. Holky ze severu ale od kritickorealistické literární báze 19. století odlišují dvě věci: poetika a femininní optika. A oboje zde organicky prorůstá.

Atmosféru prózy ovládá erupce tělesnosti zmíněná v úvodu. Tělesnosti postavené nikoliv jako erotické dráždidlo; autorka ji nazírá očima žen. Žen zneužívaných, mnohdy bezmocných. Tato tělesnost se odehrává mezi jednotlivými menstruacemi, na krátké cestě mezi dětstvím a svatbou – případně tušeným a neodvratným příchodem společenského opovržení, kterého se dostává stárnoucím svobodným ženám bez ohledu na jejich případné mateřství. V kontrastu k důrazu na realitu přelidněné Číny tu vystupuje vztah komunistického státu k porodnosti, jež je regulována důsledně a bez sentimentu – od interrupcí bez anestezie po násilné sterilizace žen z neprivilegovaných komunit. I tyto praktiky zasáhnou do osudu Růženy a jejích kamarádek.

Nejen čínská, ale i euroamerická kultura má nutkání spojovat tělesnost a zemitost se ženami – ať už v křesťanském myšlenkovém konstruktu, nebo v nějakých ezoterických kvazináboženských systémech; Šeng Kche-i ale ve svém románu ukazuje, že tato těsná spojitost ženské osobnosti a jejího fyzického těla není nic jiného než projev patriarchátu.

Ženy si tento hodnotový systém internalizují, aby uspěly, nebo dokonce jen přežily. Zvýšeným důrazem na svůj sexy zevnějšek se snaží naplnit představy těch druhých, tedy mužů. Mužské oko posuzuje, kategorizuje a určuje, na který stupeň lidské pyramidy bude dovoleno ženě vyšplhat. V Šen-čenu to není moc vysoko – a pokud už se nějaká vyškrábe někam výš, nezůstane tam dlouho. I Růžena, které její fyzické (a nutno říci, že i komunikační) přednosti umožnily dosáhnout na přívětivé pracovní místo v PR oddělení místní ženské nemocnice, se nakonec skutálí na zem, pod nohy tísnícího se davu.

Metaforu patriarchální redukce ženství zde stále zastávají Růženina prsa – na začátku atraktivně velká, ke konci však ještě se zvětšující… až jsou obří, obludně obří, směšně a perverzně obří. Růžena najednou už není hrdou nositelkou atributu sexuální atraktivity, ale drobným tělem usmýkaným ne únosnou hmotou svých ňader, jež ji stahují k zemi. Na dno.

Na co jsme se zmohli my?

Současné české vnímání Číny je neseno především extrémní politizací. Patří sem všechny mediální zkratky, jako je redukce Tibetu na protičínský symbol na jedné straně a diplomaticko-ekonomický amatérismus současné prezidentské servility na straně druhé. Čína nepochybně ztělesňuje všechny hrozby budoucí digitální dystopie – a to nejen zaváděním sociálních kreditů v kombinaci se starými dobrými masově aplikovanými lidskoprávními zločiny (političtí vězni, popravy, odebírání orgánů za živa). Jenže Číňané nejsou jen zločinci, jsou to i oběti, není to jen politicko-podnikatelská mafie, ale i obyčejní lidé žijící ve strachu nebo odbojní spisovatelé jako autorka Holek ze severu.

Eva Klíčová (1977) je literární kritička, redaktorka časopisu Host.

Eva Klíčová (1977) je literární kritička, redaktorka časopisu Host.

FOTO: Libor Galia

Než se začneme nad Číňany vyvyšovat, měli bychom si uvědomit, že jsme se sami nebyli schopni postavit represivnímu režimu, který nebyl proti tomu čínskému skoro nic. A vzpomenout si, jak jsme budovali kapitalismus – že to bylo i s pomocí knih a filmů považujících prostituci za víceméně legitimní a racionální cestu žen k ekonomické nezávislosti.

Zatímco Playgirls a podobné popkulturní produkty legitimizují nerovnost žen a jejich redukci na tělesný nástroj sexu, Šeng Kche-i dokáže tuto součást každé patriarchální kultury obrátit naruby a demaskovat. Navíc má její román mimořádně silnou atmosféru, emoce, humor a přímočarý živý styl.

Zkrátka všechno, co se nám na Číně nelíbí, najdeme i u nás, včetně těch nedobrovolných sterilizací, které se zde týkaly především Romek. Ano, vše v trochu jiném měřítku, asi jako Praha k Šanghaji, nestavme si ale k čínské kultuře velkou zeď z morální nadřazenosti. Holkám ze severu by se ani v kapitalistickém Česku nevedlo nijak skvěle, nejspíš by byly v exekuci. Anebo by patřily k těm svobodným matkám, které dnes tvoří šedesát procent tuzemských prostitutek.

Šeng Kche-i
Holky ze severu

Přeložila Kamila Hladíková.
Verzone

Šeng Kche-i: Holky ze severu

FOTO: archív nakladatelství Verzone