U nás míváme sklon k Rakousku vzhlížet: k jeho životnímu standardu, péči o krajinu i města či systému vzdělávání. Přitom Rakousko čelí podobným problémům s nárůstem populismu jako my – před třemi lety pravicový populista Norbert Hofer jen těsně prohrál prezidentské volby, jeho strana Svobodní dnes sedí ve vládě. Takže jak se podle vás bránit populismu, když výdobytky západní Evropy nestačí?

Lidé, kteří žijí v autoritářských systémech nebo v diktaturách a bojují za demokracii, vědí, co je jejich cílem, co je to ta demokracie: usilují o právní stát, dělbu moci, volební právo, svobodu médií, svobodu shromažďování, právo na stávku.

Problém je, že v Rakousku jsme si demokracii nevybojovali, dostali jsme ji po roce 1945 darem od vítězných mocností. Protože se Rakousko následně ekonomicky vzmohlo, do myslí mnoha Rakušanů se otisklo: demokracie je vlastně docela dobrá věc, protože zaručuje rostoucí blahobyt. Jenže když pak mají lidé najednou pocit, že jejich bohatství něco ohrožuje, že můžou tratit, viní z toho demokracii a volají po autoritářském zásahu. Jsou dokonce připraveni vzdát se svých svobod, pokud si tím pojistí životní standard, získají jistotu v nejistých časech.

A to je hodina pravicových populistů. Lidem slibují, že se jim bude opět dařit dobře, když už nebudou muset platit za jiné: za uprchlíky, za Brusel, za líné Řeky, když se pracovní trh uchrání před cizinci a ženy se vrátí ke sporáku. Když se uzavřou hranice a rozroste policejní aparát. Mluví o ohrožení ze strany cizích kultur a náboženství a taky o „evaluaci“ lidských práv.

Primát hospodářského růstu se tu začíná obracet zády k demokracii.

Hájit „národní zájmy“ dnes ale neslibují jen populističtí politici…

Středoví politici, i když stále ještě vyhrávají volby, nemohou zastavit renacionalizaci svých zemí ani vzestup autoritářských pravicových populistů, a to z jednoho prostého důvodu: jsou voleni jen v rámci jednoho národního státu, a proto také musí udržovat iluzi, že jim jde o ochranu národních zájmů a vyřešení národních problémů. Nejsou tak vlastně protipólem nacionalistů, jen jejich méně radikální verzí. Jenže to je přesně to, co pravicoví voliči nechtějí. Oni chtějí důsledné politiky. Národní politici středu neumějí vyřešit současné problémy, ale utvrzují voliče, kteří se obracejí doprava, že i jim jde o národní zájmy. A voliči odpovídají: ano, o ty skutečně jde, ale zjevně potřebujeme radikálnější vůdce.

V případě posledních rakouských prezidentských voleb zvítězil nad populistou demokratický kandidát, k jehož podpoře se spojil zbytek voličského spektra. Není to ale jen odložení problému, protože nespokojenost té „poražené“ části společnosti dál roste?

V jednom bodě mají voliči pravicových populistů a nacionalistů pravdu: národní demokracie už dnes nefunguje. Problém je, že si z toho vyvozují chybný závěr. Důslednější nacionalismus situaci nezachrání. Hlavně proto, že všechny velké výzvy, před kterými stojíme, jsou už dávno nadnárodní. V rámci národních hranic dnes nic nevyřešíte. Globalizace ostatně není nic jiného než rozbití národní suverenity.

Jedinou smysluplnou odpovědí by byla sjednocená Evropa. A ne, Evropská unie není příčinou ztroskotání národních demokracií, ty by ztroskotaly i v případě, když by opět získaly plnou suverenitu a kdyby EU neexistovala. Národní státy nedokážou zkrotit nadnárodní koncerny, mezinárodní finanční trhy, nedovedou regulovat finanční toky. Mezinárodní teror, masová migrace, světový obchod, internet a s ním spojené problémy, globální oteplování – můžeme si sepisovat dlouhé seznamy toho, co všechno dnes musí být vyřešeno politicky, ale nic z toho nedokáže zvládnout žádný malý stát sám o sobě.

Robert Menasse

Robert Menasse

FOTO: David Konečný, ČTK

Odpověď nacionalistů na globalizaci je jednoznačně chybná. A nabízí se otázka, co bude dál. Jak budou voliči reagovat, až zjistí, že pravicoví populisté nedokážou splnit své sliby? Budou hledat ještě radikálnější řešení? Obrátí se k autoritářskému státu?

Co tedy s tím?

Pokud chceme ubránit demokracii a pokud si zároveň dokážeme přiznat, že národní demokracie už neodpovídají nárokům naší doby, nezbude nám než pokusit se o nový postnárodní demokratický model. Evropská unie došla na této cestě po drobných krůčcích obdivuhodně daleko. Ale její další postup je teď zablokovaný. Šéfové evropských států a vlád z nacionální zarytosti nepřipouštějí ve velkých otázkách žádná společná rozhodnutí, protože stále brání iluzi národní suverenity. Jsme tak v situaci, kdy národní státy nefungují a Evropská unie fungovat nemůže, protože ji jednotlivé státy blokují. EU tak působí jako nefunkční model, což dál nahání voliče doprava.

Volební systém generující dva kandidáty, případně referendum vyžadující postoj ano či ne, často rozdělí voliče na dvě skoro stejně početné skupiny, kdy se každá z nich může cítit ohrožena tou druhou, a každá se dokonce může cítit svým způsobem menšinou. Není i tohle součást problému?

Každá fungující demokracie hledá kompromisy a vyvažuje zájmy. Ale pravicoví populisté kompromisy nechtějí. Proto tak vehementně tlačí takzvanou přímou demokracii, plebiscitní rozhodování, referenda a lidová hlasování. K ideologii pravicového populismu patří pohrdání parlamentem a dělání zlatého telete z „hlasu lidu“. „Lid“ ovšem vždycky znamená většinu, a kdo zastává jiný názor, k „lidu“ nepatří. Při plebiscitech, při rozhodováních mezi ano a ne, je tak těsně menší polovina obyvatel pokaždé za poražené. Přímá demokracie tím rozštěpuje a radikalizuje společnost. Právě proto znamenala reprezentativní parlamentní demokracie tak velký civilizační krok kupředu. Na brexitu vidíme, jaký chaos vypukne, když o sebe oba tyto modely třísknou. Já jsem odpůrcem přímé demokracie a jsem pro posílení evropského parlamentarismu. Zároveň se však obávám výsledku nadcházejících evropských voleb.

Říkáte, že výzvy, jimž čelíme, jsou nadnárodní. Potřebujeme nějaký nový velký příběh, kterému bychom mohli uvěřit a který by nás tváří v tvář současným krizím sjednotil?

EU je kvůli renacionalizaci členských států v krizi, mnoho lidí ztratilo víru ve společnou evropskou budoucnost. A ano, často se říká, že potřebujeme nový příběh, který by znovu přesvědčil lidi o smyslu evropského projektu. Já si to ale nemyslím. Unie má srozumitelný příběh – jen jsme na něj zapomněli. Musíme ho rekonstruovat a dostat zpět do povědomí lidí.

Projekt evropského sjednocení vznikl jako poučení z historie. Nacionalismus a soupeření národů o území, trhy, nerostné bohatství a sféry vlivu dostaly Evropu ve dvou válkách do sutin a popela, stály nás miliony životů. To už se nikdy nesmí opakovat. Vojenský a sociální mír jsou zboží, které nezaplatíte penězi.

Proces sjednocení nevyžaduje unifikaci evropských národů, jen se má společně mírově rozhodovat o otázkách, které se týkají všech obyvatel kontinentu. Různorodost kultur, mentalit a jazyků není žádný protimluv nebo překážka, ale bohatství Evropy. Nejde o to, smazat rozdíly mezi kulturami, jde o společné evropské právo, před kterým si jsou všichni Evropané rovni, o jednotné rámcové podmínky, v nichž mohou všichni hledat štěstí podle své vlastní kultury, mentality a jazyka.

Evropa je první kontinent, kde společenství učinilo z charty lidských práv ústavní předlohu. To je politická revoluce, jíž si ale mnozí ještě ani nevšimli. Jde o svobodu, rovnost, solidaritu, tedy o to, abychom znovunabyli dědictví Velké francouzské revoluce v časech globalizace. Je to krásný příběh, nesrovnatelně krásnější než agresivní story nacionalismu, která vždy znovu končí v násilí a bídě.

Přeložila Tereza Šimůnková.

Robert Menasse
Hlavní město

Přeložil Petr Dvořáček.
Kniha Zlín

Robert Menasse: Hlavní město

FOTO: archív nakladatelství Kniha Zlín