Článek
Přestože oběti trestných činů mají ze zákona svá práva, často na ně nedosáhnou. „Velká výzkumná studie napříč zeměmi EU došla k závěru, že polovina obětí násilí se cítí marginalizovaná v kontaktu s úřady. Základní potřeba oběti je být uznána jako oběť. Orgány činné v trestním řízení jsou vyzývány, aby přistupovaly k oběti citlivě a s respektem. V praxi ale vidíme, že se tak neděje,“ komentuje své zkušenosti na úvod psycholožka.
Soudní znalkyně vidí jako jednu z dalších problematik v těchto případech čistý trestní rejstřík jako polehčující okolnost pro pachatele.
„U pachatele se při jeho posuzování pravidelně přihlíží k jeho trestní minulosti a podceňuje se rozbor hrubosti chování, kterého se dopouštěl na oběti. Pak vídáme výroky, jako že sice znásilnil, ale byl to ojedinělý exces z jeho jinak řádného života. Takže jak si to mám představit - solidní prznitel?“ konstatuje Čírtková.
Dvojí tvář
Čírtková zdůrazňuje především fakt, že zejména u domácího a sexualizovaného násilí se jedná o pachatele dvojí tváře, kdy ve veřejném životě problémy nemívají. V drtivé většině se jedná o normální muže bez problémů v oblasti psychiky či sexuality. Jejich chování se vyznačuje i značnou latencí.
„Když soud uvažuje, že jde o ojedinělý exces a opírá se o výpis z trestního rejstříku, tak nemůže předvídat, co už předtím dotyčný udělal. Sama si vybavím případ, kdy pachatel byl souzen jako prvopachatel, a posléze se zjistilo, že čtyři roky předtím znásilnil malou třináctiletou dívku v Německu,“ vzpomíná znalkyně.
Slabiny přetrvávají
Podle advokáta Bartoně se situace v Česku za poslední dekádu zlepšila. Byla zavedena řada povinností na straně státních orgánů ve vztahu k obětem. Dochází i k pokroku ve vzdělávání policistů. Přesto jsme v praxi stále svědky značných slabin systému.
„Když si vezmeme právo na to, aby oběť nebyla opakovaně vyslýchána a nemusela opakovaně vypovídat, tak to sice máme v zákoně o obětech, ale ve většině případů se ho nepodaří naplnit,“ nastiňuje Bartoň jeden z nedostatků nastavení právní praxe.
