Jejich nejznámější reprezentantkou je šestnáctiletá švédská aktivistka Greta Thunbergová, ale mladých lidí šokovaných nečinností celého světa v tak zásadní otázce našeho přežití je mnohem víc. Scházejí se, demonstrují, pořádají ve školách stávky – a to vše jen proto, že si na rozdíl od vládnoucích tříd uvědomují, co je čeká: totiž, že možná vůbec nic.

Vidět tolik odhodlaných dospívajících bojovat za právo na vlastní budoucnost je fascinující. K tisícům po celém světě a protestům Fridays for Future se teď navíc přidají rovněž čeští středoškoláci a středoškolačky, kteří se rozhodli v návaznosti na už fungující ekologické iniciativy typu Limity jsme my nebo Greenpeace zvednout otázku klimatického kolapsu z prachu ignorace, kam ji uvrhla česká politická elita. Ta se totiž neustále tváří, že se nic neděje. Asi i proto, že se u nás až příliš dlouho mluvilo o tom, že nějaké globální oteplování je jen výmysl pomýlených ekologů, strašení vedené s cílem zbrzdit civilizační rozvoj.

Ani dnes, kdy už všichni s určitostí víme, kam se naše planeta řítí, jako by nebylo možné najít konsenzus v řešení. Někdo problém vytěsňuje, jiný z něj má depresi, většina těch, kteří mají moc a vliv, ho přehlíží a jen několik málo lidí dělá, co může, aby nastínili, jak může život na Zemi už zanedlouho vypadat. Jde to ztěžka. Klimatická změna a to, co s sebou přinese, je totiž krom jiného i otázkou imaginace.

Apolena Rychlíková (1989) loni za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu.

Apolena Rychlíková (1989) loni za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Platí to hlavně pro nás, co bydlíme ve velkých městech, kde jsou základní potřeby pořád obhospodařované a saturované. Zatímco venkov řeší sucho, zhoršující se úrodu, rapidní nárůst horkých dnů a půdu, která je letitým drancováním nevratně poškozena, my si jen občas posteskneme nad častějšími smogovými situacemi nebo rozpálenou betonovou džunglí. Ale to není to, co nás čeká. Umíme si představit, že se z pitné vody stane možná největší přírodní bohatství? Že už nebude hmyz? Že dojde k narušení potravinového systému, novým migračním tokům, že zkrátka všechno, na co jsme dnes navyklí, bude jinak?

Budoucnost je teď. Probíhá každý den, v němž vytlačujeme otázku kolapsu planety mimo svůj obzor a dál se tvrdošíjně chováme, jako kdyby o nic nešlo. Problém přitom neleží v čistě individuální odpovědnosti, nejde jen o to, jak se k němu postaví každý z nás. Beze změny celého systému globálního kapitalismu, který je na vykořisťování planety postavený, směrem k novému, ekologicky udržitelnému a spravedlivému modelu se nám Zemi zachránit nepodaří. Generace stávkujících dětí už to pochopila. Teď je řada na nás ostatních.