Cílem je ukázat, že k podobnému činu se člověk nemůže odhodlat z vlastní vůle, musí být obalamucený, zfanatizovaný, psychicky nemocný.

Samozřejmě nemusíme zůstávat jen u krajního případu sebevraždy upálením. Překlad jednání do psychiatrických termínů je klasickou utlačivou strategií i v běžnějších případech protestů či nonkonformního chování. Kupříkladu velkou část závěrečné zprávy, kterou zpracovala StB po vyhoštění Allena Ginsberga z Československa v roce 1965, rovněž tvoří vyjádření psychiatrů o narušených mladých lidech, kteří byli svedeni na scestí Ginsbergem, trpícím „narkomanií a homosexualitou“.

Podobný vzorec vyjadřování si autoritářští politici ostatně drží dodnes. Dva dny před vydáním Přibáňovy eseje jsme mohli na facebookové stránce poslance SPD Radima Fialy zaregistrovat útok na studenty gymnázia v Blansku, kteří si v rámci výukového projektu Jinej neznamená špatnej oblékli sukně. Fiala mluvil o „zvrácené genderové ideologii“, která „už pronikla i do našich škol“. A naopak bránil „NORMÁLNÍ a RACIONÁLNÍ standardy“ před „ideologickým neomarxistickým nátlakem“. Nerozporuji Fialovu snahu chránit tradiční rodinu. Co ho však vzdaluje od nepopulistických konzervativních politiků a přibližuje komunistickým normalizátorům, je snaha přesvědčit ostatní, že mladý člověk nemůže mít názor, že „jinej neznamená špatnej“, sám od sebe.

Názory našich voličů jsou výsledkem „zdravého rozumu“, vyjádření našich oponentů důsledkem ideologické manipulace či fanatismu – jak velí dobře známá antipolitická logika. Antipolitická v tom smyslu, že ani jedné straně není přisouzena politická role. Existuje buď zdravý rozum, nebo zmanipulovanost.

Politická inspirace „Honzou“ Palachem

Na otázku, zda není příliš troufalé stavět vedle sebe Jana Palacha, který podstoupil oběť nejvyšší, a blanenské gymnazisty, kteří se jen běžně vymezili proti stereotypům, lze odpovědět, že ano, je to troufalé – avšak pouze v případě, že Palacha zredukujeme jen na jeho sebevražedný akt. Jak nám totiž ukazuje film Jan Palach režiséra Roberta Sedláčka, „Honza“ inspiruje i jinak, všedněji. Sebevražedná scéna tvoří až závěr snímku, do té doby je Palach představován v běžných životních situacích, respektive jako člověk jednající i během závažných historických událostí poměrně „normálně“.

Z filmu Jan Palach (režie: Robert Sedláček, 2018)

Z filmu Jan Palach (režie: Robert Sedláček, 2018)

FOTO: CinemArt

Zde však nejde o normalitu z pohledu režimem prosazovaných konvencí, spíše o běžnost ve smyslu představitelnosti a opakovatelnosti. Ať už jde o vzepření se autoritě na brigádě v Sovětském svazu, účast na okupační stávce na filosofické fakultě koncem roku 1968, či o fakt, že Palach byl jedním z mála, kdo ani několik měsíců po okupaci nepřestal docházet k zapáleným svíčkám vzpomenout její oběti. Byla to jeho běžná a představitelná realita – a zároveň hrdinství.

Proč je zobrazování těchto drobných, „chladnějších“ hrdinství tak důležité? Jde o otázku propojení představitelnosti a inspirace. Použijeme-li paralelu s hudebním světem: Nepřiměli nakonec více lidí naučit se na kytaru „čtyřakordoví“ Ramones než virtuosové typu Erika Claptona? Pokud bychom chtěli mezi námi mít Jana Palacha jako živou inspiraci i ke všednímu politickému jednání, nikoli jen jako symbol nejvyšší oběti, pak je jeho portrét coby aktivisty-pozorovatele během studentské okupační stávky nanejvýš příhodný.

Emoční katarze jako únik

Podobné otázky (ne)představitelnosti, inspirace a motivace k politickému jednání si můžeme klást i v případě zobrazování utrpení, které obvykle chodívá se zobrazováním hrdinství ruku v ruce. Jaké zobrazení utrpení hrdinů či hrdinství trpících může přimět diváka přejít od dojetí k hlubšímu zamyšlení či rovnou k činu? Je zde představitelnost klíčem?

V této souvislosti mi utkvěla v paměti scéna z francouzského filmu Doznání, natočeného podle autobiografické knihy Artura Londona, jednoho z odsouzených v procesu s Rudolfem Slánským. Vězeňský dozorce v ní nutí Londona, aby spal pouze na zádech. Jakmile si dozorce všiml, že se uvězněný přetočil do pohodlnější polohy, vtrhl do místnosti, do Londona kopl a donutil jej vrátit se do „standardní pozice“. Jako člověku s poměrně kulatými zády, který i přes četné pokusy snad nikdy v poloze na zádech cíleně neusnul, mi tato scéna svou představitelností zprostředkovala hrůzu stalinistického vězeňství snad více než kterákoli jiná, třeba i explicitněji zobrazující násilí.

Klíčová otázka ale je, zda je toto představitelné propojení s trpícím pro diváka aktivizujícím, politizujícím momentem. Utrpení se od hrdinství přece jen liší. „Bolest,“ píše Hannah Arendtová ve Vita activa, „vytrhává ze světa lidí takovým způsobem, jak to dokáže jen smrt.“ Bolest je podle ní příliš subjektivním pocitem, je příliš vzdálena od objektivního světa věcí. Soucítíme-li proto s jednotlivým trpícím, následujeme jej do té nejsubjektivnější oblasti a ocitáme se v soucitném prostoru mimo svět – a tedy mimo politiku.

Jan Palach na fotografii z roku 1968

Jan Palach na fotografii z roku 1968

FOTO: ČTK

Podobně argumentuje i Rachel Greenwaldová Smithová ve své monografii Afekt a americká literatura ve věku neoliberalismu. Staví se proti soucitu s literárními postavami, vybízí nás raději ke čtení knih chladných a neosobních. Emoční katarze je podle ní únikem, vcítění se do konkrétní postavy nás činí politicky pasivními. Naopak neosobní a odměřená četba nás nabádá k hlubší reflexi a případně i ke změně, politické uvědomění je zde probuzeno skrze odtažitost. Knihy, které nikdy tolik neproniknou do hloubky bolesti svých postav, jsou pro čtenáře formativnější, jelikož je nutí k nestrannému posuzování i vlastních pocitů.

Jan Palach samozřejmě není pouhou literární postavou, analýza Greenwaldové Smithové však může podpořit tvrzení o větší inspirativnosti jeho osoby v případě, kdy se nezobrazuje jen jako zápalná oběť, mučedník, ale i jako osoba pohybující se v rámci běžných, každodenních názorových střetů.

Podobně lze hovořit o Miladě Horákové; i její příběh dnes může na naše jednání působit více aktivizačně, pokud není vykreslena jen jako hrdinská oběť komunistického režimu, ale i coby praktická politička, jež v rámci onoho „běžného hrdinství“ prosazuje zrovnoprávnění žen či pokrok v oblasti sociálního zabezpečení. Takto „odtažité“ čtení příběhů Palacha či Horákové jim neubírá z jejich symbolické důležitosti, zároveň jim však sundává mramorovou svěrací kazajku a přivádí je jako partnery do současných politických diskusí.

Když se každodennost uzavře do sebe

Takto lze vnímat i zobrazení každodennosti ve filmu Jan Palach, respektive intelektuální záměr Roberta Sedláčka neudělat z Palacha instituci, nebýt nápomocen jeho zprivatizování samozvanými ochránci jeho odkazu. Bránění se institucionalizaci tu spočívá i v tom, že film je Sedláčkovými slovy „devadesát minut zábava“. Postava Palacha sice aktivně pozoruje i jedná, mnohdy se vyjadřuje idealisticky, nicméně její zobrazení není zatíženo takovým moralizováním, které by Palachova „vedlejší“ hrdinství přestalo činit inspirativními. Mez inspirace je dle mého soudu u diváka překročena tehdy, když mu postava svou „bezškraloupovitostí“ nastavuje tak silné zrcadlo, že začíná mít pochyby o realističnosti jejího portrétu.

„Disidentská kultura sdílí (…) ústřední motiv boje o novou vnitřní samostatnost vůči služebnosti všednímu dni,“ napsal Václav Bělohradský v návaznosti na Jana Patočku v Krizi eschatologie neosobnosti. Oproti tomu totalita spočívá v tom, že nám dovoluje „ukrýt se před zodpovědností za naše činy do nevinnosti všedního dne, kde přece platí, že ‚zákon je zákon‘“.

Naše neschopnost odpoutat se od každodenní starosti je základní tíha, kterou na nás nasazují hrdinské příběhy. V tomto smyslu připomeňme snad nejpřísnější pobídnutí k oproštění se od každodennosti, Ježíšovo: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.“

Viktor Zavadil a Robert Sedláček

Herec Viktor Zavadil a režisér Robert Sedláček

FOTO: David Taneček, ČTK

To vnímá také režisér Sedláček, když v jednom z rozhovorů k Palachovi vzpomíná na slova svého kamaráda: „Člověče, moje máma nemůže Palacha ani cítit. Považuje to za zradu vůči rodičům.“

Postavíme-li proti sobě každodenní starosti a hrdinskou samostatnost příliš ostře, otevíráme mezi nimi mezeru, již lze jen těžko překlenout. Právě kvůli této mezeře se hrdinství stává kategorií nedostupnou pro většinu lidí, kteří poté mohou mít buď tendenci hrdiny přímo odmítnout jako „odtrženou elitu“, nebo minimálně sdílet pocit, že je nelze napodobit.

Proti redukci života na obstarávání každodennosti je třeba se vymezit, nicméně pokud mezi hrdinstvím a každodenností vyhloubíme příliš hluboký příkop, každodennost definitivně uzavřeme do sebe. Právě z této uzavřenosti pak vyrůstá diskurz užívající výrazů jako lepšolidi k dehonestaci těch, kteří se pokoušejí byť jen o běžná, představitelná hrdinství.

Od výročí k výročí

Napomoci hledání aktivizující inspirace v hrdinských dějinných příbězích tak může právě zmíněná opatrnost při intenzitě i frekvenci jejich zobrazování. Dějiny totiž sice nejsou pouze dějinami každodennosti, ale nejsou ani redukovatelné na hrdinský epos boje proti ní. Přesně to vyjádřil Karel Kosík v Dialektice konkrétního, když píše, že „každodennost oddělená od dějin je vyprázdněna k absurdní nezměnitelnosti a dějiny odtržené od každodennosti se přeměňují v absurdně bezmocný kolos, který do každodennosti vtrhává jako katastrofa, ale nemůže ji změnit“.

Spolu s Kosíkem se tak není třeba přiklánět ani k naturalistické koncepci, která vznešený svět velkých skutků neguje, ani k hledisku „oficiálních“ hrdinů, kdy do dějin patří pouze „svět velkých skutků a dějinných činů přehlušujících prázdnotu všedního života“.

Mezi každodenní starostí a velkým hrdinstvím je ještě šedá zóna, která je prostorem drobných hrdinství, jež se oprošťují od každodennosti, ale nedosáhnou například k oné „zradě rodičů“. Přijetí existence této šedé zóny znamená odmítnout jak autoritářskou „normalizaci“, která má i drobná, každodenní hrdinství tendenci psychiatrizovat či ideologizovat, tak postoj, který tato hrdinství naopak upozaďuje a staví do stínu těch symbolických, piedestalových.

Je nicméně nutné uznat, že virtuozita velkých hrdinství je často odrazovým můstkem k tomu, abychom za nimi poté odkrývali hrdinství vedlejší, „čtyřakordová“, běžného člověka možná lépe motivující k přechodu od emocionální katarze k aktivitě. Bez Palachova „činu“ bychom se o jeho dalších postojích a aktivitách nejspíš nedozvěděli.

Video

Trailer k filmu Milada (režie: David Mrnka, 2017)

I velká hrdinství však mají aktivizační potenciál sama o sobě, konkrétně v podobě výročního připomínání. Bez Palachovy oběti by nebyl Palachův týden v lednu 1989, ve zpětném pohledu důležitý pro další události onoho roku. Rizikem těchto výročních připomínek je ovšem to, že se často vyčerpají sebou samými, kdežto Palach aktivista-pozorovatel nám může být užitečným vodítkem i mimo ně.

Podobně to ostatně zaznívalo od Václava Havla, který v rozhovoru ze září 1989 připomíná, že „nežijeme od výročí k výročí, jako komunisti od sjezdu ke sjezdu“. Manifestace totiž nezakládá politickou kulturu. „Třeba ti studenti. Dokážou se vzepnout k takové statečnosti, že tam jdou, riskují zadržení, zbití, nebo dokonce že po nich budou střílet. To je obdivuhodné, ale zároveň (…) titíž studenti potom mají fakultní schůzi, kde nikdo ani necekne. Ani jeden se nenajde, kdo by řekl: dva naše kolegy vyhazujou, protože podepsali Několik vět,“ říká Havel ještě v nevědomosti toho, co se bude dít při nadcházejícím výročí listopadovém.

O teoriích pádu vlády při významných výročích už prý Havel slyšel dost: „Loňský 28. říjen, Den lidských práv, Palach… každý den byl vydávaný za uzlový – ale prd!“

Listopad 1989 v tomto směru překvapil. Listopad 2018 ne. Připomínek velkých hrdinů-obětí, navíc bez návaznosti na dnešní kontext, bylo během „osmičkového roku“ tolik, že se lze ptát, zda se tím mezera mezi hrdinstvím a každodenností spíše neprohloubila. Sedláčkovo vykreslení Palacha i jako aktivisty-pozorovatele bylo na druhé straně jedním z příkladů snahy o její zakopání.

Jan Géryk (1991) působí na katedře politologie a sociologie PF UK a je znám také jako stand-up komik.