Zdá se naopak, že současná mainstreamová média nezobrazují ani tak společnost s problémy jako problémové jednotlivce. Tím vyvolávají buď senzaci, nebo distanci publik namísto jejich solidarity a tlaku na politické řešení. Lidé se do svých problémů podle médií nejčastěji dostali vlastní vinou, nikoli z objektivních, společenských příčin. Média totiž dnes hájí status quo, ne snad aktuální politickou konstelaci, ale ten hluboký status quo tržně-liberální společnosti, kde základ je vždy správně a chyby, za které si mohou sami, dělají jednotlivci. Typická současná média vyrábějí souhlas, jak ukázali nejen Herman a Chomsky. A dělají to již příliš dlouho stejně.

Od vzniku a rozšíření sociálních sítí je tato výroba souhlasu mediálního mainstreamu zjevnější mnohem většímu množství lidí. V některých médiích tak vzniká panika, u nás prozatím vrcholící v knize šéfredaktora týdeníku Respekt Erika Taberyho Opuštěná společnost (Paseka 2017), dokonce oceněné Literou coby Kniha roku.

Rozpojená reprezentace

Na sklonku šedesátých let pracovali v československých sdělovacích prostředcích v převažující míře novináři, kteří si s sebou nesli zátěž budovatelského psaní konce čtyřicátých a valné části padesátých let. Agitovali, horovali, oslavovali, vytvářeli kulty, obhajovali zábory majetku, odhalovali nepřátele a sabotéry, rozhořčovali se nad zločiny odsouzených v politických procesech. A každý záchvěv obratu politického kurzu podávali jako svůj vlastní obrat, staré fráze opakovaně vyměňovali za nové podle aktuální situace. Mnozí z těchto novinářů si však v letech šedesátých na stránkách například Literárních novin, ale i v denících dovolovali stále víc už bez povinného schválení uvolňování shora. Ten skupinový, stavovský pocit z minulých let byl ovšem vinou: mohli jsme udělat víc a něco jsme dělat v žádném případě neměli.

Také v devadesátých letech se budovalo. Kult Václava Klause a jeho privatizace. Právo a zákonnost se staly opět podružnými faktory, protože se rodila nová společnost, tentokrát už opravdu svobodná. Do novin nastoupila zcela nová generace, velmi často kvalifikovaná pouze tím, že nepracovala v médiích za předchozího režimu. Ti, kdo zůstali z dřívějška, se museli znovu přizpůsobit a budovat kapitalismus. Předmětem horování se stal Západ a jeho instituce, zejména NATO a Evropská unie, razil se „návrat do Evropy“, vytvářel se obraz kapitánů průmyslu, kteří ovšem z velké části přišli k podnikům podvodně a posléze je tunelováním přivedli ke krachu, obhajovalo se razantní zvyšování cen, deregulace nájmů, rušení progresivního zdanění, otevírání trhu zahraničním investorům a opouštění trhů a organizací dosavadních. Kritické hlasy třeba Karla Kosíka nebo Lubomíra Mlčocha byly ojedinělé a nikdo jim moc nevěnoval pozornost.

Ne snad obrat, ale přeci jen počátek šířeji sdílené kritičnosti přišel teprve po vládních balíčcích z roku 1997, v souvislosti s následným vznikem opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD, a zejména během tzv. televizní krize na začátku tisíciletí. Je však ta vnímána jako „hvězdný okamžik jedné generace“, jak mluví o Vysočanském sjezdu ze srpna 1968 úvodní studie k novému vydání jeho stenozáznamu? Spíše ne. Už na přelomu let 2000 a 2001 byla společnost rozdělená a zpětně viděno kritické hlasy vůči novinářům, kteří pod hesly o obraně svobody a demokracie bránili hlavně své stavovské zájmy, spíše narostly. Zkušenost té krize byla rozdílná mezi novináři a ve zbytku společnosti. Novináři dosáhli svého a posílili: z jejich pohledu se demokracie ukázala jako funkční, systém se osvědčil. Ostatní se svými stížnostmi nadále opakovaně naráželi a tiše u nich narůstaly rozpaky z polistopadového vývoje fungování státu i z médií jako jeho obhájců, rozpaky, které se časem měnily ve frustraci a hněv.

Už dlouho tak dochází k postupnému rozpojování zkušenosti s polistopadovým režimem u novinářů a jejich publik – ti první ho nadále vnímají jako legitimní, kdežto ve velké části společnosti roste pocit „ukradené demokracie“, kde ji nikdo nezastupuje. Svědomí novinářů zůstává dodatečnou reflexí devadesátých let nepříliš dotčené, tím méně samozřejmě dochází k jakémukoli přehodnocování.

Václavské náměstí, Praha, 21. srpna 1968

Václavské náměstí, Praha, 21. srpna 1968

FOTO: ČTK

Dvojice mediálních odborníků Jaromír Volek a Marína Urbániková v zásadní knize Čeští novináři v komparativní perspektivě (Academia 2017) ukazují, kdo vlastně dnes jsou čeští novináři, jaké hodnoty vyznávají, jak se situují na politické škále a proč ztrácejí důvěru značné části veřejnosti.

Předně autoři přicházejí s nikoli překvapivým, ale výzkumem ověřeným, a tedy směrodatným zjištěním: čeští novináři jsou pravicoví. Na otázku „V politice se často užívá pojmů pravice a levice. Kam byste se na pětibodové škále umístil?“ odpovědělo 45 % ze sedmi set respondentů, že na pravici, 41 % na střed a jen 14 % na levici.

Tam, kde analyzují výsledky svých výzkumů mezi vysokoškolskými studenty žurnalistiky, jdou však autoři ve svých závěrech ještě dál. Studenty klasifikovali dvěma způsoby: konfrontovali je s výroky vystihujícími všeobecné ideologie konzervativismu, liberalismu a socialismu a poté je rovněž nechali zařadit se na škále pravice–levice. Ukázalo se, že se studentský politický střed „téměř neliší od pravicového liberálního typu studentů, kteří svou politickou orientaci deklarují otevřeněji. I u těchto středových studentů převládá podpora slabé role státu, individualistických hodnot a konkurenčního prostředí“.

Sebezařazení novinářů na ose pravice–levice ovšem neodpovídá sebevnímání společnosti jako celku. Autoři zmíněné knihy uvádějí výzkum z roku 2016, ze kterého plyne, že pouze 30 % populace se označuje za pravici, 36 % za střed a 35 % za levici. Součet pravice a středu u novinářů dává 86 %, u celku společnosti je to téměř naopak: 71 % je součet středu a levice.

Samo o sobě by to ještě šlo snést, jenže z dalšího výzkumu z knihy Volka a Urbánikové – ze srovnání etických profesních hodnot českých novinářů a jejich německy píšících kolegů z Německa, Rakouska a Švýcarska – vyplynulo, že s výrokem „vyjadřuji názory jen tehdy, pokud mám pro svá tvrzení jasné důkazy a důvěryhodné zdroje“ souhlasí 91 % německy píšících žurnalistů, ale pouze 60 % českých. Podle tohoto výzkumu tedy dvě pětiny českých novinářů veřejnosti podsouvají své názory i tehdy, když pro ně nemají oporu ve faktech.

Je to spiknutí?

Část společnosti tuto situaci chápe jako spiknutí. Teorie spiknutí jsou obvykle aplikovány coby vysvětlení jinak nepochopitelné situace těmi, kdo se ocitnou postupně a bez povšimnutí nebo zcela náhle na okraji, a přičítají pak svému okolí (v širším významu společnosti), že se dohodlo a zorganizovalo bez nich a proti nim. Nelze přehlédnout, že se motiv spiknutí objevoval i na konci šedesátých let.

Rakouský marxistický spisovatel Ernst Fischer ve svém eseji Intelektuál a moc (česky vyšel v červnu 1966 v Literárních novinách) intelektuálům vysvětluje, že kapitalisté i stalinští byrokraté jsou jejich stejně úhlavními nepřáteli a že je třeba vytvořit „hegemonii intelektuálů“. Když pak Petr Pithart v Osmašedesátém považuje jak manifestaci svobody slova, tak zrušení cenzury ze strany státu za projev neodpovědnosti, pracuje také s jakýmsi kolektivním vědomím novinářů a intelektuálů. A když potom Erik Tabery píše v Opuštěné společnosti v souvislosti s krizí po roce 2008 o ztrátě důvěry v média, dělá to s vědomím, že sice taková kolektivní organizovanost neexistuje, ale že veřejnost jistou homogenitu postojů médií, jakousi jejich kolektivní vinu (Tabery ji samozřejmě odmítá), vnímá.

Jak je to tedy se „spiknutím“ médií?

Volek s Urbánikovou věnují pečlivou kapitolu své práce poměrně úzkému psychologickému prostoru, v němž se novináři pohybují; říkají mu žurnalistické pole. Považují jej za klíčový zdroj identity novinářů skládající se z jejich vlastních norem a ideologií. „Tato skutečnost do jisté míry vysvětluje, proč novináři často interpretují významné události jednodimenzionálně, a především uniformně. Vidí je totiž kolektivně,“ tvrdí na základě svého výzkumu.

Běžná výbava československého občana 21. srpna 1968: tranzistorové rádio

Běžná výbava československého občana 21. srpna 1968: tranzistorové rádio

FOTO: ČTK

Erik Tabery v knize Opuštěná společnost poněkud nesoustavně podává, jak by mohlo vypadat liberální žurnalistické pole, psychologický domov nejvýznamnější části dnešních mainstreamových novinářů. Jde vlastně o sekularizovanou verzi protestantské etiky ze známé práce sociologa Maxe Webera Protestantská etika a duch kapitalismu – zcela v ní ovšem absentuje diskuse o roli práce, ta liberála Taberyho nezajímá.

Liberální pole je v jeho pojetí zaprvé asymetricky dialektické, neboť ve vzájemné interakci elit a společnosti dochází k jednostrannému nepochopení elit ze strany společnosti; zadruhé i v rámci elit je toto pole vybíravé: selektuje mezi elitami podle idejí, které zastávají; podstatnou determinantou správné elity je, zatřetí, nepochybná loajalita k Západu, ať už je jakýkoli; začtvrté Tabery, byť nepojmenovaně, rozlišuje tři stupně kontraelit podle míry neloajality: zpochybňující, kritické a vytvářející loajalitu alternativní – s tím, že právě tyto charakteristiky jsou fundamentální pro jejich vnímání; a zapáté, toto pole je definováno víc než kterýmikoli jinými idejemi idejemi morálními, vsazenými ovšem do samozřejmého a nijak neproblematizovaného rámce kapitalistického materialismu.

Problém je, že takto definované liberální pole se protíná jen – s neustále se zmenšující – částí veřejnosti.

Média a novináři, kteří jsou součástí takto definovaného liberálního žurnalistického pole, odsunuli totiž, píšou Volek s Urbánikovou, „mezi outsidery příliš velkou část populace, a překročili tím kritickou mez své autoritativnosti“. Právě na toto rozpojení liberálního žurnalistického pole a příliš velké části publik reagují svým vznikem „neautoritativní“, rozptýlená, síťová média. Média působící v liberálním žurnalistickém poli se pak podle autorů knihy Čeští novináři v komparativní perspektivě vzdálila veřejnosti hlavně tím, že internalizovala hodnoty, „prostřednictvím kterých je představitelé politického a ekonomického pole ovládají“. Jakkoli se slovy pravda, slušnost a tolerance na rtech, tato média svou veřejnost opustila.

Pražská kavárna v roce 1968 a dnes

Ačkoli není pojem pražská kavárna o nic víc sociologicky podložený než opuštěná společnost, na rozdíl od druhého jej považuji za výstižný. Ona pražská kavárna existovala už v době pražského jara a lze ji vymezit podobně jako ono žurnalistické pole, s jehož normami se protíná. Důvěru veřejnosti si získávala znovu po částech celá šedesátá léta a plně uspěla až tehdy, když se rozhodla hájit nikoli status quo politické a ekonomické moci, ale veřejnost – lidi před tou mocí. Když novináři znovu zprostředkovávali nikoli seshora dolů usnesení té které schůze toho kterého výboru s blahosklonným posvěcením, ale naopak mediovali zezdola nahoru. Tehdy skutečně existovaly televizní a rozhlasové pořady, v nichž reportéři chodili do fabrik ne proto, aby se ptali, kolik tun oceli podnik vyrobil, ale jak jsou lidé spokojeni s prací, jak vyjdou s penězi, v čem spočívá jejich námaha, jak jim ulehčit, jestli vedení firmy splnilo, co slíbilo. Média uměla dát málo jasným a příliš individuálním problémům takový tvar, který měl širší platnost a přetavil jednotlivou zkušenost a problém do celospolečenské otázky. Tato neopuštěná média status quo zpochybňovala, a získávala proto snadno další čtenáře, diváky a posluchače.

Matěj Stropnický (1983) – novinář a politik, v letech 2016 až 2017 předseda Strany zelených.

Matěj Stropnický (1983) – novinář a politik, v letech 2016 až 2017 předseda Strany zelených.

FOTO: Petr Horník, Právo

Výzkum CVVM z roku 2013 ukazuje, že se vážnost novinářské profese propadla na žebříčku mezi prodavače a sekretářky. Jako nedůvěryhodný a málo prestižní vnímají svůj obor i sami studenti žurnalistických fakult. Sledovanost, čtenost i poslechovost profesionálně vyráběných sdělovacích prostředků klesá ve prospěch síťových médií, která jsou však vesměs debatou bezmocných mezi sebou. Nižší prodeje tlačí placená média do úspor, multitaskingu zaměstnanců a podbízení se publikům, čímž se dále zmenšuje jejich přidaná hodnota. Navíc: proč sledovat zprávy, v nichž jsou elity zobrazované sice jako propletené v síti kauz, ale přesto mocné a nedostupné tak, že na ně nelze dosáhnout, natož je ohrozit? Proč jsou dnes bohatí a úspěšní zobrazováni jako vzory a tvůrci hodnot, kdežto ostatní jako zdroje problémů, žadatelé či prosebníci, kteří spíš obtěžují a jejichž kauzy jsou tak soukromé, že zajímají právě jen voyerismem?

A šéfredaktor časopisu, který je té kavárny zhmotněním i výtahem, neváhá napsat, že devadesátá léta postrádala vlastně jen právní rámec, což zapříčinilo chyby v budování systému jinak z podstaty dokonalého. Kritiku tak krotkou byli spisovatelé a novináři schopni adresovat bývalému režimu již na spisovatelském sjezdu v roce 1956, osm let po Únoru, s tou nečekali téměř tři desetiletí. A již po dvaceti letech, během pražského jara, chtěli režim změnit v podstatné části jeho základů.

Přestat souhlasit s bytím

Problém tkví v tom, čemu Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění říká „souhlas s bytím“. Je to stav, který poválečné generaci navozovala účast na budování velkého nového světa, přičemž kdo mu stál v cestě, nepochopil velikost přítomné chvíle. Volek s Urbánikovou používají podobný termín, píšou o tom, že pro většinu současných českých novinářů existuje svět „jako daný“, který reprodukují symbolickými prožitky a který se podobá habitu ryby ve vodě, jež nenaráží na tlak okolního světa. Jenomže na rozdíl od poválečné generace ta transformační, polistopadová nikdy minulost devadesátých let a jejich budování nereflektovala. To je nejpodstatnější faktor, který ji – stále se držící v rozhodujících pozicích a v čele opuštěné pražské kavárny – nejen odlišuje od odvahy poválečných komunistů, kteří se byli schopni s padesátými lety ve společnosti i v sobě kriticky vypořádat a odstřihnout se od nich, ale také ji vzdaluje od současné většinové české společnosti, která tuto sebereflexi u pražské kavárny a médií hlavního proudu postrádá. Ne tedy: opuštěná společnost. To média jsou společností opuštěná.

Je samozřejmě otázka, jestli jsou tato média v liberálně-tržním prostředí pozdního kapitalismu vůbec natolik svobodná, aby „daný svět“ mohla kriticky a sebekriticky reflektovat, i kdyby chtěla. O takovou svobodu by však rozhodně mohla s dnešní ekonomickou i politickou mocí bojovat. Jedině bojem se současnou mocí, a to včetně moci svých vlastníků, mohou mainstreamová média získat opět legitimitu mluvit a psát o pravdě jako o „hlavním bitevním poli“. Média v době pražského jara to dokázala.