Taberymu se povedl báječný kousek: v pravý čas, na pravém místě a pravým způsobem odpovědět na společenskou poptávku. Společnost, tedy alespoň její liberální část, se totiž nejen na sociálních sítích už nějakou dobu dožadovala pevnějšího uchopení hodnot, za nimiž stojí a které chce bránit vůči různorodé kritice demokratického systému. Šéfredaktor Respektu toto volání vyslyšel a sepsal knihu, která takovému požadavku maximálně vyhovuje. Vytvořil didakticky přesvědčivé shrnutí, v němž skrze neotřesitelné autority minulosti – jakási posvátná demokratická triáda Masaryk, Peroutka, Havel – shrnuje potřebné hodnotové minimum, jež si jako společnost máme dál nést.

Ideová či hodnotová prázdnota současného veřejného prostoru, která nás všechny tak upřímně trápí, se tu zaplňuje pravdami morálních autorit, jež mají být samy o sobě natolik přesvědčivé, že už je není třeba problematizovat. Vznikla bezproblémová učebnice pro střední školy, z níž studenti možná získají jistý základní přehled a orientaci v debatě a situaci, kritického myšlení v ní však příliš nenajdou. Cvičné problematizování vlastní pozice, abych hned v minulosti našel už hotové a ověřené pravdy klasiků, to nemá s kritickým myšlením nic společného. A je to v jistém smyslu návrat ke konzervativní dogmatice, jež tuto společnost dlouhé roky intelektuálně drtí.

Petr Fischer (1969) působí jako šéfredaktor ČRo Vltava, byl jedním z porotců letošní Magnesie Litery.

Petr Fischer (1969) působí jako šéfredaktor ČRo Vltava, byl jedním z porotců letošní Magnesie Litery.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Je nesporně zásluha Erika Taberyho, že vyslyšel volání lidu a udělal práci, do níž se jiní nechtěli pouštět. Snadnost, s jakou z rukávu vytahuje hotové odpovědi zkamenělých klasiků, však poněkud děsí. A děsí i následná míra identifikace s tímto uzavřeným manifestem nemyšlení, která jako by potvrzovala rezonanci ideologicky předpřipraveného publika. Je-li tento manifest nyní nově i knihou roku, není vyloučeno, že časem bude česká společnost ještě opuštěnější než dnes. Ne snad co do hodnot či idejí, nýbrž co do myšlení. A je to právě absence myšlení – nikoli absence autorit, osobností, idejí a hodnot –, co společnost rozkládá a ničí.