Odpověď má nutně několik rovin. Ta první je existenciální a řešení, které přináší, tkví v sebeomezení. Život, který žijeme na západní polokouli dnes, pohodlnější než kdykoli předtím, udržet nejde. Podstatou jeho neudržitelnosti je sama logika nekonečného růstu, který přichází právě a jen tehdy, když se v ekonomice těží, vyrábí, rozváží, prodává a spotřebovává stále víc. Prostor a zdroje naší planety ale neomezené nejsou. I pokud všechno ostatní změníme, aniž změníme své chování, nezměníme nic. V existenciální rovině je přiměřenou reakcí Masarykova „revoluce hlav a srdcí“, přeloženo do doby klimatické krize: míň jíst, míň létat, míň jezdit autem, míň nakupovat, míň vyrábět, mít míň dětí, neplýtvat energiemi, neprodukovat odpad. V zásadě. Do určité míry je tedy změna na každém z nás.

Druhá rovina je systémová a jejím cílem má být zahrnutí vedlejších dopadů ekonomické aktivity do ekonomiky. Neudržitelnost je vlastní podstatou současného ekonomického systému – a je tedy potřeba tento systém změnit. Ne opravit zmírněním dopadů, ale změnit ho.

Pokud je globalizace ekonomiky výhodná, znamená to, že globální politika neexistuje nebo nefunguje. I selský rozum totiž chápe, že jablka má být výhodnější vypěstovat na Litoměřicku než dovézt z Itálie. Není-li to výhodnější, selhává politika. Globalizace politiky, ačkoliv má rizika v podobě ovlivňování globálními ekonomickými silami, jak se často děje i v EU, je jediným řešením.

Optimalizovaný globální byznys je dnes výhodnější než místní produkce proto, že škody způsobované životnímu prostředí, například masovým rybolovem, kamionovou přepravou zboží nebo těžbou ropy v dalších a dalších ložiscích, nejsou zahrnuty v nákladech firem, které je vytvářejí. Loni na podzim připustil poprvé německý soud žalobu jedné jihoamerické vesnice na energetický koncern RWE produkující emise CO2 za změnu klimatických podmínek na daleké druhé polokouli. Je možné, že RWE bude první, kdo bude muset nezapočítané dopady své činnosti uhradit. To bude začátek procesu, v němž globální ekonomickou moc vyváží globální moc politická, nikoli směšně bezmocné národní státy.

Hluboce pozadu za radikální osobní a radikální globální odpovědí na klimatickou krizi je nejvýraznější existující projev vůle ke globální klimatické akci – tzv. Pařížská dohoda, stará dva roky. Loni ji po dlouhých odkladech a ratifikaci ve více než 170 státech přijalo i Česko. V zásadě říká: uděláme vše pro to, aby průměrná globální teplota nepřesáhla teplotu před průmyslovou revolucí o více než 1,5 °C.

Matěj Stropnický (1983) – novinář a politik, v letech 2016 až 2017 předseda Strany zelených.

Matěj Stropnický, novinář a politik

FOTO: Petr Horník, Právo

Hodně se toho v plnění dohody má stát do roku 2020. Bohaté státy mají za úkol vytvořit fond, z něhož budou každý rok přispívat sto miliardami dolarů rozvojovým zemím na to, aby se rozvíjely udržitelně. A všichni mají předložit své emisní závazky v rámci strategií do roku 2050. Nejdůležitější na přechodu z uhlíkové ekonomiky závislé na vyčerpatelných zdrojích, jejichž přeměna na energii je sama energeticky náročná, na ekonomiku založenou na obnovitelnosti zdrojů s nízkým objemem klimatických externalit je, aby se odehrál demokraticky a aby položil základ co nejspravedlivějšímu rozdělení bohatství ve společnosti, nejen v rámci jednoho státu, ale opět i celosvětově.

Shrnuto jde tedy o to, aby jeden každý člověk na planetě začal žít udržitelně, abychom zároveň všichni prostřednictvím globální politiky usměrnili globální ekonomickou moc a aby tento přechod proběhl se souhlasem lidí a v jejich prospěch. Mnozí ekologové si myslí, že to již nelze. Ale doporučuji se o to pokusit. U nás bude dobré začít tím, že přestaneme zabíjet posly špatných zpráv, tedy dělat ze zeleného hnutí veřejného nepřítele.

Anketu připravil Štěpán Kučera.