Článek
„Světoví vědci“ se dopustili nepřesnosti, když svou zprávu o krizové situaci na planetě označili jako varování. Slovo warning, Warnung, avertissement vyjadřuje upozornění na nebezpečí. Upozornění, které má a může vést k radikálnímu obratu a k nápravě. Jenže v případě environmentální krize jde o opatrnický eufemismus.
Čtenáři Salonu jistě sami vědí, jak odpovědět na tuto anketní otázku: Pro „udržení života na Zemi“ by „lidstvo“ (co to vlastně je?!) muselo zásadně snížit spotřebu, minimalizovat cestování. Musela by prudce klesnout porodnost. Doby, kdy jsme si mysleli, že takzvané udržitelnosti dosáhneme tříděním odpadu, minuly. Zároveň víme, že varování k takovým změnám nepovede; z důvodů politických, psychologických, ale i etických. Slogan je za pět minut dvanáct, běžný ve výzvách sedmdesátých let, byl zpozdilý už tehdy. Environmentální historikové diskutují, jak hluboko do historie bychom museli sáhnout, abychom našli způsob lidské existence, který by se dal označit za udržitelný.
Méně samozřejmý je hlubší důvod, proč není slovo varování na místě. Bez ohledu na naše úmysly a snažení je „udržení života na Zemi, jak ho dnes známe“, obtížné, protože člověkem vyvolané procesy už v přírodě běží. Řídí se vlastními zákonitostmi a na dobré úmysly ani případné nápravné pokusy lidstva se neohlížejí.
Odpovídám-li na otázku Salonu o chování lidstva skepticky, nacházím jakousi naději v té její části, která se konkrétněji zajímá o rozhodování „politické reprezentace států“. Ty mohou na územích, která jim jsou svěřena, skutečně „pro udržení života, jak ho dnes známe“, něco udělat.
Než řeknu co, napadá mne ještě jedna podotázka: Je „život, jak ho dnes známe“, opravdu žádoucím cílovým stavem? Ekologická pestrost zemědělské krajiny, která je u nás dominantním ekosystémem, je věcí minulou. Četné druhy ptáků a hmyzu tu už s námi nejsou. Půda je v kritickém stavu. Ale budiž: vyjděme tedy z toho, že ve střední Evropě je „život, jak ho dnes známe“, žádoucím stavem. Že je co zachraňovat a udržovat.
Naše zákonodárné sbory a vláda mají relativně mocné nástroje ke zmírňování ekologických škod. Je v jejich možnostech, aby s pomocí vědeckých informací a kulturních hodnot promyslely a prosazovaly, co je skutečný „veřejný zájem“. Typické uhranutí výstavbou dálnic, prosazující se na úkor přírody, je výrazem nízké informovanosti, jednoduchého myšlení a etického zakrslictví; plyne z nepochopení, čeho je k udržení života na svěřeném kusu Země třeba. Odráží neznalost přírody jako existenciální podmínky života a ochrany přírody jako projevu lidské kultury.
Hana Librová
Bylo by zajímavé zkoumat, jak je to s vládami jiných států, jak jsou tam pojímána environmentální témata, zda je či není rezort životního prostředí chápán coby trpěný přívěsek klíčových ministerstev silových a ekonomických. Už úřední názvy bezděky vyjadřují názor vlády a parlamentní reprezentace na povahu environmentálních problémů, odráží se v nich i minulé a budoucí hodnotové zaměření společnosti. Francouzská vláda, tedy vláda země s dlouhou tradicí snahy o sociální rovnost, ustavila Ministere de la Transition écologique et solidaire, britská vláda charakteristicky spojuje ochranu prostředí s otázkami venkova: Secretary of State for Environment, Food and Rural Affairs. Němci, hlásící se k tradici, příznačně zdůrazňují význam ochrany přírody a přiznávají úzkost z atomové energie: Bundesministerium für Umwelt, Naturschutz, Bau und Reaktorsicherheit.
České ministerstvo životního prostředí přívlastek nemá. Kdybych měla doporučit, s kým by se mělo spolčovat a jaký by si mělo zvolit název, s myšlenkou na veřejný zájem vyspělé společnosti bych navrhla ministerstvo ochrany přírody a kultury. Za daného stavu si jenom přeji, aby spojení ministra životního prostředí s rolí prvního vicepremiéra nebylo pouhým důsledkem povolební aritmetiky, aby bylo výrazem myšlenkové zralosti vládního kabinetu, nahlížejícího význam přírody pro společnost.
Anketu připravil Štěpán Kučera.
