Na předvánočním recitálu Oldřicha Kaisera a písničkářky Dáši Vokaté v pražské Balbínce zazářil Kaiser imitací Husákova projevu. Zakončil ji několikerým vyndáním si protézy – Kaiserův Husák si nemohl vzpomenout, zda ji má půjčenou od Biľaka, či od Jakeše. Na nostalgii po normalizaci jsme si už zvykli. Tohle byl ale jiný žánr: nostalgie po undergroundu. Všem v sále bylo najednou blaze, že jsou u toho, když je Husák ještě po třiceti letech od odchodu z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ veřejně ponižován, že se to smí a oni jsou u toho. Mimochodem protézu nosil Husák proto, že mu zuby vymlátili vyšetřovatelé při tři roky trvajících výsleších počátkem padesátých let.

Gustáv Husák je jediným politikem, který stál na vrcholu zároveň při zrodu i při pádu minulého režimu. Od léta 1946 byl předsedou slovenského Sboru pověřenců, prezidentem ČSSR byl do 10. prosince 1989. Ovšem vyjma dvou – na Slovensku vydaných – sborníků (Gustáv Husák. Moc politiky, politik moci a Gustáv Husák a jeho doba) bylo okolo něj téměř třicet let ticho. Až na konci loňského roku vyšla první úplná monografie – od českého historika Michala Macháčka. Husák se málem i pro dějiny stal „prezidentem zapomnění“, jak ho nazval Milan Kundera.

Gustáv Husák při novoročním projevu, 1989

Gustáv Husák při novoročním projevu, 1989

FOTO: Jiří Kruliš, ČTK

Je vůbec paradoxní, že tu ani po tolika letech od Listopadu nejsou velké monografie o Šmeralovi, Gottwaldovi, Zápotockém, Novotném, Svobodovi, Slánském, Širokém, Dubčekovi, Smrkovském, Krieglovi, Jakešovi… Jedinou výjimkou je v tomto ohledu mimořádná práce Jiřího Křesťana o Zdeňku Nejedlém.

Když už se věnujeme vyrovnávání se s vlastní nebo kolektivní minulostí, jde najmě o studie zuřivé. Když přibližujeme tehdejší každodennost, činíme tak zpravidla s určitým zalíbením. Desetiletá práce Michala Macháčka na knize Gustáv Husák (Vyšehrad 2017) si tudíž zaslouží pozornost.

Slovenský Tito

Husák se narodil do chudé katolické rolnické rodiny žijící na okraji Bratislavy v Dúbravce. Prosadil si s pomocí faráře studium na gymnáziu a poté absolvoval bratislavská práva. Už jako dvacetiletý student se v roce 1933 stal členem KSČ a na vysoké škole se výrazně angažoval ve studentských spolcích. Věnoval se, jak víc než Macháček dokládá popularizační práce Tomáše Černáka o Husákových mladých letech, hlavně dvojímu: zlepšení finanční situace chudých studentů rozšiřováním stipendií a v čele studentského svazu poté přesvědčování centrální vlády, aby zřídila na Slovensku technickou univerzitu. Jako by oba tyto jeho cíle z dob studia korespondovaly s jeho trvalými zájmy: úsilím o sociální spravedlnost a o zlepšení podmínek na Slovensku. Už na škole navíc Husák vytvářel koalice, hlavně proti ľuďáckému studentstvu, zakládal noviny, schůzoval. To vše byla ovšem stále jen předehra.

Politikem se stává teprve za války. Okolo jeho časopisu a posléze u něj v bytě se soustřeďuje slovenská intelektuální levice, která tvoří protipól ilegálním ÚV, složeným spíše ze straníků dělnického typu. Husák, jako mnozí českoslovenští komunisté, nesouhlasí se sovětsko-nacistickou spojeneckou smlouvou – a v podzemí se zprvu příliš neangažuje. Byla tehdy jeho hlavním motivem zdrženlivost vůči nepřijatelnému spojenectví, nebo snaha uchránit se pro pozdější etapu? Čtyři ilegální slovenské ÚV jsou postupně odhaleny a jejich představitelé pozavíráni. Teprve do čela toho pátého, po stalingradské porážce hitlerovské armády, je povolán Husák a – souhlasí. To už je ale situace přece jen jiná. Škoda že to Macháček podrobněji nerozebírá, je to totiž otázka i po Husákově charakteru: Neangažuje se, protože nesouhlasí, nebo protože vyčkává?

Jeho významnější uvěznění komunističtí kolegové Husákovi nikdy neodpustí, že se právě díky pozdnímu příchodu do ilegálního vedení stal zrovna on jedním z hlavních organizátorů Slovenského národního povstání. Po válce mu toto angažmá vyneslo pozici v čele slovenské vlády a toto nepřátelství obvinění z takzvaného buržoazního nacionalismu.

Slovenské národní povstání, jež snese svým hrdinstvím srovnání snad jen s partyzánským odbojem v Jugoslávii a francouzskou rezistencí, bylo sice zahájeno po porážce Němců u Stalingradu, ovšem stále hluboko v německém týle, nemělo tedy nic jisté a také bylo poraženo. Husák, který na rozdíl od Jana Švermy o vlas unikl umrznutí v horách, váhal, dokud šlo o každodenní odbojovou činnost, okamžitě se ale postavil do čela, jakmile šlo o svržení kolaborantského Tisova režimu silou. Teprve SNP vyhodnotil jako politickou činnost hodnou svého významu.

V porovnání s pražským únorovým převratem v roce 1948 nebývá převzetí moci komunistickou stranou na Slovensku probíráno zdaleka tak pečlivě. Zde je Macháčkova anatomická práce zvlášť záslužná. Přitom slovenský převrat proběhl z pohledu komunistů za nesrovnatelně obtížnějších podmínek snad ještě hladčeji než ten pražský. Zatímco v české části státu KSČ v roce 1946 volby se ziskem více než 40 procent hlasů vyhrála, na Slovensku skončila KSS proti sjednocenému bloku ostatních nazvanému Demokratická strana s výrazným odstupem druhá. Macháček ukazuje, jak si Husák, který se přes prohru komunistů stal předsedou Sboru pověřenců, kde ale měla většinu Demokratická strana, vyložil pražskou demisi nekomunistických ministrů tak, že svým odchodem z centrální vlády odcházejí i z jí podřízené vlády slovenské, a všechny ministry za Demokratickou stranu 23. února 1948 sám odvolal! Jeho podíl na Únoru byl tak téměř takový jako Gottwaldův.

Husák s Edvardem Benešem v září 1946

Husák s Edvardem Benešem v září 1946

FOTO: ČTK

Své rychle nabyté autority se Husák snažil po celou druhou polovinu čtyřicátých let využívat k posilování svrchovanosti Slovenska. Do Košického vládního programu sice federální uspořádání Československa neprosadil, ale sám fakt, že jej prosazoval, se stal v okamžiku zahájení kampaně proti tzv. buržoaznímu nacionalismu dostatečnou záminkou. Nešlo ostatně zdaleka o jediné obvinění. Byl až příliš podobný Titovi, stejně odbojářem, stejně autoritářem, stejně neloajálním vůči centru, byť v případě Jugoslávce Tita byla centrem Moskva, kdežto u Husáka Praha. Poté, co byl v roce 1950 (pražským předsednictvem KSČ!) zbaven předsednictví Sboru pověřenců, podstoupil sebekritiku a označil své činy za chyby. Dosáhl tím ročního odkladu vyloučení ze strany, ale po něm byl stejně zatčen a tři roky vyšetřován.

S vězeňskou aurou

Nikdy se nepřiznal. Stál tři týdny po kolena v ledové vodě ve tmě ve sklepích zámku v Kolodějích. Nesměl spát, kouřit, číst, nikdo ho nesměl navštívit, byl izolován na samotkách a v temnicích. Při celkem 433 výslechových dnech, které trvaly i čtrnáct hodin, byl předváděn ze zimy do přetopených vyšetřoven, kde omdléval. Byl bit, přišel o většinu zubů.

Jistě, tak se s vězni zacházelo v komunistických kriminálech běžně. Jenže Kameněv, Zinovjev, Bucharin, Slánský, Clementis a koneckonců i Kalandra a také Milada Horáková – se přiznali. Totiž: všichni vyčerpáním a k tomu z různých důvodů. Komunisté zpravidla proto, že to po nich chtěla neomylná strana; Horáková v loňském filmu Milada podléhá poté, co jí pohrozí postihem rodiny. Přiznali, co nespáchali, zveličili, co skutečně provedli, kriminalizovali své odlišné politické názory, naučili se předloženou řeč – a pak je stejně popravili.

Husák ne. Husák zapíral i to, co prokazatelně dělal, a když, vyčerpán, nějakou část výslechu odsouhlasil, odvolal podpis poté, co se trochu zotavil. A to opakovaně, několik let! Nebylo tak možné s ním vést veřejný proces. Především však svým zapíráním, svou obrovskou osobní statečností, pozdržel soud nad svou skupinou o tři roky, takže ta po Stalinově smrti vyvázla s nižšími tresty. I tak dostal Husák doživotí, seděl do roku 1960, převážně v Leopoldově.

Video

Trailer k filmu Milada (2017)

Právem se Macháček vztahuje i nadále k této zásadní etapě Husákova života, když hledá příčiny jeho nového vzestupu během pražského jara a po vstupu okupačních vojsk. Husák vyšel z vězení s autoritou, která zrála v čase. Hodila se i Sovětům: Husák, který se prezentoval jako realistický reformista, čímž se vymezoval na jedné straně vůči konzervativcům předchozího novotnovského vedení, na straně druhé ale i vůči podle něj utopickým reformátorům v čele s Dubčekem, měl být pro veřejnost zárukou, že znovu nedojde ke stranickým čistkám, k politickým procesům a perzekucím.

Tento jeho nástup přes místopředsednictví v Černíkově vládě před srpnem, moskevská jednání, zneuznání Vysočanského sjezdu a prosazení federativního uspořádání státu na podzim až po nástup do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ byl už dostatečně popsán, samotný závěr nejpodrobněji v brilantní knize Zdeňka Doskočila Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu.

Jen Václav Havel si už týden před sebeupálením Jana Palacha všiml dvojí tváře Gustáva Husáka a prezidentu Svobodovi adresoval spolu s režisérem Janem Němcem dopis, citovaný Macháčkem, v němž se píše: „Jeho projev nám nápadně připomíná styl těch politiků, kteří přivedli naši zemi k policejnímu teroru, jehož byl paradoxně sám dr. Husák obětí.“

Menší zlo?

Až sem, těsně před nástup Gustáva Husáka do čela KSČ v dubnu 1969, ho umí Macháček věrohodně vykreslit – a to aniž dbá jeho současného obrazu: tedy navzdory těm dioptrickým brýlím, nudné, pomalé řeči plné frází a senilnímu vzezření.

Nebojí se přiznat Husákovi zásluhy, odvahu, sveřepou vůli, píli, vytrvalost, nezdolný politický talent, dokonce politické mistrovství. Vidí i jeho oportunismus, bezohlednost, sobectví, nekonečnou ctižádostivost, manipulace a povýšenectví. Umí to věrohodně, protože nic nesmlčuje, vidí, že Husákovi jde o podstatné věci: o sociálně spravedlivou společnost a rovné postavení Slovenska v rámci společného státu. Neposuzuje, jestli tyto hodnoty ospravedlňují Husákův podíl na komunistické moci, snaží se ukázat, že jsou už od školních let srozumitelnou motivací pro jeho činnost. Macháčkova kniha tak Husáka neredukuje na mocenské monstrum a až sem, do jara 1969, si to může dovolit, neboť Husák usiluje o vlastní vzestup, ale zároveň má univerzální politické cíle a jde za ně i do války a do vězení. Je srozumitelné a dostačující, že si Macháček do roku 1969 vystačí s popisem a analýzou Husáka v kontextu doby. Kde je on, tam nasměruje světlo svého zájmu. Například když je Husák ve vězení, nevěnuje se autor podrobně ekonomickým reformám ve druhé polovině padesátých let.

S tímto přístupem ale bohužel naprosto nelze vystačit poté, co Husák přebírá odpovědnost za celou stranu a posléze i za stát. Druhá část záslužné práce se tu historikovi mění v nevkusnou apologetiku. Ukážu to na několika příkladech.

První se týká otázky, proč právě Husák – před veřejností reformista, pro Sověty nespolehlivý bývalý vězeň – převzal po Dubčekovi v dubnu 1969 vedení KSČ. Macháček sice ví o zjevně klíčové schůzce Husáka s Brežněvem a Andropovem v Mukačevu čtyři dny před Husákovým zvolením, ale nic o ní dál nezjišťuje. Spokojuje se jako se zdrojem s Husákovým deníkem, z něhož bez citace uvádí: „…na jehož (Brežněvovy) požadavky v personální oblasti a tvrdší kurz procesu normalizace Husák přistoupil, na oplátku tím získal opětovný příslib odchodu sovětských vojsk po jejím dovršení, a zejména podporu na Brežněva navázaných ‚zdravých sil‘ ve věci volby do čela KSČ.“

Lapidárnost Macháčkovy dikce tady prostě zaráží. Opravdu se již v Mukačevu Husák zavázal k vnitrostranickým čistkám, které se dotkly statisíců straníků, nebo šlo jen o vyloučení lidí typu Kriegla? Posléze došlo k obojímu, k prověrkám ale podle Macháčka proti Husákově vůli. Ten „odchod vojsk“ znamenal úplný odchod všech a najednou, nebo odchod postupný? A co se rozumělo „dovršením normalizace“?

Leonid Iljič Brežněv (vlevo) a Gustáv Husák v červnu 1969 v Moskvě

Leonid Iljič Brežněv (vlevo) a Gustáv Husák v červnu 1969 v Moskvě

FOTO: ČTK

Mukačevský rozhovor se nápadně podobá Dubčekovu soukromému jednání s Brežněvem v Čierné nad Tisou před invazí, kde zřejmě vznikly závazky, které poté Brežněv vymáhal a Dubček neplnil, protože si jich údajně ani nebyl vědom. Opravdu se Brežněv i Husák v Mukačevu spokojili s obecnými přísliby, nebo je Husák do deníku nezaznamenal, anebo je Macháček záměrně necituje a jen shrnuje? Těžko říct. Lubomír Štrougal ve své knize Paměti a úvahy píše, že „vypořádat se s jednáním v Mukačevu, s tím měl Husák problémy po celá léta“, stále se prý ke svým tehdejším slibům vracel a tvrdil, že s perzekucemi atd. nesouhlasil.

Proč je to podstatné? Protože nevíme, jestli se Husák Moskvě upsal se vším všudy, aby byl vůbec zvolen, respektive zda byl zvolen díky tomu, že se upsal. To přece musí jeho životopisec chtít objasnit bezvýhradně, a pokud se mu to nepovede, musí to čtenáři sdělit.

Celá následná hra na chudáka Husáka, který musí stále ustupovat Sověty tlačeným konzervativcům v čele s Biľakem, ale v pozici „menšího zla“ setrvává v úřadech, ba dokonce posiluje, hra, s níž Macháček mezi řádky při popisu normalizačních let pracuje (a s níž ještě mnohem vulgárněji pracují televizní dokumenty i Štrougalovy paměti), je pak hrou falešnou. Macháček v ní ztrácí ze zřetele věrohodnou motivaci svého hrdiny, a zbývá mu tak jen převzít jeho vlastní sebeklam.

Druhý příklad: Po zvolení prezidentem (1975), kdy Husák dostatečně posílil a nemusí se již obávat o své pozice, případně po úmrtí Brežněva (1982), kdy je naopak oslabeno sovětské vedení, či dokonce ještě s nástupem Gorbačova (1985), který reformy sám vyhlašuje, vznikají příležitosti k jejich provedení i u nás. Jenže Husák se k ničemu samostatně, bez Moskvy, neodhodlá a zdá se, že o tom ani neuvažuje. Macháček zmiňuje jen dvě takové situace, obě v sedmdesátých letech, nicméně velmi stroze je ukončuje tím, že Biľak o těchto iniciativách – o možném návratu některých vyloučených straníků a hospodářských reformách po maďarském vzoru – vzápětí informoval Brežněva, který je zatrhl. Husák je tak obratem vyviněn.

Macháček ve své knize bohužel nevede polemiku s Husákem jako s reprezentantem „menšího zla“ – nebyl nakonec za normalizace Husák stejně spolehlivou brzdou jako Biľak? A vlastně spolehlivější, protože stále vzbuzoval určitá pozitivní očekávání? Věřil jim on sám? Dokládají to některé jeho činy? Macháček to nezkoumá.

A třetí příklad: Co se vlastně dělo těch dvacet posrpnových let tam venku, mimo sekretariát KSČ? Opakuji: pokud si autor může zcela pochopitelně dovolit nasvěcovat Husáka v době jeho stoupání nejostřejším světlem a okolní děje přiblížit jen tehdy, když to vyžaduje centrální vyprávění, situace se v okamžiku, kdy se ústřední postava stává středobodem epochy, nutně mění. Dějiny Husákova života v letech 1969–1989 jsou do značné míry i dějinami Československa, a je povinností životopisce přizpůsobit tomu své vyprávění. Jak to, že Macháček detailněji nepopisuje politické procesy počátku sedmdesátých let? O Chartě 77 mluví přesně třikrát, celkem na pěti řádcích, Helsinskou konferenci a Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných zmíní v jednom popisku pod fotkou, Anticharta jako by neexistovala. Místo toho prožívá Husák v roce 1977 u Macháčka „těžké období“, kdy má půtku s jihočeským krajským tajemníkem a poté mu zemře druhá žena.

Tato část knihy je jejím nejslabším místem; nerozebrat podíl Gustáva Husáka na represáliích vůči chartistům je prostě neomluvitelné. Vždyť to je, jako kdyby v Gottwaldově životopise chyběl proces se Slánským a Horákovou!

Matěj Stropnický (1983) – novinář a politik, v letech 2016 až 2017 předseda Strany zelených.

Matěj Stropnický (1983) – novinář a politik, v letech 2016 až 2017 předseda Strany zelených.

FOTO: Petr Horník, Právo

A ještě, byť v kontextu předchozího spíše okrajově: což není přinejmenším pozoruhodné sledovat, jak Husák cestou nahoru systematicky a osobně likviduje všechny nejslavnější tváře pražského jara – Smrkovského, Dubčeka, Černíka i Svobodu? Smrkovského již zkraje roku 1969 donutí odstoupit z pozice předsedy Federálního shromáždění s účelovým poukazem na nutnost slovensko-české parity. Dubčeka sám vystřídá v dubnu poté, co mu ještě po srpnu přísahal na sjezdu KSS věrnost – to samozřejmě autor uvádí. Ale sesazení Oldřicha Černíka z postu předsedy vlády věnuje už Macháček ve své velmi objemné knize jen půl věty. I v pamětech Černíkova nástupce Štrougala se dočteme alespoň, že to měl být osobní spor, na vině byl Husák a posléze ho to mrzelo. Vím já, jestli to tak bylo? Štrougalovi nemám důvod věřit, od toho má být historik Macháček, aby to zjistil.

Aspoň že výměně na prezidentském postu věnuje autor náležitou pozornost. Nepřináší ale nic moc nového. Rozporuje sice tezi Jiřího Pernese, že Ludvík Svoboda se odchodu bránil, dokládanou vyjádřeními vedoucího lékaře oddělení nemocnice, kde ležel, ale má ji za vyvrácenou osobním rozhovorem s jiným ošetřujícím lékařem, který se s prvním neshoduje. Podobně ve věci Husákova bleskového prosazení změny ústavy, která retroaktivně umožňovala odvolat prezidenta, který je víc než rok zdravotně indisponován, Macháček ocituje ústavního právníka s tím, že sice šlo o protiústavní čin, ale „z hlediska společenské nebezpečnosti (…) byla jeho závažnost minimální“. Jenže právníci vám, jak známo, odůvodní cokoliv.

Aby bylo jasno: nevadí, že autor něco neví, že se nedostane k příslušným dokumentům nebo že něco prostě nelze doložit. Co vadí, je, když pomíjí, dekontextualizuje nebo bagatelizuje zásadní, zlomové kroky osobnosti, kterou sleduje, případně tam, kde je nelze přejít, přispěchá k již existujícím svědectvím s vlastními – na vyváženou. Věc zůstává i nadále sporná, to není nic katastrofálního. Co je nepříjemné, je to, že autor ztrácí na věrohodnosti.

Jen touha po moci?

Michalu Macháčkovi, jehož úsilí a odvaze věnovat se právě Gustávu Husákovi vzdávám znovu poklonu, se Husák proměňuje od počátku sedmdesátých let z živého, pevného, ambiciózního a bezohledného politika v událostmi vláčenou, smutnou postavu, jejíž motivací už dávno není ani spravedlivá společnost, a po federalizaci státu ani víc práv pro Slovensko, ale pouze setrvačnost a touha být stále u moci.

Nutno uznat, že Husákova osobnost umožňuje i takovýto výklad. Ostatně Vilém Prečan píše ve zmíněném sborníku Gustáv Husák. Moc politiky, politik moci: „Husák, tak statečný, když šlo o něho samotného, (…) nevyužil ani v jednom okamžiku svou moc a vliv ve prospěch země a její budoucnosti.“ – a má jasno: Husák se nebál jakkoliv získat moc, ale moc jednou nabytou se bál jakkoliv ohrozit. Netvrdím, že s Prečanem souhlasím, ale taková interpretace se nabízí. Michal Macháček měl jedinečnou možnost předestřít vlastní výklad této skvělé i odpudivé osobnosti. Je otázka, zda mu přízeň Husákovy rodiny, a s tím i přístup do rodinného archívu a archívů moskevských, nesvázala v kritičtější interpretaci ruce.

Důležité ale nakonec je hlavně to, že se Gustáv Husák pozvolna a i Macháčkovou zásluhou zase vrací do dějin, odkud měl být nejspíš vymazán, nebo kde měla být jeho rozpornost nahrazena oněmi dioptrickými brýlemi. Nebyl jen tím senilním dědkem, kterému se všichni s obavami v zátylku léta smáli. Pokud je měřítkem politiky „být u toho“, byl nejúspěšnějším československým politikem komunistické éry – se vším, co to s sebou nese.

Michal Macháček
Gustáv Husák

Vyšehrad

Michal Macháček: Gustáv Husák

FOTO: archív nakladatelství Vyšehrad