Vzhledem k jeho ideové vágnosti a důrazu spíš na formu než obsah politiky lze populismus jen těžko uchopit tradičními kategoriemi. Řadí se k němu nejen krajní pravice v Evropě, ale i levicoví lídři v Latinské Americe typu Huga Cháveze.

Politologové Cas Mudde a Cristóbal Rovira Kaltwasser ve své brožurce Populism: A Very Short Introduction populismus charakterizují jako tenkou ideologii, která parazituje na ideologiích plných, jako jsou fašismus, liberalismus a socialismus. Populismus podle nich nemá vlastní vizi, jak má pospolitost vypadat, takže se do něj dají vlít pravicové i levicové ideje. Je tudíž jevem přechodným, který přerůstá v něco většího, revolučnějšího. Pokud můžeme zachytit minimální ideový půdorys populismu, pak je jím protiklad mezi dobrým lidem a zkorumpovanými elitami.

Základním kamenem populismu je podle obou politologů pojem lidu, v němž se často pojí složka sociální – „prostý lid“ – s prvkem etnonacionálním, jak to dobře známe z naší nejedlovské mytologie. Druhým pilířem populismu je pojem elit, což jsou ti, kdo údajně disponují politickou, hospodářskou a mediální mocí. I poté, co se populisté sami dostanou k moci, mohou dál útočit na elity jako na temné síly, které pracují v cizím žoldu proti vládě. Elity mohou populisté definovat etnicky, ba rasisticky: například maďarský Jobbik je označuje za agenty Izraele. Populistická kritika finančního kapitalismu má často antisemitský přídech, jak ukázala nedávná Orbánova kampaň proti Georgi Sorosovi.

„Národ přece nemůže být v opozici!“

Populismus je odrazovým můstkem autoritářských režimů, tvrdí v knížce What Is Populism? německý politolog Jan-Werner Müller. Hlavním znakem populismu je podle něj morální nárok na zastupovaní suverénní vůle lidu a z toho plynoucí odmítání plurální rozpravy. Müller zastává klasické liberální stanovisko: útoky na elity a antipluralismus vedou k degeneraci demokracie. Obecná vůle je totiž vždy zprostředkována v institucích, je výsledkem sporů, jež se v těchto institucích odehrávají. Populisté si naopak vyhrazují absolutní nárok na pravdu a výlučné právo na reprezentaci národa. Politika tím přestává být soutěží, jež testuje ideologie, protože populisté mají vždycky pravdu. Moc pak není dočasná, ale trvalá a může být vy konávána jen a pouze populisty. Trefně to vyjádřil Orbán po volební porážce v roce 2006: Národ přece nemůže být v opozici!

Podle toho vypadá politická praxe populistických hnutí. Jejich hlavním rysem bývá charismatický vůdce, jenž je zpravidla zdatným řečníkem, ale hlavně má takřka nadpřirozenou schopnost vyjádřit „obecnou vůli“. Chodí mezi lid, jenž je jedinou zdrojnicí politických hodnot. Mluví přímo k lidu a za lid, vystupuje za jeho zájmy. Stylizuje se jako muž z ulice, vyděděnec – například Erdoğan ovládá toto umění dokonale. Nazývá věci „pravými jmény“ (o jejich pravosti rozhoduje on a jeho družina). Populistické strany nejsou fórem pro programovou diskusi, ale monolitním volebním vehiklem s nevelkou členskou základnou – například Geert Wilders je jediným členem svého hnutí! Müller tedy považuje populismus za perverzi demokracie, byť přiznává, že za určitých okolností může hrát i demokratizační roli (vzpomeňme na heslo Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny).

Geert Wilders

Geert Wilders

FOTO: Dylan Martinez, Reuters

Jak se ale chovají populisté u moci? Müller odmítá zažitou představu, že populisté vládnout vlastně nemohou, protože smyslem jejich existence je prý kritika vládnoucích elit. Vývoj v Maďarsku, Polsku nebo Turecku ukazuje opak: populisté mají jasný program i po dobytí moci. Je jím rozklad demokracie, který má tři fáze – zaprvé kolonizaci státu pomocí masivního klientelismu, zadruhé tzv. diskriminační legalismus (podle hesla pro mé přátele všechno, pro mé nepřátele zákon) a konečně přímou represi občanských svobod. Populistické vlády upravují politický systém tak, aby oslaboval a nakonec zcela odstranil opozici. Vláda populistů je permanentní volební kampaní, na jejímž konci stojí aklamativní etnokracie, tedy autoritářsky řízený, etnicky jednolitý stát.

Reakce na neoliberalismus

Jelikož Müller populismus vnímá hlavně jako politickou strategii, nezabývá se příliš otázkou, odkud se bere poptávka po populismu – byť odmítá jak psychologizování, tak i jednostranné sociologické výklady. Sociální a ekonomické souvislosti mají naopak významné místo v útlé knížce amerického novináře Johna B. Judise The Populist Explosion, sepsané po Trumpově vítězství v primárkách. Trumpův nečekaný úspěch odráží změny, jež se ve vztahu mezi společností a politikou udály za posledních třicet let, a odkrývá tak důležité souvislosti, které jsou v Evropě často přehlíženy.

Populismus, jako jev ideově slizký, nemůže být ani podle Judise vtěsnán do kategorií pravice a levice. Levicový populismus není socialismus, protože mu nejde o třídní zájmy: řeč je o lidu, ne o dělnictvu. V americké tradici navíc populismus nepodporují ti nejchudší, ale spíš maloburžoazie a nižší střední vrstvy, které se obávají, že budou staženy dolů. Spojuje je odpor proti vyšším bělošským vrstvám a přistěhovalecké chudině.

Těžiskem Judisova eseje je vztah mezi nárůstem populismu a neoliberální politikou, prosazovanou od reaganovské revoluce. Deregulace finančních trhů, snižování daní a sociální škrty měly přinést „příliv, jenž zvedne všechny lodě“. Ve skutečnosti však zvedl jen milionářské jachty a střední vrstvy stáhl ke dnu. Reagan ignoroval varování, že politika volného trhu poškodí americký průmysl. Vysoké úroky a nadhodnocený dolar způsobily úpadek výroby. Rostl naopak finanční kapitál, jehož výkyvům bylo vydáno všanc celé národní hospodářství. Za Clintona a Bushe to ještě vypadalo, že neoliberalismus funguje, než se celá stavba zřítila na podzim 2008.

Reaganovský neoliberalismus vyvolal dvě „populistické“ reakce. Hnutí Tea Party a v návaznosti na něj Trump zaútočili na některé jeho prvky zprava: na zahraniční intervence, volný obchod, offshoring i migraci. Proti podstatě neoliberálního programu Trump ale nejde, neboť trvá na deregulaci a snižování daní, a tím pokračuje v podpoře finančního kapitálu. Trumpovi voliči přitom nejsou ani vyznavači neoliberální doktríny, ani sociální konzervativci, ale globalizací zasažení bílí Američané, kteří propadají iluzi o vzkříšení amerického průmyslu. Trump se uchyluje k rétorice až socialistické: z republikánů prý udělá dělnickou stranu! V zásadě jde ale o směs neoliberálního a manažerského populismu, z níž budou mít nakonec prospěch jen ti nejbohatší.

Zleva na neoliberalismus útočí hnutí Occupy a Bernie Sanders. Ten se v mnohém Trumpovi podobá, i on horuje proti elitám. Ale už zběžným pohledem vidíme rozdíl tak zásadní, že pojem populismus se coby smysluplná kategorie zcela hroutí. Sandersův slovník je důsledně inkluzivní, jde mu o důstojný život pro všechny. Nebrojí proti nelegálním migrantům, ale proti nelegálním miliardářům. Jeho voliči jsou hlavně zadlužené rodiny a mladí vzdělaní lidé. Sanders navíc kritizuje samotnou podstatu neoliberální politiky, když volá po tvrdé kontrole finančních trhů.

Trump a Sanders tak spíš odrážejí radikalizaci americké politiky a odklon od reaganovské tradice, než že by byli výrazem populismu coby uceleného jevu.

Politika strachu

Podobný odpor proti neoliberalismu zprava i zleva se zvedá také na starém kontinentě – je to ale všechno populismus? Vraťme se k Müllerovi, jenž do svého pojetí populismu coby moralizace politiky zahrnuje kde koho, od nové levice po neonacisty. Opravdu je ideologický obsah nepodstatný? Opravdu jde všem „populistům“ o nastolení autoritářského panství? Cožpak Syriza útočí na nezávislé soudy a média jako Kaczyński? Atakoval kdy Sanders občanskou společnost a plurální rozpravu? Volá snad Podemos po etnicky čistém Španělsku?

V Evropě se mluví o populismu teprve od osmdesátých let, kdy neoliberální politika (Thatcherová, v mírnější podobě Kohl a Mitterrand) vytlačila keynesiánský konsenzus. I zde odpor proti neoliberalismu krystalizuje na pravici i na levici. Shodně se volá po zachování sociálního státu a brojí proti nadnárodním korporacím, pravicová reakce na neoliberalismus je ale podbarvená šovinismem a protiimigrační rétorikou. To byl případ francouzské Národní fronty, která se postupně posunula od hospodářského nacionalismu k otázkám bezpečnosti a národní identity.

Maďarský premiér Viktor Orbán

Maďarský premiér Viktor Orbán

FOTO: ČTK/AP

Lze tedy posilování pravicového populismu přičíst jen na vrub neoliberální politice, která podkopává sociální soudržnosti? Rakouská lingvistka Ruth Wodaková v knize The Politics of Fear tvrdí, že populismus není jen výsledkem dnešních společenských rozporů, ale koření v evropské xenofobní tradici. Nelze jej odbýt jako pouhou moralizaci politiky. Jde o konkrétní ideologické obsahy: o mytické ideje homogenní etnické pospolitosti, hledání nepřátel a obětních beránků, o nenávist vůči intelektuálům nebo zbožštění národního státu coby „pevnosti“. Populismus je hlavně politikou strachu, jež legitimizuje vylučování a perzekuci určitých skupin obyvatelstva. Sepětí populismu s historickým fašismem je těsné, a není tedy náhodou, že se Wodaková zaměřuje na Rakousko a jeho nedostatečné vyrovnání se s nacistickou minulostí.

Nositelem této kontinuity je antisemitismus. Rakouští Svobodní (FPÖ), hlavně jejich lídr Heinz-Christian Strache, jsou mistry ve vyvolávání antisemitských resentimentů. Jejich výroky o holocaustu jsou vždy „na hraně“. Svobodní se tímto testováním hranic na sebe snaží upoutat pozornost, aby pak jakoby „v sebeobraně“ své názory relativizovali poukazováním na údajné dezinterpretace, nedorozumění či spiknutí médií.

Podle Wodakové funguje antisemitismus i dnes jako prototyp všech fobií. Islamofobie a antisemitismus jsou spojené nádoby. Jednak jde vždy o tytéž aktéry, neboť antisemité se dle potřeby mění v islamobijce; jednak jsou jednotlivé kampaně přímo propojeny – například štvaní proti halalu se dříve či později obrátí proti košeru. Význam knihy Ruth Wodakové tkví právě v tom, že rozpoznává antisemitismus jako ideologickou páteř pravicového populismu.

Jak na populisty?

Všichni zmínění autoři se shodují v tom, že populismus je důležitým lakmusovým papírkem stavu demokracie, o to víc v době, kdy se výběr mezi tradiční pravicí a levicí stává „volbou mezi kolou a pepsi“. Otázky, které populismus vznáší, nelze přehlížet – korupce není výmyslem, stejně jako oligarchizace elit a jejich rostoucí uzavřenost. Nevolené orgány se skutečně mohou stát hrozbou pro demokracii, vymknou-li se kontrole – vzpomeňme na roli neformálních grémií během finanční krize, na centrální banky a jejich neomezenou moc.

Pavel Kolář (1974) je historik, působí na Evropské univerzitě ve Florencii.

Pavel Kolář (1974) je historik, působí na Evropské univerzitě ve Florencii.

FOTO: archív Pavla Koláře

Co mají dělat liberálové? Vrátit se k Mannově léčbě zubního kořene? Asi ano: musí trpělivě odkrývat rozpory populistických hesel, oslabovat je pomocí kritické rozpravy a politického vzdělávání. Měli by si ale také přiznat, že ryze občanské pojetí pospolitosti nestačí, a pokusit se dát nový význam myšlence vlasti, jak navrhuje německý liberální publicista Heribert Prantl.

Co má dělat levice? Vystačí si se svými tradičními hodnotami – spravedlností a sociální svobodou? Asi by měla důrazněji poukazovat na sepětí pravicového populismu s neoliberální agendou, na to, že z údajné politiky ve prospěch „mlčící většiny“ nakonec profituje zase jen těch horních deset tisíc. Neměla by bojovat s krajní pravicí podbízením se okamžitým společenským náladám, ale tím, že bude reformulovat vlastní demokratická východiska. Že to není utopie, dokazuje třeba vídeňský starosta Michael Häupl. Na rozdíl od Fica, který krajní pravici podkuřoval a v posledních volbách si natloukl nos.