Připomeňme také knihy Zvolil jsem svobodu a pozdější Zvolil jsem spravedlnost dezertéra Rudé armády Viktora Kravčenka, Sebekritiku Edgara Morina, jednoho z největších sociologů minulého století, Nouzový východ italského spisovatele „chudého jihu“ Ignazia Siloneho, Koestlerův román Tma o polednách nebo třeba systematické dějiny „marxismů“ Leszka Kołakowského.

Letos je to šedesát let od vydání jednoho z největších bestsellerů tohoto žánru, knihy jugoslávského disidenta Milovana Djilase (přepisuje se také jako Džilas – pozn. red.) Nová třída, kterou deník The New York Times zařadil mezi deset nejvlivnějších knih minulého století. Autor byl po mnoho let ortodoxním funkcionářem jugoslávské komunistické strany, během druhé světové války úzce spolupracoval s Titem v boji proti nacistům a v roce 1948 se rozhodujícím způsobem podílel na rozchodu se stalinským SSSR a prosazení národní cesty ke komunismu.

V druhé polovině padesátých let se ale stal důsledným kritikem vlády jedné strany, která v jeho pohledu paralyzuje vývoj společnosti tím, že kritiku objektivních rozporů systému považuje za „subjektivní vinu“ kritiků, za zradu strany. Věřil, že „historie komunistům mnoho odpustí vzhledem k tomu, že k brutálním činům byli často nuceni okolnostmi a potřebou uhájit svou existenci, ale za to, že potlačili každou odlišnou myšlenku (…), jen aby posloužili svým zájmům, za to budou postaveni na pranýř“. Jeho kniha Nová třída vyšla roku 1957 v zahraničí, doma byl vězněn, ale od roku 1966 směl žít volně v Bělehradu, i když publikovat svá díla ve vlasti nemohl. Zemřel v roce 1995 jako rozhodný zastánce demokratického socialismu.

„Všechny revoluce v minulosti začaly teprve po prosazení nových hospodářských nebo sociálních poměrů, když starý politický systém zůstal jedinou překážkou dalšího vývoje,“ píše Djilas. Ke komunistickým revolucím dochází podle něj naopak v zaostalých zemích, kde „kapitalismus není schopen uskutečnit průmyslovou transformaci země, poněvadž nebyl plně vyvinut“. Komunismus nebyl alternativou k průmyslové modernosti, ale politickým projektem, jehož cílem bylo vybudovat v podmínkách zaostalé společnosti „zrychleně“ průmyslový stát. Jeho jádrem byla endokolonizace – aplikace koloniálních metod na vlastní národ.

Sovětský spisovatel Vasilij Grossman nazval tuto cestu k průmyslové modernosti „pokrokem skrze tyranii“; pevnou alianci mezi pokrokem a tyranií se v ruských dějinách nikdy nepodařilo rozbít. Velkou šanci roku 1917 Rusko promarnilo a hrozí, že promarní i rok 1989.

Jiří Slíva: Moc v beztřídní společnosti, srpen 2017, exkluzivně pro Salon

Jiří Slíva: Moc v beztřídní společnosti, srpen 2017, exkluzivně pro Salon

FOTO: Jiří Slíva

Jinak řečeno: komunistická strana přebírá moc z rukou buržoazie tam, kde ta není schopna probudit k životu „dříve nepředstavitelné hromadné a obrovité výrobní síly, které dřímají v lůně společenské práce“, jak se píše v Komunistickém manifestu. Komunisté se stávají vedoucí silou společnosti v podmínkách, kdy materiální základna průmyslové moci ještě neexistuje, existuje jen vojensky organizovaná revoluční strana, jejímž politickým projektem je vybudování „průmyslového státu za každou cenu“.

Tato charismatická byrokracie (jak jsem kdysi nazval strany tohoto typu) začne budovat materiální základnu průmyslové společnosti aplikací koloniálního násilí na vlastní národ: SSSR se stal průmyslovou velmocí a následně modelem, jak vymanit společnost ze stavu zaostalosti, pro celý Třetí svět. Pokrok skrze tyranii byl „univerzálním poselstvím“ komunismu.

Oligarchii, která realizovala kapitalistickou transformaci státu aplikací koloniálních metod na vlastní národ, nazval Milovan Djilas „nová třída“. Pastí, do níž se moc nové třídy dostává ve všech svých národních podobách, je nedostatek odvahy přetnout bludný kruh mezi legitimním cílem a nelegitimními prostředky. Industrializace zaostalé země je velký cíl, jehož naléhavost ospravedlňuje v nějaké míře i použití brutálních prostředků, platí ale obecně zásada, že jakmile se prostředky nutné k dosažení určitého cíle ukážou jako nelegitimizovatelné, pak se začne jevit jako nelegitimizovatelný i cíl, který je jinými než brutálními prostředky nedosažitelný.

Komunismus jako projekt emancipace od třídního panství předpokládá, že komunistická revoluce násilím zruší staré výrobní poměry, a tím „zruší i podmínky existence třídní společnosti“, tedy „i sebe samu jako panující třídu“ – osvobození proletariátu tak bude osvobozením celého lidstva. Djilas ukazuje, že proletářská revoluce sice vyvlastnila starou „panující třídu“, ale podmínky existence třídní společnosti nezrušila; nastolila panství nové třídy a socialismus zredukovala na apologii její moci.

Když se industrializace dá do pohybu, začne se „blížit okamžik, kdy totalitní struktura moci začne překážet dalšímu vývoji společenských sil“. Ukončit panství nové třídy úspěšnou „kontrarevolucí“ je ale obtížné; konec vlády nové třídy přinesl až Gorbačovův pokus o demokratizaci socialismu.

Milovan Djilas v roce 1977

Milovan Djilas v roce 1977

FOTO: ZUMA Keystone Pictures USA, ČTK

Djilasovu knihu můžeme shrnout v následujících čtyřech bodech: Zaprvé ve všech komunistických režimech revoluční strana stvořila znárodněním výrobních prostředků, potlačením nezávislého veřejného mínění a monopolem státní moci novou třídu a postupně se sama stala nástrojem obrany jejích mocenských privilegií: socialismus se zredukoval na apologii moci nové třídy.

Zadruhé kolektivní vlastnictví je právní fikce, která maskuje faktické „dispoziční právo“ komunistické nomenklatury. Sociolog Ivo Možný v knize Proč tak snadno… nazývá novou třídu kunderovsky „majitelé klíčů“ a definuje ji jako „ty nahoře“, kteří jsou „schopni reálně uplatnit dispoziční právo“ neboli „činit závazná rozhodnutí na té úrovni ekonomiky, která (byla) předmětem velké privatizace“. Statky ve veřejném vlastnictví jsou de facto vlastnictvím nové třídy, která rozhoduje o jejich využití a rozděluje prebendy, výhody plynoucí z výhradního dispozičního práva nad nimi. V komunistickém systému je politická moc zárukou největších privilegií, „bezskrupulózní jednici“ jsou v něm proto silně motivováni k boji o moc v atmosféře servility, strachu a závisti.

Zatřetí ekonomiku řízenou novou třídou charakterizuje „plýtvání obludných rozměrů“, především ztráty na lidském kapitálu jsou nevyčíslitelné (například „kolektivizace zemědělství byla zničující válkou proti rolníkům“). I když plánovaná ekonomika je „nejméně produktivní ekonomikou v dějinách lidských společností“, příslušníci nové třídy se jí nemohou vzdát, protože by ztratili svá privilegia.

Podmínkou reprodukce komunistické moci je dogmatismus: „bdělí ochránci společnosti před nepřátelskými názory a úchylkami od správné linie“ potlačí a zmrazí „všechny duchovní podněty v národě“, protože nová třída může přežít, jen když nepřipustí „svobodnou veřejnou diskusi“, která by odhalila třídní podstatu jejího dispozičního práva nad znárodněnými statky.

Začtvrté, v závěru své knihy Djilas předvídá proces ekonomické globalizace, tendenci ke sjednocení světa považuje za nevyhnutelnou. Novou třídu ale strach o její totální moc nutí k izolaci, jejímž důsledkem je zaostávání: „Komunistická forma tzv. socialistického vlastnictví je hlavní překážkou sjednocení světa (…), vláda nové třídy vytváří izolovaný politicko-hospodářský systém.“

Djilas nevěřil, že by komunistický systém mohl dlouhodobě přežít tendenci ke sjednocení světa, protože „se v minulosti žádný národ neubránil styku s ostatními národy na mezinárodním trhu“: globalizace si vynutí větší otevřenost vůči vnějšímu světu, a tím i vnitřní demokratizaci.

Jiří Slíva: Moc v beztřídní společnosti, verze 2, srpen 2017, exkluzivně pro Salon

Jiří Slíva: Moc v beztřídní společnosti, verze 2, srpen 2017, exkluzivně pro Salon

FOTO: Jiří Slíva

Jiří Voskovec vzpomíná, jak příteli „Vítku“ Nezvalovi vysvětlil, proč se mu nelíbí autoritářská kulturní politika KSČ (které byl Nezval protagonistou), ale dočkal se od něj jen této odpovědi: „To vyvane, Voskovče, to vyvane.“ Představa, že „chyby“ vnesené do dějin historickou omezeností lidských projektů „vyvanou“ a zůstane jen to, co bylo „historicky nutné“, je největším omylem revoluční levice. Despotismus nové třídy nevyvanul jako „malá a dočasná chyba ve velkém a věčném projektu“: komunistický projekt padl s koncem despotické moci komunistické strany.

V třetí části Komunistického manifestu autoři navrhují radikální politická opatření. V „nejpokročilejších zemích“ je nutné například vyvlastnit pozemkový majetek a použít pozemkové renty na výdaje státu, zrušit dědická práva a zavést vysoké progresivní zdanění, konfiskovat majetek všech emigrantů a rebelů, soustředit úvěry v rukou národní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem, zestátnit dopravu, zavést stejnou pracovní povinnost pro všechny, zřídit průmyslové armády, spojit zemědělskou a průmyslovou výrobu a překonat rozdíl mezi městem a venkovem, zavést veřejnou a bezplatnou výchovu všech dětí propojenou s materiální výrobou.

Taková revoluční opatření lze uskutečnit jen despotickou mocí „organizovaného proletariátu“. Komunistický projekt se ale zakládá na nerealistickém předpokladu, že až „proletariát jako panující politická třída“ zruší díky své despotické moci třídní společnost, zruší tím i sám sebe jako „třídu“; starou buržoazní společnost s jejími třídními protiklady pak vystřídá „sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech“. Komunistický projekt zkrachoval, protože nepočítal s „entropií moci“, s tím, že revoluční strana začne hájit privilegia, která jí zestátnění a vyvlastňování přinesly; že další „trvání despotismu“ se stane jejím hlavním politickým cílem, protože každá moc, i ta revoluční, se chce reprodukovat.

Jedinečně zformuloval kritiku nerealistického pojetí „věčného problému moci“ Ludvík Vaculík na IV. sjezdu spisovatelů: Každá moc – i ta socialistická – se řídí vnitřními zákony moci, nic na tom „nemůže změnit osoba u moci ani třída u moci“; neoblomné zákony moci jsou tři: každá moc se chce reprodukovat, každá moc se očišťuje od nesourodého, každá moc vydírá ty, kteří se jí nepodobají. Revoluční moc chce být neomezená i po svém vítězství pod záminkou, že by „třídní nepřítel každé (sebe)omezení její moci využil k porážce socialismu“. Jako každá neomezená moc i moc komunistická si chce „podřídit celou společnost“, a stává se tak nepřátelskou.

Zleva Ludvík Vaculík, Milan Kundera a Ivan Klíma na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967

Zleva Ludvík Vaculík, Milan Kundera a Ivan Klíma na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967

FOTO: Jovan Dezort, ČTK

Djilas byl prvním komunistou, který aplikoval na dějiny komunismu realistickou teorii politické moci: „oligarchie“ (kdo říká organizace, říká oligarchie), která získala neomezenou moc pod heslem boje za nastolení „beztřídní společnosti“, se nevzdá třídních privilegií, která jí uplatnění despotické moci zaručuje.

Pojem stát je v celém Komunistickém manifestu zmíněn pouze jednou: „Moderní státní moc je jen výborem, který spravuje společné záležitosti celé buržoazní třídy.“ A politická moc je definována jen jako organizované násilí jedné třídy k potlačování třídy druhé. Marxismus charakterizuje neporozumění formám politické moci, která není „organizovaným násilím jedné třídy k potlačování druhé“, ale nenahraditelnou dimenzí společnosti, v níž se formují „legitimní vertikály“, tedy menšiny-elity, které vládnou většinám s jejich svobodným a racionálním souhlasem. Neexistuje křesťanství, existuje jen elita, která legitimně spravuje smysl určitých textů, neexistuje Havlovo politické dědictví, ale elita, která legitimně rozhoduje o tom, co do něj patří, neexistují „zákony“, ale elity, které legitimně rozhodují o tom, jaké jednání je „zákonné“. Elity často legitimnost svého postavení ztrácejí a stávají se jen „oligarchiemi“.

Politika je všude tam, kde je třeba ustavit leadership, který by legitimně spravoval rozdíl mezi relevantním a irelevantním, mezi užitečným a neužitečným, mezi aktuálním a neaktuálním, mezi zájmem větší části a zájmem menší části společnosti. Politika ve specifickém smyslu boje politických stran a hnutí o právo navrhovat se souhlasem většiny zákony platné pro všechny občany je jen jednou z forem politického boje. „Organizované násilí jedné třídy k potlačování druhé“ není „politická moc“, ale důsledek absence politiky; kde politika absentuje, otevírá se prostor pro vznik nelegitimních vertikál, jako jsou mafie, autoritářská uskupení nebo různá skrytá lobby.

V demokratických systémech vlády je podmínkou legitimnosti vertikál „režim rovné příležitosti“: kdokoli tu může bojovat o vedoucí roli v různých sociálních strukturách. Obecně platí zákon o entropii moci, který říká, že cílem každé vládnoucí menšiny by se stalo udržení jejího privilegovaného postavení, pokud by režim rovnosti nebyl vždy znovu obnovován nezávislými institucemi. Když se proces tvorby vertikál vymkne z režimu rovné příležitosti, z elit se stávají „nové třídy“.

Komunističtí intelektuálové pojímali demokracii „jednorozměrně“, jako společnost, v níž „svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech“, aniž by se snažili vytvořit instituce, které by donutily revoluční moc bojovat o svou legitimnost v podmínkách rovnosti. Řečeno s Vaculíkem, komunisté nikdy nedokázali „vyřešit problém moci“, nikdy neuměli myslet demokracii dvojrozměrně, jako systém, v němž díky institucionalizované rovnosti vznikají legitimní vertikály – legitimní formy politické moci. Důsledkem je rozkol mezi realitou moci a ideologickou politickou fikcí.

Václav Bělohradský

Filosof Václav Bělohradský

FOTO: Petr Horník, Právo

Djilasovo dílo nám pomáhá pochopit hlubší důvody konce levicové hegemonie na Západě.

Zaprvé sociální stát, který měl být po druhé světové válce zárukou „efektivní (nejen formální) rovnosti“, se ocitl pod kontrolou oligarchie, která k němu měla „dispoziční právo“ a jako nová třída využívala „sociálních politik“ k získání privilegovaného postavení ve státě i společnosti; parazitovaly tak na něm nekontrolovatelné mafie, které ho odsuzovaly k rostoucí neefektivitě. To, co levicový establishment nazývá „velký regres“, byla ve skutečnosti masová vzpoura proti nové třídě s dispozičním právem k sociálnímu státu.

I druhý důvod úspěchu neoliberálního obratu a následného úpadku poválečné hegemonie sociálnědemokratických politik souvisí s pojmem nová třída. Informační technologie, globální mobilita a globální sítě dělají z „velkých celků minulosti“ (tříd, národů, mas a lidu) kritická množství efektivně, ale proměnlivě spolupracujících jednotlivců. Tradiční ideologické politické strany se svým nárokem být jedinými legitimními reprezentanty nejen „jednoty společnosti“, ale i určité „antropologie“ začaly být vnímány jako obhájci redukce politiky na apologii jejich oligarchické moci a privilegií na úkor občanské společnosti, které zasíťování společnosti nabízí nové možnosti horizontálně organizované spolupráce.

Neoliberální politiky neodvozují svou legitimnost z nároku reprezentovat celek společnosti nebo nějakou závaznou „antropologii“ v politickém rozhodování („progresivní neoliberalismus se opírá o spojení (…] feminismu, antirasismu, multikulturalismu, LGBTQ (…] a sofistikovaných symbolických odvětví i byznysu založeného na službách“ – píše Nancy Fraserová), a je proto vstřícnější k důsledkům globalizace („Neoliberalismus přišel s globalizací či globalizace s neoliberalismem; tak začal velký regres“ – shrnuje situaci Wolfgang Streeck). Teprve v posledních desetiletích se levice pokouší vepsat globalizaci do teorie democracy of multitudes (spolupracujících jednotlivců, kteří mají jednotu národa, třídy nebo lidu za sebou, ne před sebou), a osvobodit tak politiku od reprezentace jednoty.