Ani já jsem nebyl výjimkou a do Dobré adresy jsem tenkrát napsal: Z mozaiky zmínek se postupně skládá kompletní curriculum vitae ústředního hrdiny. Absolvent veteriny v současnosti pracuje jako inseminátor krav. V mládí se věnoval judu a zde si našel i životní partnerku. S ní má čtyři dcery, přičemž detailněji se zmiňuje o dvou z nich, jedna je úspěšná modelka, druhá studentkou biskupského gymnázia. Co se osobnostní charakteristiky Volfova hrdiny týká, je to modelový případ hledače, jak o něm hovořil kdysi v předrevolučních dobách na podzemních přednáškách Tomáš Halík. Vyzkoušel kde co, od vegetariánství po orientální filosofie, a momentálně se s fanatismem hledačům vlastním položil do křesťanství. Bez pánaboha ani ránu. V téhle bizarní směsce neurotické pověrečnosti a na modlitbách vyklečené pokory a vzápětí nenávistně uplivnutých slin, v těchto zmatech mezně netolerantní osobnosti, přesvědčené, že konečně našla, tkví síla Volfových zápisků.

Volfova nová sbírka Před modlitbou přiložím, kterou nedávno vydalo nakladatelství Protimluv, se dá v mnoha ohledech považovat za básnické pokračování Srdcáře. Je uvozená výrokem Jakuba Demla: Vnitřní život je samomluva duše o předmětu její lásky. Jednotlivé básně jsou pak dedikované páteru Františku Trtílkovi, Jaroslavu Eriku Fričovi, Danielu Balabánovi, Ivanu Martinu Jirousovi, Miloši Doležalovi nebo Danielu a Jiřímu Reynkovým, o nichž se Volf zmiňuje i v Srdcáři: Dlouho jsem váhal, zda vůbec přijmout to, že píšu. A zřejmě až v Petrkově a potažmo ve Svatém Kříži před hrobem Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud se tak stalo. Už nemohu být více přijat než od Jiřího Reynka, který mi kdysi z Petrkova vzkázal: „Jako básník už teď máte kde bydlet.“

Křesťanství se stalo Volfovým duchovním domovem – svědčí o tom většina básní v nové sbírce, například Roušky: Zvěstování vitrážemi větví / v zahradě, rošty pod paznehty / v kravíně, žebry na klíně… // Přes obvaz prosakují-li obrazy / i v Posmrtné krajině.

Zároveň tu v náznacích pokračuje osud rodiny: Dominika je zas zpátky, tentokrát z pařížských katakomb. / Kdysi tam pózovala na módních molech, dnes po čtyřech / prolézá propadlými hřbitovy. Ne sama, s Martinem / vyučeným z plazivek uvnitř Stránské skály. Požádal ji o ruku! / A ona teď, roura, pochva, konečník, posiluje pánevní dno / předsvatebně…

A stejně jako v Srdcáři se Volf odvažuje popsat naprosto intimní detaily, o kterých většinou nemluvíme ani s nejbližšími přáteli: Od sezení při modlitbě a nad verši mě chytají záda, / od zapouštění ramena. Když jsem se však lékaře / ošetřujícího mé hemoroidy (nyní na čísle 4 a 11) / zeptal, nerozkvetla-li mi k abrahámovinám / příliš řitní růže? – Jako poupě.

Naopak oproti Srdcáři ze sbírky Před modlitbou přiložím zmizela útočnost i občasné pichlavé jedůvky a celková atmosféra je o poznání smířlivější. Zdá se, že se hledač už opravdu našel.

Se slovem báseň máme v povědomí jaksi automaticky spojené mládí, vždyť poezii čtou a píšou převážně mladí lidé. Od vzniku Máchova Máje je to i láska a zamilovanost. Ve Volfově případě jde ale o zamilovanost odžitou a lásku prožívanou niterně. Třeba báseň Zaskočen věru není pro holobrádky: Co všechno musíš udělat: polévku na okno, / do myčky talířky, na ráno granule pro psa. / A jak jsi pak na zádech, na zadku ledová, / na čele, v podpažích zpocená, orgasmus tvůj, / když vyvolává můj jak nucení mé za ty roky / tvé. A zda přece jenom nechceš k padesátinám / shlédnout na dům z koše balónu / než WC stojící předělat na závěsné.

Zkrátka také nová Volfova sbírka je dokladem, že takzvaná katolická literatura, kterou známe z čítanek jakožto ušlechtile se tvářící nudu, může být i nevšední a zajímavá.