Ve víře vás vychovávali rodiče. Zapochyboval jste někdy?

Ano, a pochybuji dodnes. Nedělám z toho ctnost a nijak uměle to nevyvolávám, jen se přirozeně ptám proč. Některé věci nemůžu plně pochopit, a proto je musím přijmout. A když si přiznám, že nevím, znovu tím svou víru obnovuji. Pro zdravou víru jsou pochybnosti dobré – aby ji očišťovaly.

Na kněze jste byl vysvěcen v polovině sedmdesátých let. Tehdy v rámci církve oficiálně působila „kolaborantská“ organizace Pacem in terris. Co přesně měla za úkol?

Už v padesátých letech vzniklo Mírové hnutí katolického duchovenstva, které bylo v roce 1968 zrušeno. Jeho nástupcem se stalo právě sdružení Pacem in terris. Šlo o zneužití stejnojmenné encykliky papeže Jana XXIII. z roku 1963, která mluvila o míru ve světě. Toto uskupení mělo podporovat takzvanou mírovou politiku tehdejšího socialistického Československa. Byla to ale samozřejmě zástěrka, ti kněží měli být převodovou pákou úmyslů komunistické státní moci vůči katolické církvi. Ovšem buďme spravedliví, míra kolaborace byla různá, část kněží do Pacem in terris vstoupila ze strachu.

Vy jste ovšem skončil na opačné straně politického spektra. Jak jste v době represí po podpisu Charty 77 uplatňoval křesťanské zásady o nastavení druhé tváře a odpouštění? Bylo těžké nezahořknout, nezačít nenávidět?

Takové nebezpečí hrozilo, ale bylo důležité udusit to v sobě hned v zárodku. Život s nenávistí a hněvem člověka stravuje a podlamuje mu síly. Nikdo by neměl zúžit svůj pohled jenom na situace, kdy byl ponížen nebo uražen. V každé době můžeme zažívat setkání s dobrými, slušnými lidmi – a o to je třeba se opřít. Tento zápas prožíval za normalizace každý poctivý křesťan, a jak se s ním kdo vyrovnal, záleželo na jeho osobní síle.

Jaký vztah k víře měl Václav Havel, k němuž jste měl zvláště v osmdesátých letech blízko?

Směřoval k Bohu, ale byl i v tomto velmi plachý, takže o něm nemluvil. Mluvil o horizontu, o zodpovědnosti vůči transcendentnu, o pohledu nad všednost. Považoval jsem za důležité nechat ho v této poloze. Byl pokřtěn i biřmován, ale nechodil pravidelně do chrámu. Vůči křesťanství měl však respekt a zabýval se jím.

V knižním rozhovoru K hledání pravdy patří pokora vyzdvihujete Petra Millera za jeho roli při stmelení dělníků a intelektuálů v roce 1989. Je něco takového možné i dnes?

Petra Millera jsem zmínil proto, že se na jeho roli během sametové revoluce trochu pozapomnělo, víc se mluvilo o jeho následné, nepříliš úspěšné práci ministra práce a sociálních věcí. Přitom právě okamžik, kdy na Václavské náměstí přivedl 10 tisíc kováků, dělníků pražského ČKD, považuji za rozhodující moment revoluce.

Václav Malý a Václav Havel v listopadu 1989

Václav Malý a Václav Havel v listopadu 1989

FOTO: Lucie Stránská, ČTK

V současnosti už jistě není možné propojit společnost jako v těch listopadových dnech, kdy nás všechny spojovalo společné úsilí změnit podobu celého systému. Jednotlivé společenské vrstvy jsou dnes značně izolovány od sebe navzájem. Také proto se mi nelíbí výroky některých nejvyšších představitelů státu, které podněcují k ještě hlubšímu rozdělení a nesnášenlivosti vůči „pražské kavárně“ nebo „sluníčkářům“. Nesmíme pohrdat, musíme k sobě nacházet cesty. Komunisté se snažili lidi izolovat, aby se nezrodila žádná velká síla, která by ohrozila jejich moc; dnes k té izolaci mezi lidmi dochází samočinně. Vidím to jako jednu z velkých bolestí nového systému.

Před patnácti lety jste ve zmíněném knižním rozhovoru předjímal právě témata, která dnes společnost rozdělují: vztah k historické paměti, právnímu vědomí, vzájemnou solidaritu včetně vztahu k cizincům, respekt k veřejnému prostoru… Zaznamenal jste v některém z nich posun k lepšímu?

Roste počet občanských iniciativ a lidé se občas hromadně sejdou, aby projevili svůj názor. To je myslím zdravé. Na druhou stranu, málo platné, zdá se mi, že u mladší generace slábne zájem o věci veřejné a že se lidé příliš úzce soustředí na svou vlastní životní cestu. Pořád nám chybí vědomí hrdého občana, který cítí spoluodpovědnost za společenskou atmosféru. To zatím očekáváme hlavně od nejvyšších politiků, ale je třeba být aktivní především na „nejnižší“ úrovni, u sebe v obci, doma. Tam měnit prostředí k lepšímu. Obávám se, že i v obcích dnes často převažuje pasivita.

Tenkrát jste mluvil také o potřebě kultivovaného mediálního prostředí a nutnosti péče o veřejnoprávní média. Předpokládám, že ani tady nejste s dnešní situací spokojený.

Chybí mi zejména kvalitní zpravodajství. Přitom je důležité mít správné informace. Někdy manipulace začíná už v titulcích – podsouvají nám, co si máme myslet. Část novinářů je nevzdělaná, pohodlná, zároveň pracují pod velkým tlakem na rychlost a chrlení zpráv.

V televizi bych pak rád viděl víc odborných debatních stolů. Pořád se hraje pro diváky, kteří prý potřebují zábavu a rozptýlení, ale já znám spoustu lidí, a ne kdovíjakých intelektuálů, kteří by se rádi podívali na něco, co podněcuje k zamyšlení.

Po březnové návštěvě čínského prezidenta, která rovněž vyhrotila nálady ve společnosti, jste napsal otevřený dopis ministrovi vnitra a policejnímu prezidentovi kvůli nepřiměřenosti zásahů policie. Odpověděli vám?

Pan policejní prezident mi odpověděl, ale příliš všeobecně. Pan ministr dokonce napsal, že by se se mnou rád setkal, ale když následně můj sekretariát navrhl možná data toho setkání, už nikdo nereagoval. Ovšem řekl bych, že to byla spíš záležitost sekretariátu pana ministra, ne jeho samotného. Navíc se zrovna v té době rozběhla sporná a ostře sledovaná reforma policie, takže se na ty trapné zásahy v době návštěvy čínského prezidenta rádo zapomnělo a byly odsunuty do pozadí.

Výzvy současného světa zviditelnily i rozdělení uvnitř katolické církve, jak je vidět třeba na neshodách mezi Dominikem Dukou, nedávno vyznamenaným prezidentem Zemanem, a Tomášem Halíkem…

Nemůžeme mít všichni stejné názory, ale důležité je, abychom se naučili spolu mluvit. Je to taková nemoc, která zasahuje i církev, že kdo se mnou nesouhlasí, je nepřítel. A to není pravda. Především jde o ochotu ke skutečnému dialogu, k jeho kultivaci.

Dominika Duku vyznamenal Miloš Zeman Řádem bílého lva.

Dominika Duku vyznamenal Miloš Zeman Řádem bílého lva.

FOTO: Roman Vondrouš, ČTK

Na bedrech kardinála Duky leží velká zodpovědnost, je nepsaným mluvčím celé katolické církve v České republice a musí přirozeně vyvažovat různé názory a postoje, což může vyvolávat jisté rozpaky. Jeho snahou je dostat katolickou církev do povědomí lidí jako hodnotnou součást naší společnosti. Jestli je nosný ten způsob, jakým to dělá, o tom můžeme diskutovat.

Může se katolická církev vedená papežem Františkem přiklonit k tomu řekněme liberálnějšímu směru, jak ho prezentuje Tomáš Halík?

Vkládat veškeré naděje do papeže Františka je velmi nebezpečné. Podporuji ho, protože je upřímný, získal si respekt ve světě, upozorňuje na témata celoplanetárního významu a snaží se reformovat vatikánské úřady, ale nelze přirozeně očekávat, že úspěšně zasáhne do všech oblastí, to je nad síly jednoho člověka. On udává směr a záleží také na tom, jak se mu podaří dosadit do důležitých funkcí osobnosti podobného smýšlení. Zatím jmenoval nové lidi zodpovědné za církevní finance, a aniž zašel do podrobností, dal najevo, že ne všechno ve financování bylo předtím v pořádku. Také se setkal s oběťmi pohlavního zneužívání ze strany kněží, čímž dal jasně najevo, že takové věci se dít nesmějí. Snaží se církev otevřít lidem.

Je vůbec žádoucí, aby se církev otevírala a někomu přibližovala? Neměla by stát jako skála, jako maják?

Církev musí stát na svých zásadách, ale zároveň vyjít vstříc člověku. Hledat spojence i mimo vlastní řady – je spousta dobrých, kultivovaných lidí s pevným lidským a občanským postojem a je správné se s nimi spojovat. Nečinit z církve pevnost, uzavřenou instituci. Ano, být majákem, který svítí, ale ne balvanem, který drtí. Být učitelem, jemně upozorňovat, ukazovat jiný pohled. Držet si své, a zároveň hledat kvalitu i za vlastními hranicemi.

Často vystupujete na podporu politických vězňů v různých zemích. Kde se v lidech bere potřeba neustále si vytvářet nepřátele?

V různých částech světa je to různé, nicméně obecně bych řekl, že příčinou je často snaha zjednodušit si svět. Bývá složité přijmout různost lidí, což se potom přenáší do politické sféry. Je potřeba mít na zřeteli především druhého člověka, kterého nesmíme předem zaškatulkovat do svých představ.

Věříte v Boha, který zasahuje do osobního života lidí a jehož vůli lze ovlivnit modlitbou?

Modlím se, ale ne proto, abych si na Bohu vynutil, co má nebo nemá dělat. Předkládám mu, co považuji za důležité, ale nechávám všechno na jeho vůli. Věřím, že Bůh zasahuje do mého života, ale ne že mě vede jako loutku; spíš přicházím do situací, které mohu díky víře lépe rozklíčovat. Okamžiků, kdy se musím rozhodovat mezi dobrem a zlem, je velmi mnoho a v nich cítím ze strany Boha jemné vedení. Nežiji z nějakých vnuknutí a mimořádných zjevení, ale musím říct, že když se ztiším a soustředím, některé věci se mi projasní. V modlitbě prosím, abych se dovedl rozhodovat pro dobro. Vím, že lidský úsudek není dokonalý a nikdy nemůžu suverénně říct, že jsem uchopil pravdu. Ale je důležité, aby na sebe člověk i tak vzal odvahu k rozhodování.