Recenze vyšla ve čtvrtek a v pátek měl Hakl autogramiádu na veletrhu Svět knihy. Když jsem se proplétal mezi návštěvníky, sykl na mne od stánku svého mateřského nakladatelství Argo: „Neuteč mi.“

Po skončení autogramiády mi pokynul a vydal se rázným krokem ven z Průmyslového paláce. Jeho těžké martensky předusaly výstaviště. Nic neřekl. Ani na mne nepohlédl. Dusot kroků se mezi cinkáním tramvají v ulici Dukelských hrdinů mísil se zlověstným funěním, připomínajícím býka na koridě před útokem. Vzápětí udělal Hakl obrátku a zaplul do hostince U Houbaře. Jakmile před nás číšník položil půllitry s pivem drobet pod míru, naklonil se Hakl přes stůl a povídá: „Ohraná deska, debile?“

„Jasně,“ bránil jsem se. „To tvoje psaní začíná být podle obdobného mustru, jako to sekal nebožtík Bukowski. Samý zoufalec, co se zmítá mezi samotářským opilstvím a kocovinou, v pupíku má z trička vydrolené žmolky bavlny, občas se pomucká s nějakou ženskou, porve se v baru a potom se zase vrátí do svého zaprděného doupěte skuhrat nad osudem.“

„Ale bacha! Zrovna my dva nejsme nic jinýho,“ namítl.
„Souhlas, není ale nutný o tom donekonečna psát.“

V noci po zavíračce jsme postávali na chodníku a dohadovali se, kam budeme pokračovat dál, a mezi řečí se Hakl vytasil s trumfem: „Teďka napíšu sci-fi.“

Cha, cháááá! Po osmém pivu je každý scifista, pomyslel jsem si.

Uplynulo dva a půl roku a na světě je Haklův sci-fi román Umina verze (Argo 2016). Čtenáři, kteří se vědeckofantastické literatuře vyhýbají obloukem, se ovšem děsit nemusí, meziplanetární plazma X575 na ně ze stránek nevystříkne.

Na samém začátku knihy si komerční grafik František zabouchne dveře od bytu. Jde vynést odpadky do popelnice a ocitne se rázem bez klíčů, bez peněz, bez mobilu. V domě nikdo, sousedé odjeli na víkend. V zadní kapse kalhot posléze najde několik zmuchlaných bankovek. Namísto toho, aby je logicky použil na přivolání zámečníka, koupí si ve večerce něco málo k jídlu a láhev whisky a vydá se pěšky nazdařbůh městem. Jak dobře tomuhle rozumím! Ráno se probudí na periferii v boudě mezi bezdomovci a odsud se začne odvíjet napínavý příběh plný překvapivých zvratů, který možná víc než sci-fi žánrově připomíná detektivku.

Člověk, to zní sice hrdě, ale jde o prázdný pojem bez obsahu. Muži a ženy jsou si v jistých chvílích extrémně blízcí, a dokonce na několik málo okamžiků prorůstají navzájem, přesto jde o dva rozdílné živočišné druhy. A Emil Hakl je natolik životem ostřílený harcovník, že o tom ví své. Shrnout tohle poznání v pár větách si může dovolit recenzent jako já, spisovatel jako on musí rozehrát hru na více strunách.

Ústřední postavou románu je humanoid jménem Uma. Spolu se sofistikovanou koncepcí, kdy se v textu střídají vypravěči, respektive se mírně pootáčejí úhly pohledu, to umožňuje pokládat zdánlivě triviální otázky: Co je to láska? Co je samota? Co strach? Ptát se na slova, která už vlastně dávno neříkáme, která překryl bahnitý nános výchovy rodičovské, školní, předchozí partnerské vztahy a tak dále. Uma je totiž slyší poprvé a se zájmem zkoumá jejich prapůvodní význam.

Kráčíme po železničním mostě nad řekou – napřed tam a potom zase zpátky. Ef šoupe nohama. Je v koncích stejně jako já. Prohlíží si nábřeží, řeku, nebe, hemžení davu. Strne štěstím, když kolem nás projede City Elefant.

„Nemám sice cit,“ říkám, „ale to nic nemění na tom, že jsem s tebou ráda, jo? Nemám tě už tak ráda jako ze začátku, ale pořád ještě dost na to, abych s tebou chtěla bejt.“

„Nemáš mě ráda?“ reaguje přes ně na to, co nestojí za rozbor.

„Říkám, že mám.“
„Co jsem zkazil?“
„Nic.“
„Co ti teda chybí?“
„Nic…“

Hovor Uma zakončí jako ženská z masa a krve klasickým přesmýknutím, nad kterým nám mužům zůstává rozum stát:

„Zapomněl jsi na labutě.“
„Na jaký labutě?“
„Šlapadla na Vltavě – slíbils mi, že se na nich půjdeme projet.“

Mé přání vyslovené před těmi dvěma a půl lety se naplnilo a Emil Hakl přišel s něčím onačejším z překvapivého kadlubu. Sepsal křehký milostný román, po jehož dočtení sentimentálněji založeným čtenářům vhrknou slzy do očí. Na slzách ale není nic špatného. Není proč se stydět. Je to důkaz, že zatím ještě nejsme humanoidé.

Emil Hakl
Umina verze

Argo

Emil Hakl: Umina verze

FOTO: archív nakladatelství Argo