Článek
Před pár týdny proběhla několika médii zpráva o smrti romského mladíka v žatecké pizzerii. Zpravodajský server Romea.cz se kauze pečlivě věnoval. K čemu jste došli?
Celá věc má čtyři nejasné body. Zaprvé: podle neúplné zprávy z první pitvy, která se dostala na veřejnost, došlo k úmrtí bez cizího zavinění. To vyvolalo poměrně silné emoce. Stále čekáme na přesné určení příčiny smrti, zda hrály roli výhradně drogy, nebo věci napomohl například stres organismu vyvolaný tím, že byl mladík zakleknutý šesti muži. Zatím jsou to všechno jen spekulace.
Zadruhé: pokud se podíváte na kamerový záznam z pizzerie, vidíte, že v okamžiku, kdy je mladík strážníky znehybněný a leží na zemi, dá mu jeden z přítomných civilů minimálně dvě rány pěstí. Není jasné, kam směřují, ale je zarážející, že se proti tomu nikdo z policistů neohradil. Policie si poté svědky ani neztotožnila a pizzerie normálně dál fungovala.
Zatřetí: rodina zemřelého tvrdí, že stále nedostala jeho osobní věci. Nikdo jim prý neposkytl žádné informace v tom smyslu, že by byly předmětem ohledávání. Prozatím jim bylo řečeno, že se prostě ztratily.
A začtvrté: když jsme rekonstruovali, co dělal mladík před smrtí, zjistili jsme, že ho už předtím z jedné restaurace vyhodili. Potom si lehal na policejní auto, které před ní stálo. Byl evidentně zmatený a dezorientovaný. Není jasné, proč policie nekonala. Je přeci běžné, že když je na veřejnosti někdo pod vlivem drog nebo alkoholu a může být nebezpečný sobě nebo svému okolí, skončí minimálně na záchytce. Kdyby se tak stalo, mohl ten kluk možná žít.
I s odstupem času se zdá, že se velká část veřejnosti nechce příliš zaobírat možností, že k úmrtí mohlo dojít cizím zaviněním. Proč?
Objevují se názory, že si za to dotyčný mohl sám a že se nemůžeme divit, že dopadl, jak dopadl. V Česku máme předsudky vůči Romům i vůči lidem závislým na drogách. V tomto případě se obě tato témata spojila a vede to k tendenci se s celou kauzou co nejrychleji vypořádat. Lidé odmítají věřit, že by se taková osoba mohla stát obětí nějakého násilí, ačkoli právě status drogově závislého Roma z něj dělá velmi snadný cíl.
Jak z tohoto pohledu vypadala pieta, která se v Žatci konala na konci října?
Tam docházelo k přešlapům z obou stran. Přišli na ni lidé, kteří chtěli v klidu vyjádřit své znepokojení nad tím, co se stalo. Rozhořčení se ale u některých vystupňovalo, když zjistili, že před pizzerií stojí skupina, která zjevně nemá daleko k neonacistům a křičí hesla „Čechy Čechům!“ nebo „Cikáni do práce!“. To s pietou nemělo nic společného. Mnozí Romové se nechali strhnout a to, co padalo na adresu „bílých“, si pak nezadalo s protiromskými pokřiky. Křičelo se třeba: „Bílé svině!“
Při pietě za zemřelého mladíka musel v Žatci zasahovat antikonfliktní tým.
Rada vlády pro záležitosti romské menšiny vydala prohlášení, v němž žádá ministra vnitra a policejního prezidenta o důkladné prošetření celé záležitosti. Nicméně rada je někdy kritizována jako příliš pasivní. Jak její působení hodnotíte vy?
Předně je potřeba si uvědomit, že jde o poradní orgán, který může iniciovat debatu, otevírá různá důležitá témata a připomínkuje celou řadu zásadních vládních dokumentů týkajících se Romů, ale nemůže nijak měnit legislativu. Působení rady je přesto do jisté míry nezastupitelné. Koncentrují se tam romské osobnosti všemožných specializací. Rada je diferencovaná do různých výborů a každý z nich má svou oblast, které se věnuje. Jejich činnost je poměrně bohatá. Věnují se tématům jako třeba vzdělávání nebo odškodňování obětí romského holocaustu.
Přesto by se asi dalo namítnout, že by rada měla být tvrdší a v některých případech důraznější. Jenže to se samozřejmě zvenku dobře radí.
Z vlády teď odchází předseda rady Jiří Dienstbier ml., co to pro ni může znamenat?
Odchod Jiřího Dienstbiera jako někoho, kdo se problematikou menšin dlouhodobě zabývá, orientuje se v ní a má ze své pozice v politice i veřejnosti silné slovo, je určitě velkou ztrátou. Podobně by bylo problémem i odvolání ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové-Tominové, o němž se taky spekulovalo. To by zase byla rána pro zákon o sociálním bydlení, jehož přijetí je pro budoucnost Romů, ale i většinové společnosti v Česku zásadní.
Proč?
Konkrétní návrh zákona vzniká až teď, ale o tématu se diskutuje dobrých deset let. Zdá se mi, že už se podařilo prosadit myšlenku, že bydlení jako takové ovlivňuje všechny ostatní oblasti života – zvlášť když jde o rodiny s dětmi. Mluví se sice o tom, že náklady na bytový fond budou velké, ale současná situace stojí stát mnohem víc, mimo jiné na doplatcích a příspěvcích na bydlení. Nájmy na ubytovnách, kde bydlívají sociálně znevýhodněné rodiny dnes, jsou totiž neúměrně vysoké. Pro rodinu s dvěma a více dětmi se mohou blížit i ke třiceti tisícům. Profitují z toho majitelé ubytoven, kteří ale zároveň nájemníkům nezajišťují kdovíjaké životní podmínky – koupelny i kuchyně jsou často společné a dochází tam k celé řadě sociálněpatologických jevů, jako je prodej drog nebo gamblerství… Pokud v takovém prostředí vyrůstají děti, ocitají se v přímém ohrožení. Někdy se objevují zprávy, že si romské rodiny žijí z dávek jako králové, ale ve skutečnosti jim po zaplacení nájmu na ubytovnách téměř nic nezbude.
Jak se vám daří v organizaci ROMEA podobné zažité představy vyvracet?
Nevím, jak moc jsme úspěšní, ale snažíme se. Před časem jsme se třeba věnovali textu v Prostějovském večerníku o romské pěstounce. Začíná takhle: „Soňa Horvátková (36) z Prostějova v životě nepracovala. Proč taky? Každý měsíc na čtyři nevlastní děti od státu dostane neuvěřitelných 51 tisíc korun!“ Na první pohled se to zdá jako velká částka, ale oslovili jsme odborníky, kteří nám potvrdili, že jde o tabulkově správnou sumu, která pěstounům, kteří se starají o tento počet dětí, náleží. Netřeba dodávat, že kdyby nešlo o Romku, podobně laděný článek by jistě nevznikl. V Prostějovském večerníku po naší intervenci otiskli omluvu, jenže ta nikdy nedojde k takovému počtu čtenářů jako původní text.
Berete podobné uvádění informací na pravou míru jako podstatný aspekt své práce?
Určitě. Pojem objektivita, zvlášť ve spojení s médii, je však dnes vysmívaný a vyvracení různých fám a hoaxů se bohužel stalo něčím, co velká část lidí vnímá jen jako jednostranně zaměřenou kampaň. Podívejte se, s čím se musí potýkat vládní projekt HateFree Culture. Ta forma má zkrátka svá slabá místa – hodně čtenářů má pocit, že jsou z nich děláni hlupáci, a věří pak své pravdě o to zatvrzeleji. Jenže jak jinak chcete ke lžím, které se šíří internetem, přistupovat? Nechat je být? To by bylo mnohem horší.
Jitka Votavová
Je nicméně evidentní, že míra frustrace a nespokojenosti se současným stavem společnosti vzrůstá nejen u nás, ale v Evropě obecně. Tato frustrace je pak často namířena proti menšinám, zejména proto, že ty mají omezené možnosti se bránit.
Jak hodnotíte vývoj kolem památníku romského holocaustu v Letech, kdy vláda schválila zakoupení a ukončení provozu nedalekého vepřína?
Je to výborná zpráva, uvidíme, co bude dál. Mám jen obavu, jestli není to načasování nějak provázané s Dienstbierovým odchodem – odejde ministr, který byl s tématem menšin spojován, a případné kritické hlasy jsou umlčeny progresem v Letech.
Věnujete se rovněž stipendijnímu programu pro romské středoškoláky a vysokoškoláky. V čem vidíte jeho hlavní přínos?
Ukazujeme mladým lidem možnosti, jak se dostat z ghetta, jak se vyhnout nucenému přejímání negativních vzorců, o němž jsme mluvily. Často se objevuje názor, že vzdělání nemá pro Romy valnou hodnotu, ale není to tak. Mnoho rodičů přeje svým dětem co nejlepší budoucnost a s tím spojené dobré vzdělání, ale sami mají často jen základní školu a neumějí potomkovi v tomto ohledu poradit a pomoct. Studenti, které podpoříme čtrnácti tisíci ročně, nám musejí dokládat školní výsledky, mimoškolní aktivity a taky sociální situaci v rodině. Částku, co dostanou, pak musejí použít na věci spojené se školou. Myslím, že počet vzdělaných Romů roste, a to je skvělé. Bývá to jediný způsob, jak se z ghetta dostat.
