Málokterý současný autor dokáže být tak plodný a zároveň přicházet pokaždé s novým námětem, jiným prostředím a neotřelou zápletkou jako právě Ian McEwan. Britský spisovatel vydává romány, jejichž kvalitu (ani čtivost, chce se mi zdůraznit) není třeba zpochybňovat, každý druhý, maximálně třetí rok. Tak kupříkladu ve Sweet Tooth (2012) se vrací do sociálně neklidných sedmdesátých let a zkoumá vztah mezi osobní integritou umělce a státní propagandou. Následující The Children Act (2014) je zase pohnutým dilematem soudkyně nejvyššího soudu v postmoderních dobách tekutých morálních zásad.

Ve svém nejnovějším, čtrnáctém románu Nutshell (česky zhruba Ve skořápce; sama jsem zvědavá, jak si překladatel s titulem poradí, protože obsahuje víc než jeden význam) ale McEwan od čtenáře žádá vysokou míru spolupráce a oproštění se od narativních standardů. Bere si sousto přímo gargantuovské – variaci na hamletovské téma. Vypravěčem je zde plod, který z břicha popisuje, jak jeho matka společně se svým milencem, strýcem plodu, plánují úkladnou vraždu manžela.

Netradiční vypravěč není ničím převratným; vzpomeňme na kokršpaněla Flushe ve stejnojmenném experimentálním románu Virginie Woolfové či podivuhodné vypravěče – koně, strom či minci – z Pamukova Jmenuji se Červená. Takové texty ovšem vždy vyžadují zvýšenou míru autorské stylizace a záměru.

McEwanovo mimino těsně před porodem nemá jméno ani pohlaví, zato disponuje znalostmi a optikou šedesátníka. Cituje Konfucia a trousí sarkasmy na adresu rozpadající se Evropy či politické korektnosti. Věříme miminu, že to vše načerpalo poslechem rádia? Že má přehled, co se děje v místnosti či za dveřmi na základě náznaků a intuice? Nikoliv, ale to tolik nevadí, přistupujeme na hru, bereme ji jako autorskou licenci. Fandíme miminu v jeho spekulacích o budoucím přežití, kdy lavíruje mezi jednotlivými protagonisty v proměnlivém statusu quo? Dokážeme se s ním ztotožnit? Spíše ne, vždyť na tom vypočítavém spratkovi není nic politováníhodného, kromě okamžiků, kdy je nechtěným a každodenním spoluúčastníkem ménage à trois, které komentuje třeba slovy: „Ne každý si dokáže představit, jaké je to mít penis otcova rivala doslova u nosu.“ Freudovské náznaky, které lze u Hamleta číst mezi řádky, servíruje McEwan polopatisticky, na stříbrném podnose.

Nejen suverénní osobností vraždu vyšetřující policistky, ale i jistou brutální neomaleností atmosféra románu odkazuje k tvorbě bratří Coenů, ponejvíce k Fargu.

Nesnesitelné napětí mezi miminem milovanou matkou, jejím nenáviděným milencem, mrtvým otcem a jeho fiktivní milenkou vrcholí – jak jinak – otázkou Být, či nebýt? a jediným možným aktem, kterým může vypravěč ovlivnit chod událostí.

McEwan je prozaikem par excellence; bavilo by vás ho číst, i kdyby napsal leták o prevenci rakoviny prostaty. Své texty promyšleně vrší a buduje jako stavitel chrámů, aby je následně řemeslně zaklenul do bezchybného oblouku klenby. Postavy jsou živé, text zčerstva plyne a vyhýbá se slepým ramenům, věty mají přesně tolik slov, kolik je třeba, odkazy jsou dostatečně sofistikované a zároveň univerzální, aby si čtenář připadal, že hraje první ligu, a zároveň ho čtení neodradilo. Tentokrát ale jeho román přeci jen působí hlavně jako ohňostroj intelektuální bravury, inteligentní etuda, hříčka znuděného (či nakladatelem tlačeného) autora, po které v nás stopa dlouho nezůstane.

Ian McEwan
Nutshell

Jonathan Cape

Ian McEwan: Nutshell

FOTO: archív nakladatelství Jonathan Cape