Těžko v současné britské populární hudbě najít mezi třicátníky muzikanta, který by se Turnerovi talentem vyrovnal. V šestnácti letech založil kapelu Arctic Monkeys, s níž ve dvaceti vydal desku Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not, která se stala nejrychleji prodávaným debutovým albem v britské historii. Skupina uspěla na Brit Awards, NME Awards a dostala i cenu Mercury.

Turner následně píše soundtrack k filmu Jmenuji se Oliver Tate, jeden z nejvydařenějších a nejčistších písničkářských počinů posledních let, na turné pak potkává (dnes už bývalého) frontmana indiepopových The Rascals Milese Kanea a vzniká mezi nimi vztah, jemuž se anglicky říká bromance – intenzivní neerotický vztah mezi dvěma muži –, a plodné hudební partnerství, které dá vzniknout projektu s názvem The Last Shadow Puppets.

Uspořádání, v němž má popová či rocková skupina víc než jednoho frontmana, není zase tak mimořádné (vzpomeňme na Beatles), ale tradiční není. V The Last Shadow Puppets má jasné opodstatnění: osobní sympatie obou protagonistů jsou čitelné v hudbě i ve videoklipech (například ve velmi povedeném klipu k singlu Aviation či ve společné homoerotické taneční kreaci pro Miracle Aligner); jiskření mezi nimi připomíná klukovské kamarádství, co se opírá o společně rozbitá okna. Na pódiu je pak zjevná jistá lehkost pramenící z toho, že je frontmanství sdílenou odpovědností i radostí.

V jejich hudbě je velmi zřetelný a přiznaný posun od syrovosti Arctic Monkeys a The Rascals k popu (s tím, že mainstream v britském hudebním kontextu znamená něco druhově úplně jiného než Tomáš Klus či Xindl X v tom českém; proces přirozeného výběru druhů na ostrovech holt probíhá jinak), což je čitelné z produkčních postupů i z obsazení smyčců v nahrávkách a živých koncertech. Funguje jim to, protože je společná tvorba zjevně baví.

Jejich texty jsou téměř výhradně o vztazích a sexu – o čem jiném by taky měli třicetiletí chlapci bez závazků zpívat? Pocukrujte to špičkovou hudební produkcí v bájném nahrávacím studiu Ricka Rubina Shangri La v Malibu a máte před sebou materiál zaručující hlavní pódium v hlavním čase na festivalu v Glastonbury.

Desky mají TLSP na kontě jen dvě – The Age of Understatement (2008) a letošní glamrockovou, kinematografickou Everything You’ve Come to Expect, ke které skupina vyjela na turné po USA, Spojeném království a zbytku Evropy (Česku se tradičně vyhnulo).

Alex Turner

Alex Turner

FOTO: Profimedia.cz

Po jistém váhání, způsobeném frackovstvím v chování kapely vůči fanouškům (zrušené vystoupení v Drážďanech, o němž se někteří z držitelů vstupenek dozvěděli až na místě), jsem se vydala na berlínský koncert, který byl v rámci turné předposledním, takže se dala předpokládat dokonalá sehranost.

Alex Turner je z obou hudebníků ten tajemnější, nevypočitatelnější, talentovanější. Po velkou část jeho berlínského vystoupení jsem se nemohla zbavit dojmu, že by byl raději kdekoliv jinde než na pódiu. Nicméně ve chvíli, kdy ho na moment, třebas v mezihře, opustil, začalo něco hmatatelně chybět. To Miles Kane s image albánského drogového dealera je mnohem přístupnější; od začátku do toho jde jako o život a komunikuje s publikem – na rozdíl od Turnera, který se k němu točí zády nebo se celou jednu písničku laxně snaží zastrčit si mezi struny růži, kterou mu kdosi hodil na pódium.

Rozjezd koncertu byl rozpačitý, ale neutuchající energie Milese Kanea a skutečně vstřícné berlínské publikum, které se přišlo bavit a nenechalo si to primadonskými manýrami zkazit, proměnily jeho druhou část ve slušnou divočinu, kdy si muzikanti dovolili dlouhý rokenrolový jam s vazbením kytar i cover Bowieho skladby Moonage Daydream.

Když pak Turner na poslední dvě skladby představil slovy „Das ist mein Vater“ svého otce Davida, občanskou profesí učitele, který si se synovou kapelou v Columbiahalle poprvé v životě zahrál (na saxofon), dojal se leckterý divák natolik, že Alexovi odpustil i to, že naopak zapomněl představit členy doprovodné kapely.

Je jasné, že ať už bude Turnerův další projekt s TLSP, či s Arctic Monkeys, bude to nepochybně zase hudební událost zásadního významu, kterou se vyplatí sledovat.