Po obchodním centru Ještěd v Liberci, textilních továrnách v Prostějově a Ústí nad Orlicí, hotelu Praha, Domě československých dětí na Hradě a mnoha dalších hodnotných stavbách dnes tento osud, zdá se, čeká areál Transgasu na Vinohradské třídě v Praze.

Kulturní poměry v České republice jsou bohužel takové, že stavba, která nemá památkovou ochranu, je odsouzena k smrti. Areál Transgasu koupil podnikatel Ivan Chrenko, rád by ho zboural a postavil na jeho místě skleněný obchodně-kancelářský komplex. Členové Klubu Za starou Prahu a někteří další znalci pražské architektury chtějí Transgas zachránit, a vyzvali proto ministerstvo kultury, aby areál prohlásilo za památku. Narážejí však přitom na překážky, jež stojí za objasnění.

Mnoha lidem se Transgas zdá být příliš mladý na to, aby se stal památkou. Jiní – včetně památkářů starší generace – ho nesnášejí, protože je to podle nich ošklivá, komunistická stavba.

S podobnými námitkami jako v případě Transgasu se před padesáti lety setkávaly pokusy prohlásit za památky funkcionalistickou architekturu z první republiky. Velké části veřejnosti se tehdy funkcionalistické domy jevily jako nevzhledné škatule. Komunistický režim na ně zase hleděl jako na produkty kapitalismu, a nechtěl je proto chránit z politicko-ideologických důvodů. A přece se tyto stavby, například brněnská vila Tugendhat, už v šedesátých letech památkové ochrany dočkaly. Minulý režim kupodivu dokázal být v tomto ohledu velkorysý. My jsme si v listopadu 1989 říkali, že „nebudeme jako oni“. V poměru k architektuře minulé doby však toto krásné heslo získalo prazvláštní výklad. Měli bychom snad jeho slovům porozumět tak, že ve srovnání s minulým režimem velkorysí nebudeme?

Transgas dal v letech 1970 až 1978 opravdu postavit komunistický stát, který odtud řídil distribuci sovětského plynu do Itálie, Rakouska, Francie a obou tehdejších německých republik. Na jeho architektonické formě však nic komunistického nebylo: ta se zřetelně inspirovala dobovou technicistní a brutalistickou architekturou kapitalistického Západu.

Ivo Loos, Jindřich Malátek, Jiří Eisenreich, Václav Aulický: projekt areálu Transgasu (1970)

Ivo Loos, Jindřich Malátek, Jiří Eisenreich, Václav Aulický: projekt areálu Transgasu (1970)

FOTO: archív Rostislava Šváchy

Dva z jeho autorů, Ivo Loos a Jindřich Malátek, vynikli v šedesátých letech jako kritici soudobé domácí architektonické tvorby. Vytýkali jí přehnaný a nehumánní racionalismus, jenž nedovede uspokojovat psychické potřeby lidí tak, jak to kdysi uměla architektura starých měst. Tento svůj ideál „rostlého města“ se pak architekti snažili vyjádřit moderními formami, a to třeba i takovými, které připomínají strojovou techniku.

Transgas si například představili jako městskou mikrokrajinu, do jejíhož svažitého terénu pak vkládali domy nízké i vysoké s rozmanitými fasádami a ve složité kompozici. Takové pokusy o napodobení rostlého města moderní formou měly svůj původ v západoevropském brutalismu. V české architektuře šedesátých a sedmdesátých let však byly velmi vzácné. Jedinou významnou obdobou Transgasu bylo v tom ohledu obchodní centrum Ještěd v Liberci, zdemolované v roce 2009. Když přijdeme i o Transgas, z dějin naší architektury se vygumuje celá jedna ojedinělá kapitola.

Rostislav Švácha před domem na rohu pražského Václavského náměstí a Opletalovy ulice, jemuž akutně hrozí demolice.

Rostislav Švácha

FOTO: Petr Hloušek, SALON, Právo

Když se na Transgas díváme jako na stavbu ošklivou a komunistickou, nehodnotíme ho z odborných, nýbrž z politicko-ideologických pozic. Může nás proto zaujmout fakt, že ze stejných pozic odmítali Loosovu a Malátkovu tvorbu sami komunističtí ideologové.

Oba architekti se zapojili do událostí pražského jara 1968 a v roce 1969 navrhli první hrob Jana Palacha na Olšanských hřbitovech. V roce 1971, na počátku normalizace, odsoudil časopis Architektura ČSR jejich dílo za iracionalismus, ba dokonce za používání falických symbolů. Transgas se sice postavil, ale uvedený časopis hotovou stavbu nepublikoval, neotiskl už ani žádnou jinou Loosovu a Malátkovu práci. Znormalizované redakce tehdejších odborných médií se postaraly o to, že tyto zajímavé osobnosti poválečné české architektury nevstoupily do obecného povědomí. A toto stigma, jakým jejich projekty a stavby opatřili doboví ideologové, přežilo dodneška, jen se u něj trochu pozměnila znaménka.

Nemyslím si, že by se s tím nedalo nic dělat. Budeme-li o tvorbě obou architektů více psát a pokusíme-li se o hlubší vhled do historických okolností, v nichž se jejich tvorba rodila, může to s ní dopadnout dobře. Jenom doufám, že nás nepředběhnou demolice.