Britské referendum člověku nedovoluje luxus zaujmout onu pověstnou, a přitom vědecky i politicky zkorumpovanou pozici nezúčastněného pozorovatele. Někdo v referendu spatřuje příležitost, jak z Británie znovu vybudovat onu pověstnou Arkádii, kterou zničil evropský trh a byrokracie se svými spletitými a zrádnými předpisy. Druhý ho vnímá jako shakespearovskou tragédii, v níž politickým vůdcům jednoho nebo druhého tábora nakonec nezbyde než zvolat Království za koně! – sázka je vysoká, rizika rostou. Poslankyně dolní sněmovny, která vede kampaň za setrvání Spojeného království v EU, je zastřelena na ulici a její vrah před soudem vypoví, že se jmenuje „Smrt zrádcům, svobodu Británii“. Jako kdyby se i šílenství vymklo v této zemi z kloubů.

Evropa již od antiky znásilňovaná a unášená, Evropa miltonovsky satanská – až do takto extrémních poloh božských či andělských válek proniká v těchto týdnech obraznost Evropanů z britských ostrovů i všech, kdo na kontinentu s nervozitou sledují, zda nastává soumrak evropské integrace a namísto ní se ohlašuje nová éra dezintegrace, která s sebou přinese nové politické vůdce, strany a programy. Kdo chce porozumět těmto mukám obraznosti spojeným s referendem, musí však nejprve vystoupit z politického mysticismu a historické imaginace a vrátit se do reality všedního dne.

Výmluvnost, s jakou může člověka oslovit každodennost lidské existence a zdánlivě nejobyčejnější situace, jsem si opět uvědomil, když jsem jednoho květnového rána jako obvykle šel z cardiffského domova pěšky na univerzitu a spatřil na lešení jednoho opravovaného studentského domu velký transparent s nápisem Vote Leave (volte odchod). V tu chvíli se mi okamžitě vybavila slavná věta Virginie Woolfové, podle níž „někdy v prosinci 1910 došlo ke změně lidské povahy“, protože se změnily vztahy mezi pány a sluhy, manžely a manželkami nebo rodiči a dětmi, a tím současně „došlo ke změně v náboženství, chování, politice a literatuře“.

Modernistická zkratka dokáže vystihnout zdánlivou nenápadnost dějinných zlomů přesněji než velkolepé obrazy osudových bitev. V tom transparentu se neskrývala žádná epifanie, ale o to jasnější bylo, že někdy v květnu 2016 došlo definitivně ke změně ve způsobu, jakým Evropané vnímají svou vlastní Unii a jak se k ní chovají. Žádný symbolický akt, žádná přelomová řeč významného politika. To jen ve vlhkém jarním ránu člověk prošel okolo transparentu, který tam vyvěsil obyčejný velšský zedník a jímž se všechno mění!

Vote Leave na lešení jednoho opravovaného studentského domu v Cardiffu

Vote Leave na lešení jednoho opravovaného studentského domu v Cardiffu

FOTO: Jiří Přibáň

Po celém světě dnes můžeme vidět rostoucí sílu populistů, kteří slibují navrátit lidem slávu a velikost jejich země. Vladimir Putin si chce sjednat světový respekt vojenskými intervencemi a okupacemi, zatímco Donald Trump slibuje, že „Amerika bude opět velká“, pokud se uzavře okolnímu světu. I někteří stoupenci brexitu jistě sní o tom, že Británie se bez „okovů EU“ znovu stane velkou a jako kdysi bude vládnout světovým mořím i obchodu.

Stereotypní představy o britských euroskepticích, které panují na evropském kontinentu, stále ještě mnohdy mylně karikují tradičně odtažitý přístup Britů k evropské integraci do podoby více či méně zapšklých konzervativců, kteří chodí v buřinkách, provádějí transakce v londýnské City a na okolní svět se dívají s pocitem imperiální nadřazenosti a opovržení. Proti nim má údajně stát otevřená a tolerantní část společnosti, která si uvědomuje, že evropská integrace je historicky pokroková, a proto je třeba ji podporovat i přes všechny potíže a krize, kterými momentálně náš kontinent prochází.

Podpora odchodu Británie z EU je však mnohem složitější jev. Ostatně londýnská City dnes představuje nejkosmopolitnější část Británie, která chce být globálním hráčem a touží po stále nových talentech ze zahraničí. Naproti tomu současný vůdce labouristické strany Jeremy Corbyn je zarytý euroskeptik, který v EU spatřuje jen nadvládu kapitalismu a nadnárodních korporací a k oficiální podpoře setrvání v Unii musel být donucen vlastní stranou. Přitom Corbynův postoj by byl blízký mnoha dělníkům, drobným živnostníkům, obchodníkům a zaměstnancům s nízkými platy, kteří jsou miliónovou migrací z ostatních zemí Unie stále více vytlačováni z trhu a ocitají se v ekonomickém i sociálním vyloučení.

Důkazem toho jsou i nedávné regionální volby v tradičně labouristickém Walesu, kde lidé, kterým jsou konzervativci protivní mnohem víc než všichni imigranti z východní Evropy, zvolili do Velšského národního shromáždění hned několik zástupců protiimigrační a protievropské Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP).

Britský premiér David Cameron

Britský premiér David Cameron

FOTO: Yves Herman, Reuters

První poučení z britského referenda bychom proto mohli zformulovat jako rozpad dělení politického spektra na pravici a levici. Namísto toho roste důležitost jiných rozdílů, a to především demografických a geografických. Místo střetu antievropské konzervativní pravice a proevropské levice jsme svědky střetu generací, kdy čtyři z pěti občanů ve věkové kategorii 18 až 24 let podporují setrvání v Unii, zatímco ve věkové kategorii nad 65 let si víc než dva ze tří přejí z EU vystoupit. Skotsko se kloní k setrvání, Wales je rozdělený na dva stejně velké tábory a Anglie je mnohem víc pro vystoupení. Podobně rozdělená je i metropole, ve které odpor k EU roste úměrně s chudobou v té či oné čtvrti a kde by i náš cardiffský zedník našel mnoho podobně smýšlejících spoluobčanů.

V roce 1979 rozdrtili konzervativci v čele s Margaret Thatcherovou tehdejší labouristy pod mnohovýznamovým heslem Labour does not work. Dnešní euroskeptici útočí na EU stejným argumentem, který by se dal shrnout jako Europe does not work, tedy Evropa nefunguje. Labourističtí politici nechtěli tyto hlasy chudoby a sociálního vyloučení dlouho slyšet, pokud je přímo neoznačovali za projev bigotnosti a politické i kulturní zaostalosti. Důsledkem tohoto zakletí evropské levice do rousseauovské potřeby neustále romanticky obdivovat, ale ve skutečnosti přísně vychovávat své vlastní voliče je tristní situace po celé Evropě, kterou nelze označit jinak než jako zhroucení sociálnědemokratických nadějí posledních sedmdesáti let. Dnešní evropské sociálnědemokratické strany dokážou získat jen čtvrtinu nebo maximálně třetinu hlasů, zatímco jejich tradiční elektorát dnes ve velkém podporuje nové postideologické populistické strany.

Kromě tohoto očividného a v mnoha ohledech nejméně zajímavého posunu jsou však v britském referendu o setrvání v EU patrné další politické a sociální změny. Druhé poučení z referenda lze potom zformulovat jako růst napětí mezi reprezentativní vládou a expertním vládnutím.

Montesquieuovo dílo O duchu zákonů je jedním z mnoha historických příkladů toho, že v pozadí slavných myšlenek a obecných schémat často stojí omyl. Montesquieu obdivně popisoval svobodomyslnost dobové anglické společnosti a spojoval tuto svobodu s dělbou moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, i když ve skutečnosti taková dělba v Anglii neexistovala a moc se koncentrovala v rukou svrchovaného reprezentativního orgánu – britského parlamentu.

Dodnes si Britové stěží dokážou představit základní republikánskou fikci „svrchovaného lidu“, ale o to víc lpějí na svrchovanosti vlastního parlamentu. Tato politicky genetická informace vždy zatěžovala vztah Britů k evropské integraci. Winston Churchill sice podporoval evropský integrační proces, protože ho chápal současně jako nápravně výchovný proces pro válčící národy i záruku pro zachování budoucího míru. Na rozdíl od ostatních evropských národů však Britové společně se Sovětským svazem a Spojenými státy válku vyhráli, a nemuseli tak vítězství nikdy pašovat do kolektivní paměti. Argument mírem proto v Británii neplatí a nedokáže zastřít základní politickou otázku: Proč se demokraticky zvolený parlament musí i ve svých zákonech řídit směrnicemi nedemokraticky zvolených evropský úředníků?

To není otázka populistická, ale principiální, a britské politické elity proto vždy budou muset zdůrazňovat mezinárodněprávní charakter Unie jako instituce, ze které Spojené království může kdykoli vystoupit jako z kterékoli jiné mezinárodní organizace. Jako základní důvod členství v EU budou uvádět ekonomický nebo bezpečnostně strategický prospěch pro vlastní zemi, a když tento prospěch nebude jasně viditelný a hmatatelný, důvěra v členství a jeho smysl se bude rozpadat. To samozřejmě není jen britský problém, ale v Británii ho mnohem víc pociťují jako problém demokratického deficitu, který nelze vyvážit „přebytkem míru“, navíc v časech hrozících novými bezpečnostními riziky a konflikty.

Plakát s Winstonem Churchillem v rámci kampaně za setrvání Spojeného království v EU

Plakát s Winstonem Churchillem v rámci kampaně za setrvání Spojeného království v EU

FOTO: Tomáš Reiner, Novinky

Vzhledem k této tradici reprezentativní vlády je třeba se ptát, proč vlastně David Cameron referendum o setrvání v EU vypsal. Jak je možné, že vůdce konzervativní strany volí takto otevřeně populistickou formu podpory vlastní politiky? To snad nikdy nečetl projevy konzervativního politika a filosofa Edmunda Burkea, v nichž je rozdíl mezi vládou reprezentativní a přímým hlasem lidu zformulován podobně ostře, jak to známe například z amerických Listů federalistů? Vysvětlení spočívá v rostoucím napětí mezi reprezentativní a přímou demokracií, které představuje třetí poučení z referenda.

Demokracie vyvolává v lidech pocit, že rozumí i záležitostem, o nichž nemají ani potuchy. V normálních časech toto riziko snižují demokraticky volené instituce. Ve výjimečných dobách však reprezentativní demokracie ustupuje a lidé se hlásí o slovo přímo formou referenda nebo plebiscitu. Riziko v takových situacích roste, a proto mimořádně záleží na schopnosti politických vůdců přesvědčit běžné občany o tom, jaká volba je správná.

Během přímé demokratické volby důležitost politiků zastupujících různé názory a zájmy voličů paradoxně neklesá, ale stoupá. Jsou to oni, kdo musí formulovat argumenty a zprostředkovat je veřejnosti tak, aby působily co nejpřesvědčivěji.

Taková situace, kdy vše visí na většinovém vlásku padesáti procent a jednoho hlasu, poskytuje obrovskou příležitost pro demagogy všech odstínů. Současně je však pro demokracii i nadějí, protože ti, kdo v normálních časech vládnou zpravidla bez ohledu na hlas obyčejných lidí, onoho původně římského plebsu, se v době plebiscitu bez tohoto hlasu neobejdou.

Referendum není návratem moci do rukou lidu. Je ale důležitým prostředkem, jak se mezi vládnoucí mocí a ovládanými lidmi obnovuje společenská smlouva o legitimnosti demokratické vlády. Jestliže vývoj moderní demokracie znamená neustálé přesouvání moci směrem k expertnímu rozhodování, referendum je jedním z mála způsobů, jak toto rozhodování podřídit demokratické vůli a kritérium účinnosti skloubit s potřebou veřejného dohledu.

Myšlenku plebiscitární demokracie, v níž charisma politického vůdce legitimizované souhlasem lidu vytváří protipól k neosobní moci zákona, sice rozvedl v moderní době Max Weber, ale její nejryzejší formy bychom paradoxně nalezli již v raně moderních časech, a to právě v kolébce parlamentní demokracie, jakou byla Velká Británie. Nenalezli byste ji však na ulicích, ale na divadelních prknech alžbětinské Anglie, na kterých se hrály Shakespearovy hry Coriolanus a Julius Caesar. Jen těžko bychom dnes hledali přesnější popis rozporů a protikladů mezi neosobní vládou zákonné normy, od které se odvíjí stabilita politického řádu, a lidem obdivovaným vůdcovstvím, jež je vždy příslibem řádu nového, a proto potenciálně každý řád ohrožuje a uvádí v chaos.

Montesquieu o těchto historických událostech tvrdil, že osud římské republiky nezávisel na Caesarových nebo Pompeiových vůdcovských schopnostech, protože tito politici slibující stabilitu a nový řád jen ztělesňovali obecný chaos a neodvratnou zkázu republikánského zřízení. A právě toto napětí mezi chaosem a řádem představuje čtvrté poučení z britského referenda, totiž že dnešní demokratická politika je na rozdíl od klasických představ komplexním systémem, v němž řád nevládne proti chaosu, ale naopak se z něho utváří.

Původní osvícenská představa systému jako pravidel determinujících jednání člověka ustupuje mnohem složitější teorii systémů, ve které jde o zachycení nepředvídatelnosti takového determinismu. Referendum je příklad deterministického chaosu a sebeorganizace politiky. Je součástí toho, co fyzik a chemik Ilja Prigogine označil za dynamiku chaosu, v níž nikdy nelze dopředu předvídat formy utváření a destrukce systému a jejich důsledky.

O dynamice chaosu, z níž vzniká řád, pojednává také hra Arkádie dramatika Toma Stopparda. Touha matematicky porozumět realitě a určit, co se stane v budoucnosti, nakonec vede k poznání, že nic nelze vypočítat předem. Každá Arkádie tak může být jen iluzí o minulosti, v níž je život prostý i harmonický a vychází z jednoduchého podřízení se přirozenému řádu světa. Jak ale všichni víme, i v této Arkádii – ráji na zemi – se nakonec smrt ohlašuje oním slavným Et in Arcadia ego, což znamená, že smrt je přítomna i v tomto zdánlivém stavu blaženosti, protože i v něm proud času nakonec ovládne každý lidský život.

Valentin, jedna z hlavních postav Stoppardovy hry, s jistou dávkou moderního cynismu poznamenává, že „čaj stydne sám od sebe, ale sám od sebe se nezahřeje“, a dodává, že to chvíli potrvá, ale „všichni jednou skončíme na pokojové teplotě“. Tato termodynamická anekdota se netýká jen poznání nevratnosti všech přeměn forem energie a tepelné smrti vesmíru, ale zrovna tak poznání, že i energie vložená do hledání Arkádie nakonec skončí smrtí v pokojové teplotě.

Jiří Přibáň

Jiří Přibáň

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Evropská unie sama sebe dlouho považovala za osvícenský projekt společenství fungujícího trhu, neosobní byrokracie i závazné vlády práva, jež vyřeší zmatky a sebedestruktivní chaos moderní evropské civilizace. Proti tomu se dnes formují nejrozmanitější verze politického romantismu, které slibují obnovit v různých částech evropského kontinentu Arkádii, kde bude život prostý, harmonický a zbavený moderních zmatků, rizik a nejistot.

Jestliže omyl nadšenců evropské integrace spočíval v představě neustále se zdokonalujícího a prohlubujícího řádu pravidel a blahobytu, romantická idyla je naopak jen iluzí minulosti, kterou si ovšem nelze předem sjednat pro budoucnost. Chápejme proto britské referendum i jako možnost, jak překonat umělé rozdělení evropského myšlení do škatulek osvícenství a romantismu, protože poválečná Evropa ještě nikdy nebyla tak blízko konci integrace a počátku dezintegrace a s ním spojených procesů dynamického chaosu.

Nikdo neumí předvídat, jaký zítřejší „nový řád“ vznikne ze stávajícího chaosu. Víme však, že dnešní stav je neudržitelný, protože život v Evropě se začal nebezpečně blížit pokojové teplotě. Referendum je proto jen jedním z mnoha obrazů změny, ke které – jak víme díky Virginii Woolfové i našemu cardiffskému zedníkovi – již došlo ve Spojeném království i v Evropské unii. Ať tedy nějaký bůh ochrání nejen královnu a její Spojené království, ale také spojenou Evropu!