Nedávno proběhla v pražské Knihovně Václava Havla diskuse na téma Levicový odkaz disentu. Byl právě levicový rozměr disidentského myšlení podle vás po roce 1989 upozaděn?

Představa, že existovalo jakési „levicové dědictví“ disentu, které kdosi kamsi zašantročil, zavání konspirační teorií. Správně bychom se měli ptát, co přesně oním dědictvím bylo. Jaké vlivné levicové texty nám disent zanechal? Nejspíš bychom došli k tomu, že nebylo co zdědit.

Pád levice začal už před rokem 1989 a roli v něm hrál v první řadě globální nástup neoliberalismu, ale i rozpad modernizačního programu, krize marxismu, úpadek tradičního stranictví. Velkou ranou bylo pro socialismus i potlačení pražského jara a později Solidarity. Tento pád se pak nevyhnutelně promítl rovněž do vývoje disentu. Uhl a Modzelewski v pamětech popisují, jak se levicová témata z hledí opozice postupně vytratila. Tuhle setbu jsme následně sklidili během transformace.

Přitom neplatí, že by levice byla hned po roce 1989 vytlačena někam stranou. V parlamentu hrála prim. Byli to Dubček, Jičínský, Fišera či Kučera, kdo řídil první vlnu demokratizační legislativy. Obrat nastal až během roku 1990, kdy se ukázalo, že levici chybí „smysl pro možnost“, jak o něm píše Robert Musil v Muži bez vlastností, tedy umění formulovat a uskutečňovat alternativy. Ujel jí prostě vlak.

Pokud je nějaká levicová tradice disentu dnes ještě aktuální, tak snad Jacek Kuroń svou živelností, emocionalitou, kolektivismem, v tom má blízko k filosofu Tonimu Negrimu, operaismu, hnutí occupy. Český disent byl ale jinde. Václav Havel mluvil o stádním televizním člověku, nekladl si otázku, zda nemůže mít televize vytvořením imaginární pospolitosti subverzivní vliv. Přitom právě televizní pospolitost, ta „zpívající celá rodina“, režim nakonec svrhla. Až po revoluci Havel popsal společnost jako „tajemné stvoření“, ale to byla reflexe skutečnosti, která disidenty zaskočila, ne program.

Česká levice by tedy měla spíš začít s čistým stolem, ne se štrachat v minulosti. Jedna věc je pochopení porážky levice v globálním kontextu. Ale dumat nad tím, jestli by Komárek tu reformu provedl lépe než Klaus? Neoliberální kolo dějin by ho stejně převálcovalo jako tu Hegelovu fialku na cestě.

To zní, skoro jako by bylo to, co nás potkalo v devadesátých letech, nevyhnutelné…

Ve své přesné podobě jistě ne. Ale ta nadsázka o dějinné nevyhnutelnosti by nám měla připomenout širší souvislosti. Levice ustupovala v celosvětovém měřítku. Již v osmdesátých letech začínají ekonomové ve východním bloku přejímat západní neoliberální slovník – deregulace, profit, efektivita, už nemluví o spravedlnosti nebo rovnosti. S trochou nadsázky lze říci, že i Jakešův projev na Červeném Hrádku měl neoliberální rysy. Říká tam, že hospoda, která nevydělává, se má privatizovat nebo zavřít, neptá se, zda má ta hospoda ještě nějaký jiný než ekonomický význam. V Polsku začíná deregulovat už poslední komunistická Rakowského vláda, u nás zavádějí po roce 1989 neoliberalismus „staré struktury“ Čalfa, Dyba, Dlouhý, Kočárník či Tříska.

Východoevropští reformátoři sice živili – nepochybuji, že mnozí v dobré víře – iluzi rovných podmínek, férové soutěže, ale v momentě, kdy v globální rovině docházelo k obrovské deregulaci a koncentraci kapitálu, byla už jakákoliv „rovná“ soutěž nemyslitelná. Mezi transformujícími se zeměmi pochopitelně existovaly rozdíly, někdo šel cestou přímé privatizace a zahraničních investic, jiný se snažil o jakýsi lidový kapitalismus, založený na domácích zdrojích, ale v historické perspektivě je to vlastně jedno, výsledek byl tentýž – demontáž sociálního státu, faktické zrušení národohospodářské politiky, nadvláda nadnárodních korporací…

A levice, pokud vůbec existovala, tohle všechno podporovala. Úplně rezignovala na aktivní program demokracie, a hlásila se naopak k její nejkonzervativnější, čistě parlamentární formě, navíc v „nedělitelné jednotě“ s tržní ideologií.

Revoluce z roku 1989 tak byla asi jedinou revolucí v dějinách, která nepřinesla nic nového, prostě se přizpůsobila okolnostem.

Nyní jde o to, znovu spojit dějiny levice s dějinami demokracie, přesněji řečeno demokratizace: politika levice vždy spočívala na permanentně obnovované vizi široké masové participace, aktivního občanství, radikální sociální změny. Pokud na toto rezignuje, ztrácí levice existenční smysl.

Je pro náš středoevropský prostor nějak typická ta často viděná snaha o jakési přepisování či vymazávání minulosti?

Typicky středoevropské je hlavně mudrování o vlastní historické výjimečnosti. Sem patří i důraz na diskontinuitu. Jistě, 20. století probíhalo v tomto regionu dosti překotně, ale nesmíme zapomínat, že nemáme jen povrchní politické dějiny. Když připojíme sociální, kulturní a mentální struktury, vidíme něco jiného – například kontinuitu elit.

Zároveň mají statické pojmy jako demokracie či diktatura paušalizující účinek. Francie po roce 1945 je pro nás „demokracie“. Přitom se tam v letech 1958, 1968 a 1981 výrazně měnil charakter režimu. Byla Francie v padesátých letech demokracií? Cenzurovaly se Vianovy knihy a Godardovy filmy, tajné služby si svou brutalitou nezadaly se sesterskými „totalitními“ organizacemi, nemluvě o masakrech v koloniích.

Ono přepisování minulosti jistě není středoevropské unikum. Nedávné německé dějiny se jen hemží spory o přepisování – viz takzvaný historikerstreit o holocaustu či Goldhagenovi „ochotní katani“. Také kontroverze o Vichy, italském odboji nebo o nucené sterilizaci ve Skandinávii byly přepisem dějin, střetem ortodoxie s revizí. Tyto debaty otřásaly celou společností – naše hádky o odsunu a komunismu jsou proti tomu poměrně nevinné.

Co bylo výsledkem těch střetů?

Destabilizace zaběhnutých schémat nakonec kolektivní historické vědomí posílila. Určitý revizionismus je součástí každého inovativního dějepisu – přece kdybychom měli psát stále stejné dějiny, pak by náš obor neměl smysl. Samozřejmě je nutné respektovat základní meze fakticity, zároveň ale musíme testovat nové pojmy, klást nové otázky, hledat nové souvislosti.

Dodatečné retušování dějin bylo typické pro marxismus-leninismus, který v minulosti hledal předobraz budoucnosti. Minulost musela „štymovat“. V určité podobě to existuje i dnes. Kaczyński prý chce zřídit „Ústav vědecké pravdy“. I u nás měli dlouho značný vliv takoví ti morálně dezinfikovaní čističi minulosti, kteří si uzurpovali právo předepisovat, o čem a jakým slovníkem se smí psát.

Pavel Kolář

Pavel Kolář

FOTO: archív Pavla Koláře

Mimochodem v západní Evropě bylo ještě v sedmdesátých letech možné vykládat dějiny druhé světové války a ani jednou nezmínit holocaust. Nebylo to přitom kvůli nějakým politickým zásahům, na vině bylo vládnoucí paradigma diplomatických a vojenských dějin. Zkrátka pro historii platí: přepisovat, přepisovat, přepisovat.

Jak se díváte na činnost Ústavu pro studium totalitních režimů, kde jste dnes sám členem vědecké rady?

Stát má diskusi o minulosti podporovat, ať v podobě výzkumu, nebo politického vzdělávání. Měl by ale zůstat jen moderátorem, neměl by protežovat jeden konkrétní výklad. V tomto směru neměl český stát zatím příliš šťastnou ruku. Prosadila se tady idea historie, která má jen ratifikovat předem daný závěr. V Německu zvolili jiný přístup: zákon, který zřizoval Úřad spolkového pověřence pro materiály Stasi (BStU), mu vytyčil úkol, ale nepředjímal výsledek. Není tam ani známka po naduté velkohubosti zákona o ÚSTR.

Dalším rozdílem je, že zatímco BStU byl v německé diskusi jen jedním z mnoha hlasů, u nás zřízením ÚSTR nastala situace, kdy měla jedna mamutí instituce, ovládaná určitou názorově homogenní skupinou, přehlušit vše ostatní. A prosadit pohled, jenž do středu dějin staví represi. Ten je třeba respektovat, ale zároveň musíme trvat na tom, že jsou zde také pohledy jiné.

Pokud by fungovala soutěž různých pojetí, a zdá se, že se v tomto směru situace zlepšuje, nebude časem moderátorská role státu zapotřebí. ÚSTR by pak mohl být přetvořen v nějakou volnější organizaci, například grantovou agenturu pro výzkum diktatur.

Očekáváte, že se česká diskuse o minulosti v příštích letech nějak promění?

Podle mě se těžiště veřejného zájmu o nedávné dějiny brzy posune od socialismu směrem k protektorátu – k otázkám kolaborace a antisemitismu, které jsou pro českou identitu ožehavější. Bude nás zajímat represe, ale i přizpůsobení se v každodennosti, relativně nízký stupeň odboje, snaha elit prosadit věci i za cenu ušpinění se spoluprací s nacistickou mocí.

Také je naivní se domnívat, že antisemitismus je u nás už passé. I když otevřeně se zde projevuje jen okrajově, dál působí jako archetyp všech fobií, včetně islamofobie. Konstruování obrazu nepřítele – dříve Židů, dnes muslimů – je podobné, zase jsme prý ohroženi orientálními „živly“, co „znásilňují naše ženy“. Je otázkou času, kdy se tento skrytý antisemitismus stane explicitním.

Pro historii je to velký úkol, podobné ideologické šablony rozkližovat.