V jednom svém článku tvrdíte, že si od Afriky víc bereme, než jí dáváme. Můžete to blíže vysvětlit?

Všeobecně rozšířená představa je, že je to naopak, že Afrika už celá desetiletí žije z velkorysosti zemí, jako je Británie, z našich podpůrných programů a charitativních darů. Takhle je nám to neustále prezentováno a není divu, že to v lidech budí frustraci, zvlášť v obdobích, kdy čelíme vlastním problémům.

Pravda je samozřejmě jiná. V roce 2014 se Health Poverty Action dala dohromady s dalšími organizacemi, abychom společnými silami zanalyzovali finanční toky, které z Afriky a do ní proudí. Ukázalo se, že zatímco na pomoc Africe jde necelých 30 miliard dolarů ročně, odchází z ní 192 miliard, povětšinou právě do zemí, které pomoc poskytují. Problém není v tom, že bychom dávali na charitu příliš málo, ale v tom, že země jako Británie Afriku zároveň vytrvale ožebračují – ať už jde o bezohledné chování některých korporací, obcházení daňových povinností, nebo o nerovné rozložení nákladů souvisejících s klimatickými změnami.

Váš článek vyšel v Guardianu před dvěma lety. Jak se situace za tu dobu změnila? Jde vývoj aspoň v poslední době pozitivním směrem?

Něco se maličko zlepšilo, něco zase zhoršilo, ale celkový obraz zůstal stejný. Nicméně teď nám kauza Panama Papers dala příležitost zatlačit na naše vlády, aby konečně začaly jednat, aby přistoupily k potřebným změnám v globálním daňovém systému. Ty by k vymýcení otřesné globální chudoby přispěly daleko více než jakákoli rozvojová pomoc. A na konci této cesty se můžeme dočkat i toho, že žádná pomoc už nebude zapotřebí.

„Představa o tom, že zatímco dříve kolonialisté dobyté země vysávali, my jim dnes pomáháme, je fatální optický klam – mnohem spíše se jedná o pokračování kolonizace jinými prostředky,“ říká český biolog a filosof Stanislav Komárek. Poté, co jsem sama v Africe strávila nějaký čas jako dobrovolnice, se mě také zmocnily spíše chmurné myšlenky. Nepociťujete někdy skepsi vůči tomu, co tam vlastně děláme?

Když se podíváte na toky peněz mezi Afrikou a bohatým západním světem, snadno dojdete k závěru, že se toho od dob raného kolonialismu opravdu mnoho nezměnilo a že jediný rozdíl je, že bohatí dnes tamní zdroje drancují trochu jinými metodami.

A je také jasné, že přistupovat k africké chudobě čistě skrze akt milosrdenství může v důsledku nadělat víc škody než užitku. Jednak se tím udržuje při životě mýtus, že tento kontinent žije z naší štědrosti, a hlavně – drobné projevy milosrdenství mohou odvracet pozornost od skutečných příčin tamních problémů, a oslabovat tak tlak na jejich politická řešení. Tím nechci říct, že bychom neměli dělat nic, naopak bychom něco konečně dělat měli!

Nejde o to, jít pomáhat chudým, ale spolupracovat s nimi na nastolení sociální a ekonomické spravedlnosti a solidárně připojit svůj hlas k jejich. Chudoba není v jádru ani tak nerovné rozdělení statků jako spíše nerovné rozdělení moci. Měli bychom pomoci změnit nespravedlivé mocenské vztahy, které v Africe chudobu vytvářejí a udržují.

V Británii se teď mluví o možnosti regulace fundraisingu, která by měla lidi chránit před nevyžádanými telefonáty a maily od neziskových organizací. Fundraising přitom tvoří 10 procent vašich příjmů. Jak by to ovlivnilo vaši činnost?

V poslední době se u nás množí útoky na neziskový sektor – zčásti ze strany pravicového tisku, ale také od současné Cameronovy vlády. Jedním z takových ataků je i návrh na zavedení služby Fundraising Preference Service (FPS), která v kombinaci s dalšími omezeními zřejmě dramaticky sníží příjmy charitativních organizací. Některé odhady hovoří o ztrátách ve výši několika miliónů liber ročně.

Martin Drewry v Kambodži, kde Health Poverty Action také působí.

Martin Drewry v Kambodži, kde Health Poverty Action také působí.

FOTO: archív Martina Drewryho

Služba FPS umožní lidem zaregistrovat se s tím, že nechtějí dostávat vůbec žádné žádosti o dar. Znamená to, že nebudeme moci kontaktovat ani někoho, kdo nám už léta pravidelně přispívá, zapáleně nás podporuje, a dokonce nás třeba v minulosti požádal o zasílání newsletterů, jen proto, že se zaregistroval u FPS. Jde o mnohem přísnější regulaci, než jaká se vztahuje na soukromé společnosti propagující přes telefon či mail své produkty. To, že budou charitativní organizace muset pracovat s nižšími příjmy, se pak může v určitých životních situacích dotknout každého z nás.

Nemohou si ale za to některé „divoké“ neziskovky tak trochu samy?

V Health Poverty Action vnímáme velmi kriticky to, jak některé charity k fundraisingu přistupují. Tyto nové předpisy však nejspíš povedou k tomu, že podobných „divokých“ praktik naopak přibude. Naroste počet pouličních sbírek, které jsou pochopitelně velmi nepopulární, a také negativních a na soucit útočících reklam – a tahle „pornografizace chudoby“ je zvláště problematická. Podporuje totiž mýtus slabých, bezmocných lidí odkázaných na naši velkorysost a v důsledku vede k deziluzi. V krátkodobém horizontu možná přináší peníze, ale konečný efekt je spíš negativní. Důrazně všem radím, aby charitám využívajícím podobné způsoby propagace přestali přispívat a raději svou cennou podporu nasměrovali jinam.

Jaký vliv má na příjmy charitativních organizací uprchlická krize? Spousta lidí má teď potřebu se proti cizincům vymezovat, takže jim asi nebudou chtít pomáhat…

Fundraisingu může uprchlická krize paradoxně pomoci, vede totiž k polarizaci názorů a aktivizuje lidi na všech stranách sporu a ti, kdo chtějí uprchlíky podpořit, mohou být v takové situaci i mimořádně štědří. Myslím ale, že nejdůležitější je tváří v tvář dnešním problémům vysvětlovat a cíleně řešit hlubší příčiny migrace. Mimo jiné si otevřeně přiznat, jakou roli naše země hrají při vzniku konfliktů a nestability, před nimiž uprchlíci utíkají.

Jak podle vás takzvaná migrační vlna ovlivní tvář Evropy?

Vždycky když nějaký problém vzbudí širší pozornost, a tím pádem i emoce, přináší to jak příležitost, tak hrozbu, možnost pozitivní i negativní změny. Právě teď se dějí strašné věci a možná nás čekají ještě horší. Zároveň však můžeme postupně dojít k novému způsobu vzájemného porozumění a vybudovat nově a lépe vzájemné vztahy. A samozřejmě je to příležitost zaměřit se na samotné kořeny našich potíží – do čehož nutně spadá i to, že se začneme více věnovat situaci Evropanů, kteří už dnes žijí v chudobě a z přicházejících uprchlíků mají pochopitelně strach.

V rámci jednoho z vašich nejnovějších projektů vyzýváte k přehodnocení „války proti drogám“. To zní poněkud kontroverzně, většina lidí by řekla, že není co přehodnocovat…

Ano, doposud bylo tabu protidrogovou politiku zpochybňovat, i proto se tolik snažíme toto téma znovu otevřít.

Heslo „válka proti drogám“ zpopularizoval Richard Nixon. Tento pří stup se zaměřuje téměř výlučně na snahu zamezit škodám, jež drogy způsobují, tím, že je staví mimo zákon. Bohužel se ukazuje, že to má v mnoha ohledech katastrofální následky. Zjevně se tím nezamezilo užívání drog a zároveň to s sebou přineslo další potíže, některé možná ještě horší. Mimo jiné vznik rozsáhlých zločineckých syndikátů disponujících obrovským bohatstvím a vlivem – takovým, že dokážou korumpovat vlády, a někdy dokonce destabilizovat celé státy. Podněcují konflikty a násilnosti strašlivého rozsahu a jejich dopad na nejchudší populace v oblastech, kde se drogy produkují a kudy se distribuují, je zcela zničující.

Dopady „války proti drogám“ tak přímo vybízejí k zamyšlení nad jinými možnými alternativami.

Co tedy navrhujete?

Debata okolo tohoto tématu se zatím dost vyhraňuje do dvou zjednodušujících extrémů – úplná prohibice na jedné straně a legální obchod na volném trhu na straně druhé. My se domníváme, že obojí povede leda tak ke katastrofě. Snažíme se zdůrazňovat, že nemáme na výběr pouze z těchto dvou možností. Existuje široká škála přístupů, které je možné vyzkoušet a které kombinují regulaci, zákonná opatření, osvětu a celou řadu dalších nástrojů ochrany veřejného zdraví.

Kupříkladu marihuana by mohla být dostupná u licencovaných obchodníků a příjmy z jejího prodeje by byly zdanitelné. Pak ji lze regulovat nástroji trhu a dalšími opatřeními, podobně jako se to velmi úspěšně podařilo s tabákem. Na nebezpečnější drogy by se vztahovaly přísnější restrikce – byly by například dostupné pouze registrovaným uživatelům, v omezeném množství a v omezenou dobu a požadavkem by mohlo být absolvování vzdělávacího programu o souvisejících rizicích. Ještě nebezpečnější praktiky – a jakékoli užívání drog v rozporu s danými pravidly – by byly nadále zakázané.

Jde nám o to, abychom se začali realisticky zabývat tím, jak skutečně změnit chování veřejnosti ve vztahu k drogám a jak podrýt současné ilegální drogové říše, a tím omezit jejich bohatství i moc.