Ukazuje to kvantitativní obsahová analýza toho, co zaznělo na pražských náměstích 6. února, pár hodin před napadením Kliniky. Projevy Martina Konvičky, Petra Hampla a Tomia Okamury překvapují především tím, jak málo se dotýkaly samotných rizik, které představuje islám a migrace pro Evropu. Tato témata zabírala ve zveřejněných verzích asi 14 % textu. Dalších 6 až 7 % bylo o islámu obecně. Konkrétních řešení problémů migrace a radikálního islámu se týkalo jen 3 až 4 % textu.

Mnohem více prostoru zabralo odsuzování různých typů vnitřních nepřátel. Zhruba z 21 % se projevy zabývaly českými a evropskými politiky a 15 % bylo o „zrádných“ elitách, intelektuálech a médiích či pomocnících imigrantů. Zbytek se týkal činnosti hnutí či glorifikace postav a činů z českých dějin, která mluvčím slouží jako kontrast k chování politiků a elit dneška.

Projevy se mírně liší v tom, na koho se útoky soustřeďují. Konvička s Hamplem míří na širší řady elit. Tedy na ty, co „nás prodali“. Okamura více útočí na české a evropské politiky. Sám o sobě je to korektnější cíl. Politika EU se skutečně v současné krizi nevyhnula selháním. Už rok nedokáže prosadit zřízení hotspotů v Řecku, nedostatečně podporuje cílové země syrských uprchlíků mimo Evropu a je trestuhodně pasivní i v řešení války v Sýrii.

Je ale příznačné, že nic z toho v projevech zmíněno není. Politici jsou kritizováni v obecné rovině zrady evropské civilizace a českého národa, která kontrastuje s tím, jak hrdinně kdysi starý kontinent chránili králové a knížata. Někomu může přijít absurdní vytahovat dobu, v níž byla rozhádaná Evropa nejzranitelnější, Osmanská říše ovládala Balkán a křesťanská vojska sjednotilo až reálné riziko ztráty Vídně. Účel ale světí prostředky.

Důvody, proč se antiimigrační hnutí rétoricky výrazně zaměřují na souboje s vnitřními protivníky, je myslím nutno hledat v potenciálu samotného tématu migrace mobilizovat voliče.

Mírný vzestup pravicových populistických stran, které se proti migrantům ostře vymezují, lze sledovat v cílových zemích migrace. Němečtí AfD v průzkumech stoupli od června o 7 %. Svobodní v Rakousku oproti době před krizí o 6 %. Švédští demokraté od začátku roku 2015 o 6 %. Trend je jasný, ale nejde o zásadní revoluci. Kupříkladu vládnoucí CDU by stále byla favoritem německých voleb.

Ani v Česku a na Slovensku se, zdá se, žádné politické zemětřesení vlivem migrace čekat nedá. SMER Roberta Fica se na protiuprchlické téma na podzim hodně soustředil a díky agresivní rétorice se v kulminující krizi vrátil v průzkumech nad 40 %. S blížícími se parlamentními volbami ale imigrace a otázka přijímání utečenců spadly až do poslední třetiny v měřené důležitosti témat, podle nichž se voliči rozhodují. Vede korupce, rozpadající se zdravotnictví a školství, kde SMER komunikaci zásadně podcenil. V posledních průzkumech tak má už jen okolo 32 %. Jeho voliči se v největší míře přelili k Slovenské národní straně. Ne však kvůli migraci, v níž se strany názorově shodují, ale vinou nespokojenosti s korupcí a zdravotnictvím.

U nás Úsvit-NK a Okamurova SPD získávají v průzkumech zhruba tři procenta. Co je však zajímavější – nedokázaly výrazněji posílit po teroristických útocích v Paříži ani po silvestrovských událostech v Kolíně nad Rýnem.

Imigrace a přijímání uprchlíků byly v uplynulém roce nejmedializovanějším tématem, což ale ještě neznamená, že ho lidé považují za důležité ve srovnání s těmi klasickými politickými (nezaměstnanost, důchody, zdravotnictví) a chtějí podle něj volit. To potvrzují výzkumy Medianu v ČR i na Slovensku. Uprchlíků a azylantů ze Středního východu jsou zde jen desítky a rizika existují pouze v potenciální rovině (jakkoli je nelze vyloučit), na změny volebních nálad to nestačí.

Daniel Prokop

Daniel Prokop

FOTO: Petr Horník, Právo

Další věcí je vnímání kompetencí stran. Německý Politbarometer z ledna ukazuje, že ačkoli 54 % respondentů nesouhlasí s politikou Angely Merkelové (41 % uvedlo, že kancléřka situaci zvládá dobře), mírná většina (52 %) stále považuje vládní strany za nejkompetentnější k řešení současné krize, o populistech z AfD si to myslí jen 6 %. V Česku může v omezené míře, pramenící z menší důvěry v instituce, platit to samé. To, že píšete chytlavé statusy na Facebook, natáčíte domácí videa a občas se rozohníte na náměstí, zkrátka ještě neznamená, že by vám lidé svěřili vedení policie a ochranu hranic.

Tím se dostáváme zpátky k analyzovaným projevům. Problémem těch 3 až 4 % jejich obsahu, která naznačují řešení, je, že buď opakují věci, které dávno prosazují mainstreamové strany (ochrana hranic, deportování radikálů), konstatují zřejmé (že by v Česku nemělo platit právo šaría) či převádějí problém do nesouvisejících kulturních válek (ukončení financování ČT).

Před tuzemskými populistickými hnutími jsou dvě možné cesty. První je konsolidace do politicky normálnějšího subjektu, který nabízí či aspoň úspěšněji předstírá koherentnější politiku v oblasti imigrace a může zvyšovat tlak na zavedené strany. Druhou je pokračování v boji proti vnitřním nepřátelům, sázka na to, že oslabení důvěry ve velké strany a atmosféra společenského konfliktu přinesou v kombinaci s tím, že se krajské volby budou konat v říjnu, tedy po možné letní opětovné kulminaci migrační krize, dost protestních hlasů bez nutnosti věnovat se řešením.

Zatím to vypadá, že si hnutí vybrala to druhé a že o „kolaborantech“ a „zrádných elitách“ budeme slýchat i nadále.