V příběhu studenta genetiky, který nepoznal své skutečné rodiče, a o to víc touží být stvořitelem a spatřit sám sebe v nových pokoleních, autorka přemýšlí nad paví pýchou lidstva, a ještě nás čtenáře-neodborníky obohacuje vědomostmi, které jsme ve škole nebrali: že geneticky upravené myši, inteligentnější a vybavené lepší pamětí, mají vyšší šanci na přežití, ale stejně nejsou šťastné, protože nedokážou zapomínat nepříjemné zážitky; anebo že „dívám-li se na pohybující předmět, myslím jej dřív, než vidím. (…) Proto při pohledu na auta objevující se a zase mizící v hranicích zpětného zrcátka vidím do budoucnosti“.

Maličkost se hlásí k červené knihovně i černé grotesce, ale místy i k velice civilní melancholii, která příběhu sluší nejvíc. Občas děj připomíná ilustrace k přednášce z přírodopisu (jako třeba v kapitole z hospodského večírku, kde samci soupeří o samice) a humor se v takových chvílích zdá být přikrmený nějakou neorganickou, geneticky upravenou substancí, ale jindy zas autorka ústrojně kříží přírodozpytný a literární přístup, takže vyšlechtí příjemnou, lehce ironickou poezii biologie: „Jak bohatá by byla mikroflóra tvých slin? Mohl bych si ji pěstovat v laboratoři. Neměl jsem však u sebe nic na stěr a taky jsem se bál, že by Julie něco takového nepovažovala za romantické.“ Anebo: „Doufám, že jsi nezemřela. Jak jinak si vysvětlovat, žes dosud neodpověděla na mé pozvání na kongres o pravěkých plazech?“

Štěpán Kučera

Štěpán Kučera

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Markétě Baňkové se povedlo napsat čtivou knížku, v níž po dešti nevoní město, ale půdní bakterie, vyplavené dešťovou vodou a poletující všude kolem nás.