Texty zrovna těchto tří (případně o nich) se shodou okolností potkávají v poslední době i u mě na stole. Možná je to náhoda, možná mě ale jako v jádru racionálního člověka přitahuje právě ta jejich snaha o racionalitu v jinak historicky spíše iracionální české politické kultuře opakovaně se hlásící více k antipolitice než k politice. Znovu jsem si to připomněl u knihy Petra Pitharta Po Devětaosmdesátém (Academia 2015), kde autor zdaleka ne poprvé vystupuje sice kriticky ke konkrétním politickým činům, ale také coby zavilý obhájce politiky jako nejpřirozenějšího způsobu řešení společenských problémů.

Kniha je zpětným pohledem na raná polistopadová léta. Vystupuje z nich například souboj různých vizí ekonomické transformace, k němuž však ve finále nedošlo, protože Klausovi nejvážnější soupeři z prostředí tehdejší Pithartovy české vlády nedokázali svou „graduální variantu“ ani dostatečně zformulovat, natož aby ji do přímého politického střetu se „šokovou terapií“ vyslali. Paradoxně se tu ukazuje, že s Klausem prohráli ne po odborné stránce, ale zejména politicky. Je sympatické, že to dnes Pithart vykládá jako i svou chybu. Ostatně schopnost sebereflexe jsem u něj vždy oceňoval.

Pokud vás to úvodní spojení tří osobností vylekalo, nebojte, Pithart se v knize vztahuje i k Husákově normalizaci, která je mu jednou z příčin zdejšího vlažného přístupu k demokratickým institucím a jejíž „kvazitrh bez pravidel“ se podle něj kontinuálně přelil i do devadesátých let.

Senátor Petr Pithart (KDU-ČSL)

Petr Pithart

FOTO: Lukáš Táborský, Právo

A vymezuje se v textu i vůči Bělohradskému. Když jsem šel poprvé dělat s Pithartem rozhovor, zvolil jsem téma normalizace a dopředu se radil i s jedním historikem. Varoval mě, že je Pithart opravdu ryzí konzervativec, který se nenechá ze své osvědčené trasy vykolejit. Přesto jsem to tenkrát zkusil. A neuspěl. Právě tahle určitá tuhost, nikoli nutně názorová, ale pojmová, je něco, co Bělohradského s Pithartem rozděluje. Liberál se snaží svůj jazyk neustále obnovovat, aby dokázal přesněji popsat, co se kolem děje, strnulé pojmy jsou mu manipulací. Sám se ale zákonitě někdy „netrefí“ a bývá obtížnější mu porozumět. Konzervativec pro změnu užívá pojmy, které se už v minulosti osvědčily, vzdává se jich jen nerad a často to není potřeba. Hrozí tu ovšem riziko, že nové krize bude schopen popsat sice srozumitelně, ale už jen přibližně.

Není tedy asi divu, že zrovna výrobu nových definic a nesrozumitelnost Pithart Bělohradskému v knize vyčítá. Asi by mu to však nestálo za to, kdyby oba nespojovalo cosi důležitějšího – kdyby se tu liberál s konzervativcem nepotkávali právě v obhajobě politiky jako takové.