Zapomněl jsem na slona a chvíli té paní nadával, abych si trochu zchladil alespoň žáhu, dokud jsem nezjistil, že měla vlastně pravdu – pokud by se všichni lidé na chodníku zastavili, nedalo by se po něm chodit a stal by se opravdu stojníkem.

Rtuť opět popolezla, ale já přesto trochu znejistěl: Potím se dostatečně? Neflákám to? Neměl bych se potit urputněji? Vždyť jak k tomu přijdou ti nešťastníci, po kterých pot stéká, když já vytvářím jen vlhké obtisky?

Abych moc nezpychl, nasazoval jsem si v myšlenkách kulicha nebo zachraňoval na poslední chvíli Husa, ale k intenzivnějšímu pocení nedošlo. Asi existují věci, s nimiž nehne ani myšlenka, napadlo mě. A po chvíli dlouhé, než bys řekl „obuvník“, jsem zkusil problém vyřešit básní: Vedro trvalo / z obočí kapalo / i vlezl jsem do vany / ...děcko tam plakalo.

Kdybych se dokázal nějak vyhnout tomu děcku, vyčítal jsem si, žádná báseň by nevznikla, text by zůstal pěkně na šířku a upadl v zapomnění. Ale stalo se a nikdo už s tím nic nenadělá, báseň si bude vesele bytovat a nikdo ji ze světa neodpáře.

Vedro pokračuje, z obočí opět kape, lezu z vany a nevím, jestli jsem ještě mokrý, nebo již zase zpocený.

Nedalo se nic dělat, musel jsem sáhnout po těžším kalibru, abych si nejen zchladil žáhu, ale i ten zbytek, a kliknul jsem na text z února, doufaje v husté chumelenice, tlusté rampouchy a teplý koutek u kamen, kde s třesoucíma se rukama v zimě sedávám a třu je o stehna ještě nezmrzlá. Ke svému překvapení zjišťuji, že text obsahuje především úvahu nad počtem obrazů a zplozených dětí, což u mě vyvolává opět prudké pocení, ale nepředbíhejme...

„Musím zatopit v kamnech, aby mi uschnul obraz, a při té příležitosti mě napadlo – kruci, to je ale hustá chumelenice a ty tlusté rampouchy –, kolik bych měl asi dětí, kdybych za každý domalovaný obraz zplodil jedno. I když maluji obrazy velmi pomalu, tak jeden do měsíce, bylo by jich prostě moc. Výhodou se jeví, že děcka by se mohla jmenovat podle obrazů, abych si je lépe pamatoval, a zároveň by to usnadnilo budoucím kunsthistorikům dataci mých děl. Například chlapci by se jmenovali Malováno prstem, Přehazování hnoje vidličkou či Nákup. A dívky zase třeba Na dvoře, Klín, popřípadě Rytí rohu. Ovšem hned se objevila i nevýhoda: Kolik žen bych na to asi potřeboval? První rok dvanáct, další rok zase dvanáct, protože těch prvních dvanáct bude již těhotných. Zesumíroval jsem si to a vyšlo mi, že budu potřebovat minimálně dvacet čtyři žen, pokud by každá z nich byla ochotna rodit do dvou let, kdyby až po třech, tak třicet šest.“

Okamžitě jsem, i přes krásný popis chumelenice, tuto myšlenku zavrhnul a rychle jsem se vrátil k upocené realitě, abych konečně zjistil, jak to s tím „nenasliníš“ z titulku je: Prstem prst sice nenasliníš, ale pokud ti ruku olízne telátko...