Většinu září jsem strávila v Thajsku. Coby průvodce jsem s sebou měla knihu ze slavné série pro „nezávislé cestovatele“ Lonely Planet. Práce jejích autorů je bezesporu obdivuhodná. Přesto jsem si uvědomila, nakolik se knihou cítím svázána. Dost možná je to pouze můj osobní problém, ale mám pocit, že mě její rady a tipy stavějí do pozice vandala, který se nedopouští pustošení okolí, zato však překrucuje, ohýbá, ba dokonce láme ducha místa.

Důležitá zásada v současnosti převládajícího druhu aktivního cestování je mluvit s místními a napodobovat jejich zvyky – jíst ve stejných restauracích, nakupovat na stejných trzích, jezdit na stejná místa, někdy u nich i přespat. Počínat si „jako turista“ je naopak trapné, nevhodné a člověk tím demonstruje svou cestovatelskou nezkušenost. Exotické destinace jsou tak plné turistů, kteří se snaží postavit celý svůj pobyt na tom, potkávat co nejméně turistů jiných. Teprve pak se totiž dá cesta považovat za úspěšnou, autentickou, spontánní – nehledě na to, kolik neautentického, nespontánního chování, plánování, dohadování, překonávání vlastní únavy při tom člověk musel vynaložit.

Absurdním vrcholem byl pro mě v tomto ohledu program Chat with Monks. Ve městě Čiang Mai na severu Thajska nabízejí hned dva buddhistické kláštery možnost popovídat si s místními mnichy o myšlenkách a hodnotách, na nichž jejich náboženství stojí. Mniši se tak trénují v angličtině. Ten „můj“ byl trpělivý a sdílný partner ke konverzaci. Vyprávěl mi o konceptu převtělování i o svém denním programu. Byla to příjemná dvacetiminutovka, ze které mám několik fotek a brožurku s názvem Questions & Answers in Buddhism, ale k podstatě tohoto náboženství jsem se samozřejmě nijak nepřiblížila.

Mé cestování po různých zemích světa mělo zatím charakter, který se v něčem podobal právě rozhovoru s mnichem – šlo o milou zkušenost, z níž toho ovšem o daném místě nemůžu příliš usuzovat. Částečně to samozřejmě souvisí s dobou, kterou člověk v zemi stráví, ale něco mi říká, že pokud se nejedná o skutečně dlouhodobý pobyt, je domýšlivé předpokládat, že pochytíte skutečnou esenci navštíveného místa.

Různé průvodce a cestovatelské servery dnes zpravidla tvrdí opak – pokud se budete dostatečně snažit, podstata dané země se před vámi ochotně rozprostře. Na stejných serverech pak ale najdete taky třeba rady, jak nafotit památky přesně tak, jak jsou zachycené v průvodcích. Dozvědět se tam můžete, jaká denní doba je pro fotografování nejvhodnější i jaký úhel byste měli zaujmout, jakou clonu a čas si na přístroji nastavit.

V honbě za zážitkem, o jehož proporcích máme jasnou představu, se dobrovolně vzdáváme prvků překvapení a původnosti. Všechny ty nečekané, „neturistické“ prožitky, za nimiž kráčíme jako figurka v počítačové hře, jsou vlastně jen dalším plněním zatuhlého itineráře denních povinností, které nás svazují doma, o onom opuštění bezpečného prostoru nemůže být řeč.

Nese to s sebou i zdánlivé paradoxy. Před pár lety jsem napsala pro Salon vzpomínku na Maroko, kde dva šikovní zlodějíčkové z nočního vlaku okradli mou kamarádku. Tenkrát jsem se pohoršovala – dneska by mě to asi trápilo méně. I v Thajsku se nám stalo, že jsme přišli o větší sumu peněz. Samozřejmě proto, že jsme naletěli jednomu místnímu naháněči, jenž nám sliboval zážitky, o jejichž existenci vědí jenom Thajci a zahraniční turista je za normálních okolností nemá možnost absolvovat. Dokonce nám ta kouzelná místa zakreslil na prázdná místa naší mapy. Nechali jsme se nachytat; jediný zážitek, který jsme si z toho odnesli, bylo zahanbení, že jsme tomu příjemně vypadajícímu Thajci s dobrou angličtinou naletěli – možná to ale byl nakonec nejautentičtější prožitek za celé ty tři týdny.

Místní průvodkyně Rose, s níž jsme v malé skupině podnikli výlet k vodopádům na severu, k nimž bychom se bez auta dostávali jen stěží, nám říkala, že v její zemi je poměrně jednoduchý život. To mě zaujalo, protože na Rose bylo na první pohled patrné, že se narodila jako muž. Ta že má jednoduchý život? Chtěla jsem se dozvědět víc, chtěla jsem mít svou opravdu autentickou zajímavost, ale Rose se s námi moc bavit nechtěla. Vždy jen krátce odpovídala na naše opatrné dotazy. Nebylo jich moc: nebyli jsme si totiž úplně jistí, zda se představila opravdu jako Rose, nebo jako Ross, a tak se na ni nikdo ze skupiny raději příliš neobracel. Všichni jsme byli zabrzdění studem – co kdybychom ji urazili.

Neurazili, ale taky jsme se o ní nic nedozvěděli. Po výletu jsme se mlčky rozešli do různých směrů – každý se svým vlastním autentickým blátem na botách.

Prostě to příště musím zkusit jinak a začnu tím, že si s sebou nevezmu Lonely Planet.