O předešlých knihách Daniely Hodrové vyšlo recenzí bezpočet a skoro v každé se mantricky opakuje tvrzení, že jde o dílo náročné, předpokládající čtenáře poučeného. Sečtělého. Intelektuálně na patřičné výši. Není možné si sednout do kavárny a přečíst to jedním hltem, je třeba číst pomalu, po větách, a k větám se po čase vracet. Když teď v nakladatelství Malvern vyšly Točité věty, rozhodl jsem se je prozkoumat. V čem je ona jedinečnost Daniely Hodrové?

Co se koncepce týká, jsou Točité věty skvostným experimentem, tento román totiž není úplný, dokud se neobeznámíme s poslední knihou Bohumily Grögerové Můj labyrint.

Po smrti Josefa Hiršala zůstala Grögerová bydlet v jeho bytě V Horní Stromce 6. Mimochodem, v nejvyšším patře tohoto domu svého času bydlel Zdeněk Urbánek a v přízemí Jana Krejcarová. Okolní ulice a přilehlé Olšanské hřbitovy jsou zároveň krajinou dětství Daniely Hodrové. Propletence napříč časem dokazují, že v Čechách se zná každý s každým. S Hiršalovou dcerou Kristýnou chodila Hodrová ve škole do stejné třídy. Na hřbitově, opodál Kafkova hrobu, je pohřbena Kristýnina matka Anita. Byt v dědictví připadl Kristýně, přesto v něm nechala Grögerovou nadále bydlet. Z nenáviděné otcovy milenky se jí Bohunka postupně stala druhou matkou. Rozumíte tomu? Já ne, a ani nemůžu, tohle je mezi ženskými a Točité věty jsou bytostně ženským románem v tom nejlepším smyslu slova.

Můj labyrint téměř slepá Grögerová tlustým černým fixem jakoby vysochala na listy papíru. Daniela Hordová rukopis přepisovala do počítače a zřejmě tehdy se zrodila myšlenka obě knihy propojit. Emočně silným svorníkem je postava kolegy z kanceláře, Grögerová totiž ve své knize vzpomíná na léta po válce, kdy byla zaměstnána na ministerstvu národní obrany a kolegu brala jako milého usměvavého elegána, než se dozvěděla, že je kat. Hodrová dohledala, že týden poté, co otřesená Grögerová podala na ministerstvu výpověď, popravil Miladu Horákovou.

Vinohradský byt se Bohunce stal domovem a doufala, že tu dožije, tady, kde po ránu snídala oblečená v Jozánkově županu v křesle, kde sedával on, mezi jeho předměty a knihami, sem za ní docházeli téměř denně přátelé na návštěvu. Je k neuvěření, že se mezi nimi našel prašivec od nátury. Kdo jiný než někdo z okruhu přátel mohl vědět, že na zdech visí originály od Maxe Ernsta až třeba po Mikuláše Medka. Ta krádež musela být na objednávku. Najatý zloděj se představil jako redaktor deníku Dnes. O konkrétní poezii neměl ponětí, a dokonce si zapomněl na nahrávání rozhovoru vzít s sebou diktafon. Po jeho poněkud kvapném odchodu zůstala na stěně dvě prázdná místa. Pravděpodobně dostal za úkol ukrást obraz od Zdeňka Sýkory, z neznalosti ale sáhl po podobně vyhlížející, z křivek poskládané kompozici. Druhým obrazem byl Hiršalův portrét. Jeho krádež už byla soukromou iniciativou zloděje, který se zřejmě až dodatečně dozvěděl, že obraz figuruje v katalozích z výstav Kamila Lhotáka, a je tudíž prakticky neprodejný. Bohužel tato událost měla fatální důsledek. Bohunka krádež vzala jako vlastní selhání a odstěhovala se k dceři do Veleslavína, čímž se definitivně přervalo pouto Grögerová – Hiršal, které trvalo i přes Hiršalovo úmrtí více než šedesát let.

Kromě tohoto skutečností inspirovaného nosného motivu se z románu Daniely Hodrové vynořuje několik příběhů vedlejších. Metoda filmového střihu není v literatuře nic neobvyklého, tady ale nůžky přímo řádí. Jako kdybyste Marketu Lazarovou rozstříhali na minutové sekvence a mezi ně přimíchávali několik políček z Ostře sledovaných vlaků, Kalamity a Ucha. Výsledek bude možná adeptem na hlavní cenu na festivalu náročných filmů, ale ne ke koukání. Točitým větám chybí tah. Po dvou stech stránkách vlastně není proč číst dál.

Že knihu odložil v půlce, to žádný seriózní kritik nepřizná. Ano, ke knihám Daniely Hodrové je třeba se vracet. Vracet = pokusit se jimi pročíst až do konce. Ale ruku na srdce, skutečně se k nim kritik po napsání recenze někdy vrátí?