V románu Říše světla píšete, že severokorejští tajní agenti používají ke kódování zpráv básně. Je to pravda?

Ne, to jsem si vymyslel. Určitě užívají špičkové technologie. I když popravdě nevím, co přesně se v Severní Koreji odehrává, přestože bydlím nedaleko hranic. Dostávají se k nám jen zvěsti, takže si můžeme pouze představovat, jaké to tam je, jak se tam asi žije. Záměrem Říše světla ovšem není podat zprávu o KLDR nebo o špionážních aktivitách. Severní Korea je pro mě symbol, podobný jako zámek ve slavném Kafkově románu.

K dílu Franze Kafky se hlásíte dlouhodobě. Čím vás ovlivnilo?

Poprvé jsem se s ním setkal ve třinácti letech, přečetl jsem si právě Zámek, který mi tehdy připadal těžko pochopitelný, ale přesto na mě silně zapůsobil. Kafkův vliv se zřetelně projevuje právě v Říši světla. Podobně jako K. v Zámku hledá zámek a Josef K. v Procesu soudce, tak i můj hrdina dostává příkaz a snaží se zjistit jeho relevanci, přijít mu na kloub, ale nedaří se mu to. Je v tom i něco ze současné společnosti – všichni musíme někam jít, ale nikdo pořádně neví kam, k jakému cíli.

Vaše knihy byly přeloženy do několika jazyků. Máte pocit, že se jejich přijetí ve vaší vlasti a v jiných částech světa liší?

Asi ano, ale mám-li být upřímný, přijetí v zahraničí mě až tak moc nezajímá. Píšu korejsky pro Korejce, to je moje sféra. V případě překladů do cizích jazyků se příslušný překladatel stává de facto novým autorem knihy. Přirovnal bych to k situaci, kdy by za mnou přišla bývalá přítelkyně, se kterou jsem se rozešel před deseti lety, a přivedla by s sebou dítě s tím, že je moje. V tu chvíli budu sice na jednu stranu cítit radost, ale na druhou stranu i nedůvěru, jestli je to dítě opravdu moje a co s ním mám společného.

Takže myslíte, že překlad změní i podstatu díla?

Nemyslím si, že by v díle bylo cosi platónsky ideálního, něco neměnného, překlad ho vždy nějak poznamená. Proto je role překladatele tak zásadní. Překládání nicméně považuji za velmi důležité pro rozvoj literatury. Bibli ani Homéra dnes nikdo nečte v originále.

Váš debut Mám právo se zničit zpracovává témata, která jsou často považována za společenská tabu – jako je sebevražda nebo násilí. Má literatura moc ovlivnit pohled na tyto otázky?

Ne, literatura je jiná dimenze světa; vypadá jako skutečný svět, ale není jím. Nemyslím si, že četba knih může změnit způsob myšlení nebo chování člověka. Před vydáním novely Mám právo se zničit jsem se bál, že spoustu lidí inspiruje k sebevraždě a policie pak nalezne mou knihu vedle jejich mrtvého těla a já budu vlastně spolupachatel. Nic takového se samozřejmě nestalo.

Goethovi se nicméně něco podobného s Utrpením mladého Werthera „povedlo“…

Pak asi nejsem tak dobrý jako Goethe.

Kniha ale přeci může čtenáře přimět k tomu, že se na určitou věc podívá z jiného úhlu.

To asi ano. My Korejci nemáme křesťanskou tradici, nevnímáme sebevraždu jako hřích. Než vyšla má první kniha, korejští autoři o sebevraždě nepsali vůbec, nepovažovali to za důležité téma. Pak jsem přišel já se svou touhou šokovat a stvořil jsem velmi podivného hrdinu, který radí lidem, jak si vzít život. Po úspěchu knihy se tématu sebevraždy nebo zabíjení začalo věnovat mnoho jiných spisovatelů. Ale nemyslím si, že bych je ovlivnil, spíš jsem jim jen otevřel dveře. Nevěřili byste tomu, ale čtenáři a kritici si do té doby mysleli, že sebevražda je ve srovnání třeba s politikou triviální téma. Starší autoři se zaměřovali na korejskou válku a válečná traumata, demonstrace proti diktatuře, mučení a podobně. Vůbec se neobraceli k otázkám souvisejícím s jedincem, jako je právě sebevražda, nuda či nezaměstnanost. Má generace je už ale velkými politickými tématy unavená.

Když jste působil v Koreji na univerzitě, používal jste netradiční vyučovací metody, jednu jste nazval „psát jako šílený“. Jak se vám to osvědčilo?

Učil jsem dva roky na divadelní fakultě tvůrčí psaní. Metoda „psát jako šílený“ spočívá v tom, že si sednete a píšete po dobu čtyřiceti až šedesáti minut bez přemýšlení. Na studenty to mělo pozitivní vliv. Podle mě je pro samotný proces psaní důležitá maximální soustředěnost, aby člověk rychle přemístil na papír to, co mu zrovna přichází na mysl. Sám jsem svou první knihu napsal během patnácti dní, nesprchoval jsem se, nemyl si vlasy, jen jsem seděl za stolem a psal.

Jednou jste uvedl, že „moment, kdy dítě poprvé zalže, je počátkem vyprávění příběhů“. Jak se v tomto ohledu díváte na korejské školství? Podporuje tvůrčího ducha a rozvoj fantazie?

Korejské školství dělá pravý opak. To byl také důvod, proč některé mé metody na přednáškách vzbuzovaly polemiku nebo i záporné reakce. V Koreji jsou rodiče posedlí vzděláním svých potomků, konkurence je obrovská a na děti jsou kladeny vysoké nároky už od útlého věku. Nikdo po nich nechce, aby si vymýšlely příběhy a učily se je vyprávět, mají se především přizpůsobit systému a dělat přesně to, co se jim říká. Ani očkem se nedívat někam mimo, ale jít po přímce, kterou jim dospělí narýsovali. To v dítěti ubíjí jakékoliv umělecké sklony, což je škoda, protože podle mě se každý člověk rodí jako umělec a právě v tvorbě může nacházet uspokojení nebo pocit štěstí.

Stal se některý z vašich studentů úspěšným spisovatelem?

Ano, dvě z mých studentek se etablovaly jako významné autorky mladé generace. Věnují se podobným problémům jako většina tvůrců jejich věku, a to je určitá bezmoc, beznaděj a rezignace, protože Korea se sice v posledních několika desetiletích rychle rozvíjela, ale nyní přišel zlom, kdy se růst zastavil a mladí najednou nemají práci a nevidí před sebou žádnou budoucnost.

Rozhovor tlumočil Tomáš Horák.