Kunsthistorička Milena Slavická, která tak pojmenovala svou nejnovější knihu, však v rozhovoru pro Radio Wave prohlásila, že Hagibor v jejím díle nese význam spíš symbolický: reprezentuje území vyhoštěných. Velmi důležité je pak ještě i to, že všechny tři hlavní postavy její prózy jsou ženy.

Květa, měkká a přizpůsobivá, vyrůstala ve slušné a dobře zabezpečené krejčovské rodině, které ovšem po válce komunisté obchod zabavili, krátce nato Květu opustil manžel Jiří, židovský sirotek poznačený ukrutnostmi. A jako by toho nebylo málo, ani se svou jedinou dcerou si nerozuměla. Hana byla jiná a nakonec stejně musela utéct ze země, jelikož se zapletla do protistátních aktivit. Květě po ní zbyla jen Erika, tehdy ještě nemluvně, poslední střípek v rodinné mozaice.

Dokud jsem si neposlechla záznam rozhovoru s autorkou, vůbec mě nenapadlo, že by tématem knihy Hagibor (Torst 2014, nominovaná na letošní Magnesii Literu za prózu) mohla být osamělost. Prý dokonce zvažovala podtitul Kapitoly z dějin osamění. Tohle je generační propast. Pro mě jde prostě o další knížku o Židech, o válce, o komunistech. Nic víc. Jako čtenář jsem z toho unavená, otrávená jako dítě, které už si dávno udělalo svůj domácí úkol, a stejně mu to všichni servírují zas a zas. A jako dítě mám chuť vztekle odseknout, že ta údajná osamělost hrdinek Hagiboru je úplný hovno oproti osamělosti mé generace, která má šest set kontaktů na síti, dostane dvě stě přání k narozeninám, ale nemá s kým jít na pivo, a ta zpráva, co pípne sto let po půlnoci do trýznivého ticha, to je vždycky jenom operátor.

Hagibor po všech stránkách silně připomíná autorčin prozaický debut Povídky jamrtálské: volí zde téměř totožné kompoziční řešení, stejný důraz na historicky zatížené místo děje, velmi podobný příběh. Ovšem zatímco první kniha byla ještě jaksi skoro svěží, druhá je jako kámen. A ne zrovna šťastným posunem je i tentokrát štědřejší zapojení výtvarných prvků. Zatímco v Povídkách fungují fotografie přirozeně a nevtíravě spíš jako grafické předěly, v Hagiboru je z nich složena celá jedna z pěti částí. Jejich místo v příběhu čtenář bez problémů chápe, je to v pořádku, jde o Eričino dědictví v krabici: Aha, tohle fotila tvoje maminka. Nicméně souhlasím s recenzentem, který toto výtvarné intermezzo označil za úplně zbytečné. Pobavil mě akorát obrázek miss JZD, ošerpovaná vesnická zrůdička v plavkách, jinak převažuje ten druh fotek, kde je třeba kus něčeho a vy s bázní laiků tušíte, že to je umění, ale nemáte ponětí, proč vlastně. Přitom textová část žádné zvláštní nároky na čtenáře neklade.

Objektivně Hagiboru není moc co vytknout: je to vzorně napsané, kompozičně vyvážené, stylisticky úhledné. Jenom mi to přijde v podstatě mrtvé. Je to muzeum, víme, že obsahuje důležité věci, ale nudí nás už jen pouhá myšlenka na ně. Nechci babičku Květu s modrobílým hrníčkem po mamince, nechci kuchyňský stůl, kde se vzpomínky najednou „sesypaly ze stromu života jako suché listí“, ne, díky. Příběh samozřejmě končí bezpečně asi tak v roce 2005.

Poddávám se nutkání závěrem diplomaticky dodat, že věřím, že si kniha najde své vděčné čtenáře. Ovšem pokud jste v pokušení seznámit se s tvorbou Mileny Slavické, doporučila bych ty Povídky jamrtálské. Ali je hadí král, z Botiče stoupá beznaděj, už zhasli svíčku u madony Na Trávníčku, jo, když na to teď myslím, lepší, mnohem lepší.