Článek
Přijde mi, že se dnes fotografie chápe hlavně jako ilustrace nějaké události, případně paměťových záznam: Podívejte se, vrah ujížděl v červeném autě. Nebo: Takhle vypadal můj syn, když měl pět let. Vaše novější věci se ale od tohoto pojetí odklánějí.
Tahle pražská výstava shrnuje mé čtyřicetileté dílo, fotím ještě skoro o deset let déle. A když si ji se mnou projdete, můžete vidět, jak se postupně měnila má perspektiva.
V osmdesátých letech jsem dělal převážně dokumentární fotky, šlo mi o vyjádření mého vztahu k Jihoafrické republice, lidem, tamní kultuře. Práce z mých začátků zachycují podmínky, v nichž lidé žijí, objevování vnitřního já, absurdit – to byl tehdy můj záměr. Chtěl jsem přes zobrazované postavy porozumět sobě samotnému, svému vztahu k prostředí, v němž jsem žil. Doufám, že divák to z těch fotografií pozná a že v nich snad najde i trochu sám ze sebe.
Ovšem jak šel čas, staly se mé fotky více abstraktními, složitějšími. Někdy od roku 2002 v nich ubývá lidských subjektů, které jsou nahrazeny kresbami, předměty či zvířaty. V některých fotografiích jsem dokonce dospěl až k úplné abstrakci, která má sice svůj zárodek v tomto světě, ale ve výsledku je to již jen hra světla a stínu.
Takže se dá říci, že vaše etapa dokumentárního fotografa je už uzavřená? Že dnes víc a víc vidíte fotografii jako umělecké dílo, jehož smyslem je obraz?
Fotografie je kus papíru s obrázkem. Není to socha, není to video ani malba, je to fotografie. Nicméně doufám, že pokud si někdo koupí mou věc, pověsí si ji někam na zeď. Anebo ještě lépe, že si pořídí některou z mých knih. Kniha je pro mě kus života, projekt, jedna mi zabere třeba šest let práce. A jestli se někdy vrátím k dokumentární fotografii? Nevím. Nejsem komerční fotograf, nepracuju podle něčího zadání. Uvidíme.
Do svých padesáti let jste neprodal jedinou fotku. A teď máte výstavy po celém světě, tisknete v prestižním nakladatelství, natočil jste videoklip k písni kapely Die Antwoord, který zhlédlo víc než 60 miliónů lidí. Takže ze svého pohledu včera neznámého a dnes žádaného autora: Kde vidíte místo současné fotografie?
Fotografie je dnes otevřené pole příležitostí. Mnoho lidí se považuje za fotografy, a kde je mnoho lidí, je i mnoho nápadů. A také řada těch, kteří se cítí být umělci a chtějí tak být vnímáni. Pokud se toužíte stát sochařem, jako třeba Michelangelo, trvá roky, než stvoříte pořádné dílo. V dnešním světě je ale velice jednoduché pořídit fotku. Můžete fotit telefonem, který se zvládnete naučit ovládat do pěti minut.
S tím souvisí i to, že lidé často vytvářejí fotky jen s krátkou trvanlivostí, jde jim o to, zachytit něco, co se děje teď, co je nové, nemyslí na to, že by měli zachytit něco, co zároveň přetrvá.
Roger Ballen: Puppy between Feet (1993), k vidění na autorově retrospektivní výstavě Roger Ballen’s Shadowland 1982–2014 v pražském Kafkově domě (náměstí Franze Kafky 3) do 16. března.
Tou mnohostí je poznamenán i celý trh s fotografiemi. Stává se pro mě nepřehledným, o cenách rozhodují bohatí lidé, co chtějí v první řadě investovat. Některé věci se pak prodávají za horentní sumy bez ohledu na kvalitu. To je ostatně problém veškerého obchodování s uměním. Vemte si Andyho Warhola. Z celkového objemu prodeje umění zabírají jeho díla čtvrtinu. A já se ptám proč. Proč by si chtěl někdo dát na zeď něco od Warhola? Co z toho ten člověk vlastně má, jakou dostane hodnotu? To mě mate, trh s uměním už není takový, jaký býval dřív.
Ve vašem díle nacházím styčné body s některými jinými fotografy. V případě vašeho období subjektivního dokumentu mě napadá například Diane Arbusová. Co se týká komponování obrazu, vytane mi na mysli Joel Peter Witkin. Měli na vás vliv? Kde vlastně berete inspiraci?
Ta přirovnání jsou zajímavá, baví mě zkoumat, jak lidé na mé fotky reagují a jaké pocity a asociace v nich vyvolávají. A vlivy, co na mě působí? Předně ty, které tady na každého působí už milióny let. Jsem spjatý s naší planetou, můj mozek i moje tělo jsou součástí dlouhé lidské historie, evoluce. A kromě toho na mě mělo vliv nekonečně dalších věcí. Třicet let jsem se živil jako geolog, moje máma pracovala pro Magnum, jedna velká inspirace je Afrika. Navštívil jsem skoro každou zemi na světě, každá výstava je nová zkušenost, která mě někam posouvá. Četl jsem Kafku, líbil se mi, ale taky jsem někde uprostřed pouště potkal neznámého člověka, co mi pověděl svůj příběh, který mě ve výsledku ovlivnil ještě o něco víc. Ale možná nejdůležitější pro mě jako pro fotografa nakonec je fotit a zkoumat vlastní dílo, snažit se propojit s vlastní myslí, s podvědomím. Skrz focení se člověk rozvíjí.
Říkáte, že jste dlouho byl hlavně geologem. Jak tato disciplína souvisí s fotografováním?
Obojí je to věda. Obojí je o vášni, ale také o zkušenostech a tvrdé dřině. Pořád pracuju jako geolog, i když už tomu nevěnuju tolik času. Hledal jsem diamanty, uhlí, minerály. Studentům, co chodí na mé přednášky, radím, aby kromě focení budovali ještě jednu další kariéru. Sám jsem první fotku, jak jste správně říkal, prodal až v padesáti. Teprve teď žiju naplno fotografií. A jsem šťastný člověk. I když lidé říkají, že mé obrazy jsou temné.