Nemusí tomu tak být nutně. Často se zmiňují argumenty výtahu (nerovnosti nevadí, pokud s sebou bohatnoucí vyšší vrstvy táhnou chudé, jejichž reálný příjem roste) a amerického snu (nerovnosti rostou v neregulovaných společnostech, rozdíl v bohatství však vychází z různosti snah a schopností). Problém je, že právě v zemích s vysokými příjmovými nerovnostmi tyto argumenty často neplatí.

Vidíme to na obou stranách Atlantiku. V USA princip výtahu dlouho jakžtakž fungoval. Nerovnosti sice rychle rostly, ale reálné příjmy spodní pětiny domácností mírně stoupaly či stagnovaly. Od konce devadesátých let je tomu jinak, příjmy nejchudší pětiny klesají a dostaly se zpět na úroveň první poloviny osmdesátých let. Ve Velké Británii sice od konce sedmdesátých let stouply reálné příjmy všech důchodců, ale klesly u nejchudších lidí v aktivním věku.

Některé evropské státy jsou na tom lépe. Nejde ale o ty, které by trápily zvyšující se nerovnosti. Data Eurostatu naznačují, že pokud mezi oběma jevy existuje nějaký vztah, je spíše opačný. V zemích, kde se za posledních osm let zvyšovaly nerovnosti, častěji klesaly reálné příjmy nejchudší pětiny obyvatel. Jinými slovy – výtah drhne právě tam, kde by byl pro ospravedlnění nerovností potřeba.

Samo zpomalení onoho výtahu pro chudé nemusí být problém, jeli společnost zásluhová. V nejchudší pětině obyvatel totiž nemusí být stále titíž lidé. Pokud úspěch či příjem jedince nezávisí na tom, do jak bohaté rodiny se narodí, nevadí tolik, že příjem chudých stagnuje – z oné pětiny se totiž lze vymanit vlastní snahou či schopnostmi.

Jenže také princip amerického snu lze v nerovných společnostech problematizovat. Američané sice dle průzkumů v meritokracii, přes rostoucí skepsi posledních let, věří více než Evropané. Možná i díky tomu, že funguje na úrovni známých jedinců od Henryho Forda, Sheldona Adelsona po Oprah Winfreyovou. Celková čísla týkající se mezigenerační mobility jsou ale nemilosrdná. Muž narozený v pětině amerických rodin s nejnižším příjmem má 42% pravděpodobnost, že se z této pětiny nevymaní ani v dospělosti. Pro srovnání: ve skandinávských zemích se tato čísla pohybují mezi 24 a 28 %. Chlapec z této nejchudší pětiny americké populace má zhruba jen 18% šanci, že se dostane mezi dvě pětiny nejvíce vydělávajících Američanů (ve Skandinávii je to 28 až 33 %). Velká Británie je pak v celkové provázanosti příjmu rodičů a budoucího příjmu jejich dětí blíže USA než severní Evropě. Podobná je situace i v jihoamerických a asijských státech s vyššími nerovnostmi.

Neplatí tedy, že v zemích s vyššími nerovnostmi je díky liberálnějšímu prostředí snazší pohyb vzhůru. Mezigenerační mobilita je zde naopak nižší. Americký ekonom Alan Krueger tento vztah s odkazem na Fitzgeraldova románového hrdinu nazval Gatsbyho křivkou. On i další ji interpretují tak, že vysoké nerovnosti směřují k „betonování pozic“ a silněji předurčují šance v nich zrozených generací na úspěch. Tento výklad má své kritiky. I oni ale málokdy popírají, že s klesající mobilitou mizí legitimita nerovností a jejich morální ospravedlnitelnost.

Co je příčinou, že americký sen zůstane většinou jen snem? Vystudovat univerzitu stojí v USA v přepočtu na dnešní dolary takřka dvaapůlkrát více než na začátku osmdesátých let. Zároveň se snížila reálná hodnota pomoci chudým studentům. Na univerzitní diplom v USA dosáhne jen okolo 11 % mladých lidí z nejchudších rodin a 53 % z nejbohatší pětiny. „Vzdělaní chudí“ mají přitom stále výrazně nižší šanci, že se dostanou mezi pětinu obyvatel s nejvyššími příjmy, než lidé, kteří se v ní narodili a univerzitu nevystudují.

Mezigenerační ekonomická mobilita se v jednotlivých částech USA výrazně liší. Některé oblasti jsou na úrovni Skandinávie, v jiných se příjmový status masivně dědí. Mobilita je obecně vyšší v těch s menšími příjmovými rozdíly (Gatsbyho křivka tedy platí i na této úrovni), s méně segregovaným bydlením a v neposlední řadě s kvalitnějším školstvím. Státy s nejvyšší mobilitou mají většinou nadprůměrné výdaje na veřejné školství, státy s podprůměrnou mobilitou ho naopak zanedbávají.

Plyne z toho všeho nějaké poučení pro české prostředí? Výzkumy mezigenerační mobility jsou u nás omezené tím, že ještě neexistuje příjmově dospělá generace narozená v etablovaném tržním postkomunismu. Varovným signálem jsou ale velké regionální nerovnosti a fungování školství.

Daniel Prokop

Daniel Prokop

FOTO: Petr Horník, Právo

V Česku je ohrožení chudobou velmi výrazně podmíněno vzděláním. Český vysokoškolák má proti člověku se základním vzděláním zhruba desetkrát menší šanci, že bude trpět materiální deprivací nebo bude nezaměstnaný. Ve zbytku Evropy je tento nepoměr v průměru výrazně nižší. Problém přitom je, že v porevolučních 25 letech byl dosažený stupeň vzdělání vysoce podmíněn právě vzděláním rodičů. Z posledních výzkumů ESS vyplývá, že z lidí, kteří dokončovali vzdělání po revoluci (dnes jim je 30 až 40 let) a jejich otec byl vysokoškolák, velká většina na titul dosáhla také. Mezi lidmi s otcem se základním vzděláním to byl mizivý zlomek (5 až 7 %). Jen nízkého či nekvalitního vzdělání dodnes nejčastěji dosahují právě děti z nejchudších částí společnosti. Americe se sice neblížíme v nerovnostech, ale rizika zamrzající mobility s ní máme společné. Snahy o podporu diverzifikujícího charakteru našeho školství (o němž bude některý z dalších Úvodů) tomu rozhodně nepomohou.