Andrea Sedláčková
Moje pařížská revoluce
Prostor

obálka Andrea Sedláčková: Moje pařížská revoluce

FOTO: archív nakladatelství Prostor

Byla jsem dlouho přesvědčená, že se musím pokusit svým minimem současnou historii své země ovlivnit. Ale v určité chvíli (letos v létě) přestaly být dějiny národa důležitější než můj osobní život, a tak se stalo, že já, která jsem běhala z místa na místo, abych se dotkla těkavých částeček dějin, jsem odjela někam, kde se žádné dějiny neodehrávají. Můj sen se v Praze právě realizuje, národ zažívá (nejspíš) jednu z velkých ér, neopakovatelnou minimálně po další dvacetiletou dekádu, osobně se obávám, že pro mě již nikdy nepoznatelnou (29. listopadu 1989). Deníkový zápis Andrey Sedláčkové (1967), režisérky, scenáristky a dokumentaristky, která v září 1989 emigrovala do Francie, by mohl být mottem její knihy. Autorka sice „propásla schůzku s historií“, ale napsala text, který je pohledem z trochu jiné strany, a proto je nadmíru důležitý.

Adler Olsen
Marco
Přeložila Kristina Václavů.
Host

obálka Adler Olsen: Marco

FOTO: archív nakladatelství Host

Psát na stránkách Salonu o kriminálních románech by se mohlo zdát jako zbytečné. Tento žánr je v posledních letech na výsluní čtenářského zájmu. A nejde o výrazné literární počiny, nakonec – málokdo by si koupil detektivku s košatým nebo experimentálním jazykem. Nicméně se stále více ukazuje, že společenská témata, která by zpracovávána v uměleckých prózách působila prvoplánově, uměle až směšně, mohou v detektivkách fungovat a mohou čtenáře upozorňovat na problémy, o něž by v běžném životě nejevil zájem. V pátém případě řady o komisaři Marckovi z Kodaně jde mj. o zneužívání dánské rozvojové pomoci pro kmen domorodců z Kamerunu. Naplánovat, domluvit, uvolnit peníze a odfajfkovat, že je splněno. A mezi tím také evaluovat (vyhodnocovat). Stačí ten mechanismus trochu obejít a peníze nasměrovat do vlastních kapes. Hodně peněz…

Pavel Kolmačka
Wittgenstein bije žáka
Triáda

obálka Pavel Kolmačka: Wittgenstein bije žáka

FOTO: archív nakladatelství Triáda

Dělat závěrečný účet v českém básnictví za rok 2014 je možná ještě předčasné, ale dovolme si zaprorokovat, že čtvrtá básnická sbírka Pavla Kolmačky (1962), který kromě poezie píše i prózu a překládá, bude mít v roční produkci podobné místo jako Chlíbcův Zimní dvůr v roce 2013. Těšit se ještě / než bude nutné / dorozumívat se jen očima (Jaro). Jen šestadvacet básní mu stačí, aby podal obsažnou zprávu o naší existenci. Holá slova, neověšená metaforami, vedle téměř prozaických vět.
Hledá sám v sobě všechny ostatní, ptá se (sebe i jich), protože dobře ví, že svět se zjevuje v jazyce. Čekání na to, co se stane, bolí. Až všechno zhasne, tajemství se zjeví (Podzim, zima). Pokud budete mít při čtení husí kůži, jaké jiné větší vyznamenání by básník mohl dostat?

Petr Hrbáč
Tancovačka na předměstí
Druhé město

obálka Petr Hrbáč: Tancovačka na předměstí

FOTO: archív nakladatelství Druhé město

Autor je muž mnoha talentů a zájmů. Profesí je lékař, srdcem japanista a také člen Botanické společnosti při Akademii věd ČR, konkrétně specialista na ostružiníky. Prý protože jsou obtížně rozeznatelné a jejich určování se podobá luštění hlavolamů, podobně jako luštění znaků kandži v japonštině. Je taky fotografem a zajímá se o digitální hudbu, což dokládá CD přiložené k jeho předešlé básnické sbírce Čekali.
V literatuře je pak Hrbáč bytostným experimentátorem… Próza Tancovačka na předměstí je zhusta prošpikovaná básnivostí. Třeba věta: Motýl vzlétl jako boží rýma. To je, co? Nicméně nejsilnější je Hrbáč coby dryáčník. Po pravdě řečeno, suché nátury jeho psaní nejspíš nedocení. Není to ale jeho vina, ba naopak, vždyť komu se poštěstí, že má v katalogu Národní knihovny v kolonce resumé Pro velmi úzký okruh čtenářů jako Hrbáč u svého prozaického debutu Kalhotový pahýl? Být na jeho místě, cítil bych se neskonale poctěn a ono resumé bych si hrdě připnul sicherheitskou na hruď, vyššího vyznamenání intelektuál v této zemi posmutnělé nekonečnem odstínů šedi nemůže dosíci.

Josef Blüml
Kulturní historik Čeněk Zíbrt
Společnost pro kulturní dějiny

obálka Josef Blüml: Kulturní historik Čeněk Zíbrt

FOTO: archív Společnosti pro kulturní dějiny

Čeněk Zíbrt (1864–1932) žil v době, kdy neexistovaly digitalizované databáze. Musel pěkně pěšky do archivů a tam listovat ve foliantech a ručně si pořizovat výpisky na papír. Prošel primární prameny a z nich si vypsal to, co mu připadlo zajímavé, byť to byly kuriozity a obskurnosti. Často se stává, že to, co autor považuje za své stěžejní dílo, nezazáří a on bývá oceňovaný za něco, co nepovažoval za příliš významné. Bibliografii české historie odvál čas, stačí se ale podívat na Kosmas, v současnosti je v nabídce šest Zíbrtových jiných, drobnějších prací, např. Česká kuchyně za dob nedostatku, Staročeské umění kuchařské nebo Z historie piva. Je nanejvýš záslužné, že si někdo osvícený vzpomněl na autora samotného a konečně mu uspořádal důstojnou monografii. Sto padesáté výročí narození k tomu přímo vybízelo.