Jaká by podle vás měla být role intelektuála v politice?

To je dobrá otázka. Zvlášť v době, kdy je oblast politiky ve stejné krizi jako role intelektuála.

Moderní politika vyrůstala z určitých předpokladů. Předpokládalo se, že někteří lidé mají takové kvality, že si zaslouží, aby zastupovali jiné lidi a jejich skupinové zájmy v institucích, kde se rozhoduje, a přitom z důvodů technických není dost dobře možné, aby v nich svůj zájem hájil každý sám osobně. Dále se předpokládalo, že ti, kdo jsou zastupováni, jsou schopni víceméně bezpečně určit, kdo bude jejich zájmy hájit nejlépe. Všechny tyto předpoklady byly už dávno zpochybněny. Kvality lidí, kteří se v politice pohybují, jsou snad všeobecně označovány slovy, která bych si nedovolil na půdě Salonu použít. Možná, že některým politikům lidé trošku křivdí, ale rozhodující je, že prestiž politiků spadla na úroveň těch nejméně kvalifikovaných obslužných činností.

Pochybuje se i o existenci skupinových zájmů, které by bylo možno hájit proti zájmům jiných skupin. V době, které se – patrně pro dovršení zmatenosti – říká doba postmoderní, existují pouze zájmy individuální. Ty jsou tak fluidní a proměnlivé, že mandát k jejich zastupování by rozhodně nemohl být zastáván v měřítku let, možná ani měsíců, ba ani týdnů. Všichni máme přece svobodu konstruovat a rekonstruovat sami sebe permanentně, takže nějaký stálý zastupitel našich zájmů je bytost tak trochu mimo naši virtuální realitu.

A konečně vládne nejistota ohledně toho, zda zastupovaní dokáží sami od sebe skutečně rozpoznat, kdo by je zastupovat měl. Pokud by tomu tak bylo, pak by byly přece zbytečné nákladné předvolební kampaně, které ve stále vyšší míře využívají estrádních prvků.

Toto všechno neříkám proto, že by mne to nějak zvlášť těšilo. Byl bych naopak moc rád, kdyby nic z toho neplatilo. Ale pokaždé, když mluvím o tom, že skupinové zájmy existují, že existuje pravice a levice a že postmoderní rétorika pouze maskuje rafinovaný boj o moc, začne mi někdo vytýkat, že jsem málo moderní a že jsem ustrnul kdesi v době třídních bojů.

Obávám se, že ve srovnatelné krizi jako politika se nachází také koncept intelektuála. Původně byli intelektuálové lidé, kteří něco dokázali ve své profesi, měli však navíc potřebu vyjadřovat se kriticky k dění ve společnosti. Nebyli to nutně revolucionáři, zpravidla vystupovali kvůli svému svědomí proti konkrétním zlořádům, aniž by požadovali systémové změny. Nemysleli si, že mají patent na rozum. Dnes mají patent na rozum ti, kteří hovoří v ekonomických termínech. Řeknou nám, na co máme a co už by bylo známkou života nad poměry. Poučí nás, že se nemáme zadlužovat, a rozvážně poradí, ať místo toho raději bohatneme. Věkový průměr těchto myšlenkových tanků je něco mezi 25 až 30 lety. Někteří mají i kolem sedmdesátky, mentálně se ovšem od mladistvých expertů v ničem neliší.

Pokoušet se v této atmosféře navazovat na intelektuály z doby před sto a více lety by bylo nepochybně projevem myšlenkové rozhazovačnosti, a tedy známkou duchovního života nad poměry. Není obtížné si všimnout, že deklasování politiky a pragmatické prozření intelektuálů jde ruku v ruce a navzájem se vydatně posiluje.

V čem jsme jako společnost svobodnější po listopadu 1989 a v čem jsme byli svobodnější před ním?

Svobodnější jsme v tom, že můžeme kritizovat nahlas a veřejně prakticky cokoliv. Můžeme nadávat na poměry a na politiky včetně prezidenta. Nic se nám kvůli tomu nestane. (Výjimku tvoří adresné narážky na dost možná kriminální praktiky některých konkrétních lidí, skupin a možná i firem a některých lidí v pozadí politiky, ale o tom bych nerad hovořil z obavy, aby se mi něco nestalo.) Před listopadem 1989 si mohl člověk svobodně myslet cokoliv, v cokoliv věřit a v cokoliv doufat. Podmínkou bylo, aby se o tom nedozvěděli lidé, kteří měli v náplni práce zakročit, pokud by byl někdo ohledně svých neomezených vnitřních svobod příliš sdílný.

To byl velký kaz minulého režimu. Někteří lidé si myslí, že o sociální jistoty jsme připravováni výměnou za to, že získáváme svobodu veřejně říkat, co si myslíme. Domnívají se, že celkově jsme na této směně vydělali. Kazem současného systému je, že připravuje krok za krokem o nabytá sociální práva i ty, kdo se mohli svobodně vyjadřovat i předtím. Lidé na západ od našich hranic by o tom mohli dlouze povídat. Do našeho výkladu historie před a po roce 1989 to však nezapadá.

Jak se podle vás za posledních dvacet pět let proměnil vztah mocných a bezmocných?

Nevím, dost možná existuje nějaký zákon o zachování míry moci a bezmocnosti, poměru, který je konstantní napříč režimy. Vím, že někteří pravicoví intelektuálové (pokud tento výraz není oxymóron) mne obviní z toho, že jsem cynik, extrémista, šiřitel katastrofických scénářů, rusofil, pyroman, anebo dokonce marxista. Na svou obhajobu mohu uvést jen to, že v tomto bodě pouze tlumočím myšlenky Vilfreda Pareta.

Fotografie Krištofa Kintery z listopadových dnů roku 1989 jsou v těchto dnech k vidění v Sametovém centru (Cihelná 4, Praha 1).

Fotografie Krištofa Kintery z listopadových dnů roku 1989 jsou v těchto dnech k vidění v Sametovém centru (Cihelná 4, Praha 1).

FOTO: Krištof Kintera

O proměnách moci a bezmocnosti napříč režimy by šla napsat tlustá kniha. Přitom by byla dost monotónní. Jedním z motivů, který by se v ní často opakoval, by bylo konstatování, že noví mocní obvykle maskují svou pozici hezkými řečmi o tom, že nikdo už nemusí poslouchat pány starých pořádků. V nastalé euforii si pak trpělivě budují a opevňují získané pozice a dávají si záležet na tom, aby příliš nepřipomínaly pevnosti jejich předchůdců. Lidé se natolik opájejí tím, co, někdy jen domněle, získali, že ani nepomyslí na to, oč přišli.

Jedním z hlavních cílů mocných vždy bývá přesvědčit bezmocné, že žijí v nejlepším možném uspořádání, které je tady v prvé řadě právě kvůli nim a v jejich bytostném zájmu. To pro ně se mocní obětují a kvůli nim zastávají svá zodpovědná místa.

Mocní vám vždy přiznají, že ještě není všechno úplně v pořádku. Systém, ve kterém nám tak obětavě slouží, bude dokonalejší, až se nám podaří přemoci vnějšího nepřítele, který je veden jen svými nízkými zájmy a neuznává naše vysoké hodnoty. Druhá překážka bývá identifikována uvnitř systému. Tvoří ji zpravidla ti, kteří jsou ze všech nejbezmocnější. Právě jejich potrestání umožní podřízeným uvědomit si, že jsou na stejné lodi s těmi, kdo na horní palubě stojí u kormidla.

Pokud bych prohlásil, že tato logika panovala odnepaměti až do listopadu 1989, možná by si mne začala řada politiků a publicistů, kteří slouží těm nejvyšším hodnotám, a proto mne nemají rádi, konečně vážit. Ale upřímně řečeno, za to mi nestojí.

Anketu připravili Alice Šimonová a Zbyněk Vlasák.