Ráchel je výjimečně tvrdohlavá. A měla štěstí, že narazila na další tvrdohlavé ženy. Její matka se nechtěla smířit s tím, že by dcera neměla fungovat v běžné společnosti zdravých dětí. A proto dceru neučila znakovou řeč – tento způsob komunikace považovala za příliš limitující, chtěla, aby Ráchel vyrůstala se všemi možnostmi, které jsou k mání. Našla psycholožku Iracemu Battistettiovou, která vynalezla unikátní způsob, jak učit děti s postižením číst a psát. Prostřednictvím kartiček vlastní výroby se souhláskami a samohláskami pomáhá s nekonečnou trpělivostí malým dyslektikům a dysgrafikům, lehkým autistům a dětem, jako je Ráchel, k základní výbavě každé bytosti toužící po normálním vzdělávání. Ráchel byla jedna z jejích prvních žákyň. Pilně prováděla všechna cvičení a díky Iracemě, která ji přesvědčila, že zvládne všechno na světě, dokázala vystudovat dvě vysoké školy a naučit se anglicky. Jenže Ráchel chce víc. Chce pracovat jako diplomatka. Proto se rozhodla, že se naučí další jazyk. Vybrala si češtinu a můj kurz.

Nejprve nás všechny požádala zvláštním huhňavým, zadrhávaným hlasem, který jako by vycházel z břicha, jestli bychom nemohli mluvit trochu pomaleji. Zároveň dodala, že se ale nic neděje, když na to zapomeneme. Sedla si do první lavice. Pečlivě si zapisovala. Občas mě poprosila, abych zpomalila.

Pak jsme spolu všichni šli na oběd. Když někdo mluvil na Ráchel, dívala se mu velmi pozorně do obličeje. Bylo to nakažlivé, protože tím pádem se pak ostatní soustředili na to, když mluvila ona. Jako když ladíte staré rádio, abyste zachytili ty správné vlny. Už dlouho jsem nikoho tak intenzivně nevnímala.

Představuju si, jak malá Ráchel poprvé vstoupila do třídy mezi slyšící děti. Jaké to asi bylo, když na ně poprvé promluvila. Jistě tenkrát taky vyvolala vlnu velmi zostřeného vnímání. A ona na ni naskočila a dojela hodně daleko.