Tím dopisem si Sozanský definoval, co ho na severočeské prohrabávané, tekuté krajině fascinuje a co deprimuje. Jeho opakované návraty na Mostecko dospěly do bodu, kdy už přesně věděl, že nemůže mlčet a že (jeho) umění musí sehrát roli, kterou by v demokratické společnosti hrála média, občanské spolky či aktivní jedinci.

Výtvarník, vyučený zedník (nějakou dobu toto zaměstnání vykonávající), což je možná v tomto případě důležité, protože málokterý umělec je tak vzdálený akademismu, vynesl už dávno předtím svou tvorbu „out of area“, pryč z galerií.

„Byl jsem ve správném čase na správném místě,“ popisuje v jednom textu svou pozici. Ostatně, ono uvědomění si svého místa je nedílnou součástí samotného pozdějšího tvůrčího výkonu. V žádném případě nejde o variantu „třeba z toho něco vyleze“ nebo „ono to nějak dopadne“.

Sozanskému se v letech 1981–1983 bez povolení, bez grantů, na vlastní triko, riziko i finance podařilo ještě na krátkou chvíli „ukrást“ veřejný i soukromý prostor určený k likvidaci a dát mu svobodu. Naději svobody. Různé prostory mizejícího starého Mostu (mizející = lidmi likvidovaný) oživil novými obyvateli – figurami z drátů, gázy, sádry… Ty se tak staly přímými účastníky likvidace města i sebe samých. Protože uhlí a energie je víc než člověk! A pokud nám člověk nevyhovuje, uděláme úplně nového člověka, lepšího.

Vzpoura proti zkáze byla zpočátku jen osamělá, později se k ní přidávají další sochaři, architekti, malíři a fotografové. A taky básník Emil Juliš, který přispěl sbírkou Zóna, jež se později v přepracované podobě stala součástí jiné sbírky – Blížíme se ohni (1988): Před ná mi planula budoucnost Zóny… / Klouby, nehty, utváření prstů, chiromanticky / pokreslená dlaň; ohmatávání kůže, svalů, masa, kostí.

Díky fotodokumentaci, kresbám, filmu, osobním vzpomínkám a vzpomínkám přátel i dobovým článkům či mapám území průmyslových zón mohlo teď po mnoha letech vzniknout knižní memento Zóna (Kant 2013). Unikátní svědectví o naší civilizaci, zpráva o násilí, které pácháme sami na sobě. Za velkorysý formát knihy a za její zpracování je nutno zajisté poděkovat i nakladatelství Kant, za finanční podporu Ústeckému kraji.

Jiří Sozanský

Jiří Sozanský

FOTO: Alexandr Janovský, ČTK

Jedna z posledních Sozanského mosteckých intervencí byla nazvána Panika: Domy jako by volaly o pomoc řadou oken, většinou vytlučených. Situace vyvolává pocit panického strachu a úzkosti. Střed jednoho z bloků, šest oken v posledním patře, je zaplněn reliéfy a asamblážemi z odlitků rukou či nohou a nalezených předmětů.

Tohle je angažované umění, které těžko kdo může zrelativizovat. Jiná doba, jiní vládci, ale stále stejné chyby.