Je současná česká fotografie v něčem specifická oproti té světové?

V dějinách jsme měli několik silných momentů, velmi cenění, i v celosvětovém měřítku, jsou čeští klasici avantgardní fotografie, ať už jde o Josefa Sudka, Jaroslava Rösslera či Jaromíra Funkeho. Českým trademarkem je zřejmě i mírně diskutabilní Jan Saudek. Myslím ale, že poslední případ, kdy byla česká fotografie rozpoznatelná i v širším než domácím kontextu a kdy nešlo jen o práci jedince, je hnutí fotografů, které bývá shrnujícím názvem označováno jako slovenská nová vlna. To jsou fotografové slovenského původu studující na pražské FAMU v osmdesátých letech. Ale že bych něco takového viděl dnes, něco charakteristického nebo specifického, to ne.

A lze říct, že je něco charakteristické pro současnou fotografii obecně?

Nejspíš to, že je fotografie v tuhle chvíli v procesu docela výrazného přerodu. Velmi tradiční médium, byť označované jako moderní a technické, se po sto šedesáti relativně stabilních letech své existence dostává do nové fáze.

V čem ten přerod spočívá?

Přišel s digitální kulturou, s nástupem internetu. Největší změna je v tom, že dnes může vznikat obraz, který má charakter fotografického obrazu, ale nemusí mít ty jasné charakteristiky, které s sebou fotografie vždy nesla. Roland Barthes charakterizuje fotografii úslovím „toto bylo“, čímž myslí, že může nebo mohla vždy zachycovat jenom to, co se odehrávalo před objektivem fotoaparátu – v konkrétním čase, na konkrétním místě. Každá fotografie dřív nutně musela být objektivním záznamem reality, byť samozřejmě docházelo ke spoustě případů různých manipulací. Ale ten základní princip, že fotografie nemohla vzniknout bez své předlohy v realitě, byl platný až do nástupu digitální kultury.

Dnes se dá udělat obraz na počítači, který vypadá jako fotografie, nese všechny rysy fotografie, ale zobrazuje ně co, co nikdy neexistovalo, a nepotřebujete k tomu ani fotoaparát. To je velký zlom, se kterým se fotografie vypořádávala relativně dlouho. V současnosti už to však nepředstavuje takový problém, protože se na tuhle podmínku adaptovali všichni: mé dia, konzumenti fotografií i jejich tvůrci.

A je to v pořádku, že jsme se na to adaptovali?

Myslím, že ano, protože jde o kontinuální vývoj, na který je potřeba reagovat. Zabránit se mu nedá. Digitalizace přinesla pro fotografy spoustu skvělých věcí, celý proces se především výrazně zlevnil a zrychlil. Třeba pro fotografy-novináře je to obrovská výhoda. Obraz je také možné přenášet bezdrátově na libovolné vzdálenosti. Co už ale taková výhoda není, je fakt, že je možné těch obrazů pořizovat v podstatě neomezené množství. Dřív totiž tím, že byla fotografie drahá, nutila mnohem víc přemýšlet před každým zmáčknutím spouště. Fotograf věděl, že má omezený manévrovací prostor, 36 obrázků na filmu, a s ním si v ten moment musel vystačit.

Všechny zmíněné výhody nahrávají amatérským fotografům. Lze je ještě nějak odlišit od profesionálních?

Digitalizaci vnímám hodně pozitivně právě v tom, že přinesla velkou demokratizaci. Před dvaceti lety, když chtěl někdo natočit film, potřeboval relativně nákladnou a ne úplně dostupnou techniku. Dnes skoro každý disponuje nějakým nástrojem na vytváření obrazových záznamů. V každé rodině je minimálně jeden fotoaparát a několik dalších zařízení, která umějí dělat fotky. To otvírá možnosti pro nejširší vrstvy pořizovat záznam čehokoliv. Nebo vytvářet obrazy. Což je skvělé. Ale zároveň to neznamená, že by vznikalo významně větší množství kvalitních obrazů.

Jak změnily funkci fotografie sociální sítě?

Došlo k obrovské proměně snapshotové fotografie, která dřív měla své nezastupitelné místo v rodinných albech, kdy taková ta rodinná fotografie byla nejrozšířenější, nejlidovější. S nástupem digitálu jejich objem výrazně narostl, ale fotografie, které nikdo neuvidí, nemá smysl pořizovat. Bylo proto potřeba najít platformu, kde se dají ukazovat. A sociální sítě jsou pro tyhle účely nejvhodnější, protože to nic nestojí, prostor tam není nijak omezen, fotek se tak dá publikovat libovolné množství. Vznikla úplně nová oblast a to, jak fotka funguje, se proměnilo. Dřív fotografie fungovaly jako záchytné body průběhu lidského života, uchovávaly významné okamžiky – narození, první školní den, taneční, maturita, svatba, narození potomků… Fotografie vytvářely mementa v životě člověka, ke kterým bylo možné se vracet. Dnes to funguje úplně jinak. Zachycuje se každodennost, to nejvíc pomíjivé. Lidé si fotí kapučínka ze Starbucks, nákupy z háemka, sebe ráno před zrcadlem. A takových obrazů dělají strašná kvanta a dávají je na internet. Fotografie místo aby vytvářela mementa, zachycuje momenty.

Fotka se v něčem začíná přibližovat mluvenému slovu, které člověk vyřkne, ono podá informaci a v tu chvíli jakoby zaniká a mizí v proudu času. Dřív byla fotka stabilní věc, která byla teď a tady, byl to hmotný objekt, který se někde uchovával, chovalo se k němu s úctou, protože s sebou nesla materiální náklady a zároveň i fyzickou jedinečnost. Digitální fotka nic z tohoto nemá a skrz rychlou instantní komunikaci na sociálních sítích a v mobilech začíná fungovat spíš jako slovo. Pošlu obrázek, ty se na něj podíváš a jedeme dál. Zároveň charakter obrazu umožňuje i ve zrychlené a informacemi přehlcené době informace relativně přehledně, rychle a efektivně konzumovat. Což ovšem rozhodně neznamená, že by byli lidé třeba víc vizuálně gramotní než dřív.

Jsou nějaké hranice fotožurnalistické etiky, toho, co už by nemělo být zobrazováno v médiích?

Tohle je hrozně individuální věc, je to dané kulturně a samozřejmě i typem média. Bulvár je schopen publikovat v rámci zvýšení prodeje nebo čtenosti mnohem explicitnější, drastičtější nebo soukromí víc narušující věci než tradiční média. Nicméně myslím si, že v dnešní době, zejména co se týče internetu a online médií, už žádné hranice vlastně nejsou. Jen od určité meze není potřeba se na ty věci dívat, protože není důvod. Na jednom známém americkém serveru si američtí vojáci působící v Iráku a v Afghánistánu vyměňovali fotografie. Původně to fungovalo tak, že se vyměňovaly fotky z válečných konfliktů za pornografické materiály, ale postupem času se z toho stala soutěž o nejvíc explicitní záběry. Pro takový typ záběrů už není publikum, na kusy těl nebo masa se už nechce nikdo dívat. Tohle v zásadě problém není, do médií se dostávají věci plus minus podobné a autoregulace funguje. Seriózní médium nebude nikdy publikovat explicitní záběry roztrhaných těl, protože to zkrátka není důstojné, a ani jejich čtenáři to od nich nechtějí. Na druhou stranu vždy bude nějaká část lidí, která bude podobné věci naopak vyžadovat, a bude i prostor pro to, kde je publikovat.

Po 11. září byla v New York Daily News uveřejněna poměrně drastická fotografie utržené ruky jedné z obětí…

Byla vystavena i u nás, na výstavě Kontroverze v Rudolfinu, která se zabývala právě hraničními případy. Většinou šlo o kauzy, které končily u soudu. Tu fotografii tehdy omlouvali tím, že vyjadřovala extrémní charakter celé události. Pro mě je taková fotka už za hranou. Člověk ji nepotřebuje vidět, stejná věc se dá vyjádřit mnohem míň natvrdo, míň přímo. Na druhou stranu v podstatě identická fotografie je ve velmi kvalitní knize o bombardování Prahy v roce 1945. Je tam stejná fotka utržené ruky, akorát je černobílá. Nemůžeme tedy říct, že by šlo o nový trend.

Kontroverzní vítězný snímek WPP 2013, autorem je Paul Hansen z listu Dagens Nyheter.

Kontroverzní vítězný snímek WPP 2013, autorem je Paul Hansen z listu Dagens Nyheter.

FOTO: archív WPP

A jaké úpravy fotografií jsou ještě přijatelné a jaké už ne?

Tady se to zase hodně odvíjí od kontextu. Zcela jiná pravidla budou aplikována na oblast zpravodajství, jiná třeba na oblast lifestylových časopisů a úplně jiná na oblast reklamy. V reklamě jsou v podstatě všechny fotografie podrobeny větší míře digitální postprodukce. Od základních věcí typu masivní retuše až po vytváření kompozitních obrazů skládaných z ví ce fotek. U reklamy my ani a priori nepředpokládáme, že by nám ukazovala věci po pravdě. Reklama prezentuje spíše vize nebo sny, které mají vzbuzovat touhy.

Někde na půl cesty budou lifestylové časopisy, kde jsou všechny fotografie také podrobeny relativně masivní postprodukci. U nich mi to připadá docela nebezpečné, byť se to bere jako věc samozřejmá. Představa, že jsem dospívající dívka a svůj pohled na svět nebo na lidské tělo si utvářím podle fotografií v lifestylových holčičích časopisech, je na sebevraždu. Na lidském těle se zkrátka dělají faldy, vrásky, pupínky, kruhy pod očima a všechny tyhle věci. Ruka, noha, zadek mají nějaký tvar a s tím, co pak člověk vidí na fotografiích, to úplně nekoresponduje. Tohle není z mého pohledu úplně fér vůči čtenářům.

Ve zpravodajství jsou dána relativně pevná pravidla, co je možné s fotografií dělat. Ale také je to dynamický proces, kdy se neustále ladí, co ještě je přípustné a co už ne. Fotografie, která vyhrála loňské World Press Photo, velmi silný snímek z pohřbu dětí, byla relativně hodně upravována ve photoshopu. Nebylo tam nic manipulováno, ale byla hodně pozměněná tonalita. Výsledná fotka je velmi efektní a působí skoro až jako filmový plakát. Ale tím najednou ztratila vazbu s realitou. Podle mě by bylo mnohem silnější, kdyby to byla čistá přímá fotografie bez úprav, bez zesvětlených stínů a ztmavených jasů. Byla na mě až příliš vyčištěná. Ztrácel se u ní primární účel, tj. podávat informaci o tom, že se někde něco děje. Strhla se kolem toho velká debata a následně se začaly upravovat podmínky pro podávání fotografií na tuhle největší fotografickou novinářskou soutěž.