Nedávno vyšla kniha Michala Frankla a Jindřicha Tomana Jan Neruda a Židé (Akropolis 2013). Spolu s doprovodnými texty uvádí Nerudovy články, jež stojí u zrodu této jeho stinné pověsti. Koncem šedesátých let 19. století Neruda vydal v liberálních Národních listech sérii pěti textů nazvaných Pro strach židovský. Dnes se do nich začtete asi proto, abyste zjistili, jak hluboko lze klesnout. Jenže…

Ty články neobsahují štvavé výpady, kterými by se jejich autor úspěšně sám znemožnil. Neruda v nich konstatuje, že k Židům nechová nenávist, ale „politické a národní, mužné nepřátelství“. Popisuje také, jak v dětství soucítil s hauzírníkem, odpočívajícím s těžkým rancem, jak se pral za židovské kamarády i jak obdivoval spolužáka, který se na gymnáziu nebojácně přihlásil k židovské identitě. Až se čtenář musí ptát, co se stalo pak. Kde nastal bod obratu? Neruda navíc popisuje osudy a současnost židovského národa obdivně. Tisíciletí ve vyhnanství, roztříštěnost, roztroušenost – a přesto si udržel jednotnou kulturu a jazyk. Zdá se, že Nerudu tato skutečnost fascinuje, že v jeho popisech je emotivní prvek.

Nerudovu motivaci je třeba hledat v národnostním boji Čechů za emancipaci, který se vyostřoval právě v době vzniku článků. Pobuřuje ho, že se Židé přidržují němčiny, že se nestávají Čechy se vším všudy. Obviňuje je zároveň z hospodářských úspěchů, stavějících je proti české společnosti. A navrhuje postoj proti jejich údajné rozpínavosti: „Spolčujme se!“ Tedy doporučuje vznik zájmových sdružení všeho druhu, třeba hospodářských záložen, jež by umožnily politický a hospodářský rozkvět na národnostní bázi. „Emancipujme se od Židů!“ zní Nerudova rada poté, co konstatuje, že Židé sami již emancipováni po staletích útlaku jsou.

Nechme stranou, že se Neruda dovolává dobových antisemitských děl, jako bylo Židovství v hudbě skladatele Richarda Wagnera (vyšlo ve stejném roce). Domnívám se, že klíč k Nerudovým pěti článkům spočívá ve zvláštní citovosti, která jeho myšlenkové pochody provází. Proč tak Židům vyčítá, že si udrželi jazyk, kulturu, svébytnost, soudržnost…? Nepředstavují zmíněné hodnoty vlastně český národní program? Nemá Židům náhodou za zlé to, oč se mají snažit Češi? A nestaví se vůči Židům kriticky, poněvadž se Češi nesnaží dostatečně? Pak by Nerudovým východiskem byl prachobyčejný český mindrák. Podobný, s jakým k jeho antisemitskému poklesku přistupují ti, které nebaví se ve škole učit nazpaměť vyjmenovávat jeho sbírky. Když na něco nestačíme, pokusíme se na to zaútočit, zesměšnit to. A ještě se jedná o mindrák na druhou, protože Neruda by sám něco takového nepřiznal.

Pamětní deska Jana Nerudy

Pamětní deska Jana Nerudy

FOTO: Profimedia.cz

Jiná věc je, že Nerudovo pozorování se ukázalo být jako dobové. Židé nakonec prosazování národní existence Čechů neohrozili – v první polovině 20. století se jako národní nepřítel prosadil někdo jiný, a sílu toho střetu si Neruda zjevně nedokázal představit. Jazyková nebo národnostní otázka sice zůstala jedním z problémů, ohrožujících základy samostatné republiky, ale Židů se týkala už méně. Co by asi Neruda řekl na to, že jedním z největších českých lyriků 20. století je Jiří Orten, kterého čeština poslouchala na slovo? Stačilo počkat sedmdesát let… A Neruda také nemohl předvídat holocaust, který dnes staví jeho národovecké texty do zcela jiné perspektivy.

Kniha Jan Neruda a Židé, jež je výstupem workshopu organizovaného Židovským muzeem v Praze aÚstavem pro českou literaturu AV ČR, vyvolala po vydání polemickou diskusi, která se týkala i toho, jestli by zmíněné texty vůbec měly znovu vycházet. Jak se zdá, existují dodnes obavy z jejich charakteru. Jenže ty texty jsou dávno „v oběhu“. Pět článků Jana Nerudy je prý oblíbeným materiálem na neonacistických webech. Což už je tedy mindrák na třetí.