Článek
Qutbova biografie úplně neodpovídá představě o primitivním islámském fanatikovi či idealistovi, jehož mladistvé srdce tíhne k revoluci. Už jeho otec požadoval odchod britských okupantů z rodného Egypta, parlamentní demokracii a omezení cizorodé monarchie. Ale také skoncování se zpátečnickou mentalitou tradičních autorit. Ve vypjaté atmosféře národního povstání (1919–1922) tak třináctiletý Qutb pod otcovým vlivem úspěšně agituje za nezávislost. Později při studiích v Káhiře je pak uveden do salonů intelektuálů obeznámených se západní vědou, filosofií i literaturou a snaží se prorazit jako spisovatel, přičemž politicky stále kráčí v otcových šlépějích a podporuje sekularizaci.
Hlavní příčinou Qutbova obratu k islámskému fundamentalismu bylo zřejmě dobové fiasko egyptského experimentu s demokracií. Parlamentní systém (v čele státu byl král) nevedl ke slibované prosperitě a nezávislosti na Británii, naopak si ho rychle ochočili kolaboranti, korupčníci a úzká oligarchie. A spolu s diskreditací parlamentarismu na evropský způsob se jako nefunkční začaly jevit i západní myšlenkové vzory. Qutb se přidává k takto uvažujícímu opozičnímu Muslimskému bratrstvu kolem roku 1951.
Následná Qutbova radikalizace již probíhá ruku v ruce s radikalizací poměrů v samotném Egyptě. Na žádost krále do ulic vjíždějí britské tanky a dochází k masakrům civilistů, zatímco Qutb křižuje Egypt a povzbuzuje mučedníky. Ve vypjaté atmosféře dojde k převratu Svobodných důstojníků (1952), kteří svrhnou staré generály i krále. A zpočátku jim v tom sekundují i Muslimští bratři. Nový režim se ale brzy ukáže jako ještě brutálnější než ten předchozí. Qutb stráví následující léta (1955 až 1964) ve vězení, kde také napíše Milníky.
A jaký je obsah díla, které posloužilo jako důkaz v soudním procesu, na jehož konci stála poprava autora? Jakých myšlenek se dodnes obávají sekulární diktatury i monarchie islámského světa? A měl by se strachovat i Západ?
Qutbova kritika materialistické kultury či zahraniční politiky Západu není povrchní ani jednostranná. Vyzdvihuje evropskou exaktní vědu, bádání je mu formou zbožnosti. Podobně uznává západní vyspělost v technologii a materiální produkci. Koneckonců formou zbožnosti je také efektivní hospodaření na zemi, kterou člověk dostal do užívání od Boha. Jednostranný materialismus Západu však potřebuje podle Qutba vybalancovat duchovními hodnotami islámu.
Nicméně větší starosti než Západ dělá Qutbovi to, jak upadající muslimské společnosti obrodit skrze návrat k „opravdovému“ náboženství. Když moralizuje o jejich stavu, přirovnává je k džáhilíji – tedy k barbarství předislámských Arabů, kde si jedni podmaňují druhé, kteří je pak uctívají, místo aby velebili pouze Boha. Lidé si sami píší zákony a s úctou se jim podřizují, namísto aby se podřizovali pouze zákonům Božím, stávají se závislými na hodnotách a mínění jiných lidí a touží po jejich uznání, namísto aby za soudce svých činů považovali pouze Boha. A konečně, ve víře nezakotvení lidé se nechávají vláčet nízkými pudy a materiálními potřebami, což je od Boha vzdaluje.
Náboženství Qutbovi slouží jako zidealizovaný etalon, kterým kriticky poměřuje nedokonalou pozemskou společnost. Ta ovšem z takové konfrontace nikdy nevyjde dobře. S džáhilíjí přitom nelze uzavírat kompromisy: nelze žít zároveň v pravdě i ve lži, ve víře i nevíře, svobodně i nesvobodně, podle zákonů Boha i zákonů lidí. Qutbovi z toho vychází, že povinností muslimů je vést džihád za svržení džáhilíje. A to formou přesvědčování i násilného boje, protože mocní se svých privilegií dobrovolně nevzdají.
V úvodní studii knihy ovšem orientalista Miloš Mendel ukazuje, jak se Qutb, přimlouvající se za očistu islámu od lidských výmyslů, sám nekonzistentně pouští do tvorby inovací v Koránu absentujících, případně dává zcela nový obsah klasickým pojmům (džáhilíja).
Muslimské bratrstvo se od Qutbových tezí distancovalo již ve vlivném spisu Kazatelé, nikoliv soudci (1969). Posuzování, kdo je pravověrný muslim či odpadlík, se mělo napříště přenechat Bohu. Nicméně sociolog Gilles Kepel připomíná, že se ohledně Qutba v hnutí vede dodnes spor. Jedni jeho vykladači tvrdí, že kromě nich samých, pravověrných, lze zbytek společnosti exkomunikovat jako bezvěrce a pak zabíjet. Podle jiných Qutb takto nekompromisně lámal hůl jen nad nevěřící mocenskou elitou. A většina čte jeho diagnózu metaforicky, přičemž klade důraz na modlitbu, nikoliv na zabíjení. Aktuální otázkou je, jaký pohled se uvnitř Bratrstva zpopularizuje po armádním převratu v Egyptě a násilném potlačení islamistických demonstrací. Jde přesně o ten typ událostí, které mohou z Milníků opět učinit bestseller v celém arabském regionu.