Ten výjev s babiččinými vlasy byl svým způsobem krásný, ve svých pěti letech jsem nevěděla, co ho způsobuje – a teď mě napadá, že si možná babička neuvědomila, že mluvím o statické elektřině, a vztáhla to na své stáří. Babička mi připadala stará odjakživa, a přitom když se tahle příhoda odehrála, bylo jí asi šedesát. Dnes si v šedesáti nikdo nemůže stáří dovolit, v šedesáti letech se dnes každý, pokud je jen trochu zdráv, musí ohánět.

Od té doby bylo jasné, že se s babičkou musí opatrně. Dobře, že jsem to pochopila už v pěti. Brzy jsem totiž zjistila, že babička v dopisech dělá strašné pravopisné chyby. Kdybych se odvážila se tomu podivit – a poznala jsem to nejpozději ve třetí třídě – babičky by se to určitě dotklo, ačkoliv příčina toho, že neuměla český pravopis, byla v tom, že chodila do německé školy – pocházela totiž z hornické rodiny z Nýřan u Plzně.

Babička chodila do Korandova sboru a v šuplíku pod zrcadlem měla legitimaci Spolku přátel žehu. Bylo by mě zajímalo, co takové členství vlastně znamená, ale kvůli babiččině lítostivosti jsem se na to nikdy nezeptala, tušila jsem, že by se rozplakala, protože myslím na to, kdy umře. Upřímně řečeno, myslela jsem na to, protože naše každodenní zastávka cestou z nákupu byla u vývěsky pohřební služby, kde si babička vždy dlouze pročítala úmrtní oznámení.

Babička s námi o lecčem mluvila, ale příliš toho nevyprávěla, takže například o jejím dětství v Nýřanech jsem se nedozvěděla nic. Dítě se neumí zeptat na věci, o kterých neví, dospělý musí sám začít. Ale babička s námi jen tak žertovala, se mnou a s bratrem – třeba napodobovala Spejbla a Hurvínka. Toho jsme měli doma na gramofonové desce, takže jsme znali, jak Hurvajs jedl užovky, ale když to přehrávala plzeňská babička, bylo to trochu jinak a také toho bylo víc. Tenkrát jsem nevěděla, že cituje originál Josefa Skupu tak, jak ho viděla v Divadle feriálních osad v Plzni jako hornické děvče.

Také nás učila písničky, které se mámě nelíbily, zato nám ano – Točte se pardálovéPadla facka. Dnes mě napadá, že babička z těch Nýřan možná takové ty obecně přijatelné a ceněné národní písně ani neznala. Odkud by se naučila v německých Nýřanech Tálinskej rybník nebo Náchodský zámeček?

Babička vařila kafe z melty s trochou pravé kávy a měřítkem chutnosti čehokoli byla sladkost. Bratr miloval její přeslazenou rajskou omáčku a já jsem nenáviděla její bílé kafe, schválně jsem ho nemíchala, aby ten cukr zůstal na dně a nekazil mi chuť, ale babička mi vždycky hrnek vrátila s tím, abych ho dopila, protože je v tom cukr a ten přece nebude vyplachovat do výlevky. Co do výlevky, do kýblu, výlevka byla na chodbě, voda se nosila v konvi, myli jsme se v lavóru a splašky se vylévaly do vědra, kam jsme my, děti, smě ly v noci také čurat, neboť záchod byl na chodbě, kde byla tma. Vylévat do toho kýblu něco, v čem je cukr, je hřích, to bylo jasné. Babičce nešlo říct, ať to kafe tolik nesladí, protože by si to vyložila tak, že nám její kafíčko nechutná, a za se by se urazila a plakala.

Moje hodná a bezbranná plzeňská babička nebyla moudrá, vůbec jsem nevěděla, co si myslí o světě, co má ráda kromě nás a toho přeslazeného kafe. Nic než to, o čem tu píšu, nám nepředala.

V čase jejího života stáří nebylo téma, nemluvilo se o něm, bylo samozřejmostí. Dnes bych babičku zpovídala a fotila, jak se jí za hřebenem zvedají ty dlouhé bílé vlasy, pozorovala bych ji v její kuchyni bez okna, jak vaří na sporáku, v němž topila uhlím, jak žehlí žehličkou, kterou ohřívala na těch kamnech, jak leží v manželské posteli, kde jsme dědečkovo dávno prázdné místo zabírali my s bratrem, jak se myje v tom lavóru. I když – to by mi babička asi nedovolila, nikdy jsem ji při mytí neviděla. Ráda bych jí už tenkrát umyla ty bílé vlasy, ale nebyla možnost. Babička zemřela v roce 1977. Když jsme s bratrem zařizovali pohřeb, legitimaci Spolku přátel žehu jsme nenašli. Vůbec nevím, co od života čekala, přežila dvě děti, ale ani o dětství našeho táty a o tetě, kterou jsme ani neznali, nám nikdy nevyprávěla. Jako by neměla mládí, jako by její paměť mizela s každým uplynuvším dnem. Mrzí mě všechno, co jsme si neřekly, mnohem víc než to, čím jsem se babičky dotkla. Jsme přece rodina a já mám v sobě i něco z ní, z její povahy a podoby, jen nevím, co to je.

Ta díra v paměti mě někdy v noci straší jako obrovský netopýr, kterého jsme si s bratrem představovali, jak visí na chodbě nade dveřmi od záchoda a čeká, až půjdeme čurat. Jako krysa, o níž jsme věřili, že vystrčí hlavu z výlevky na chod bě. Jako vrzavé kroky bezhlavého strašidla na dřevěných schodech.