Zjistí totiž, že jde „jen“ o výbor novinových článků a rozhovorů, publikovaných porůznu v české mediální krajině v roce 2011 (při příležitosti Havlových narozenin anebo smrti).

Ale když se začte, s potěšením zjistí, že i takto pojatý sborník může vykreslit pozoruhodný portrét nejenom samotné osoby bývalého prezidenta a disidenta, ale i (a možná hlavně) autorů jednotlivých příspěvků, té zmiňované mediální krajiny a jiných zajímavých věcí.

Když třeba architekt Zdeněk Lukeš ve své vzpomínce popisuje Havlovu neuskutečněnou vi zi úprav Pražského hradu, mezi něž patřil „velký tropický skleník v Lumbeho zahradě, domov důchodců a studentská kolej tamtéž nebo zbudování tzv. Evropské vesničky podél Jelení ulice, kde každý dům měl projektovat architekt příslušné země“, směr Havlova uvažování je zřejmý – Hrad jako symbol celého města a celé země se měl stát místem setkávání kultur i stáří s mládím (a protože jde o krásný sen, ponechme stranou, jak by se seniorům líbilo žít na dohled a doslech studentských večírků). Takové představy dávají nahlédnout do duševního světa jejich autora a zpřesňují představu o jeho osobnosti a osobitosti.

Režisér Václav Havel.

Režisér Václav Havel.

FOTO: Petr Hroník, Právo

Josef Mlejnek jr. zase hájí Havlův film Odcházení a přináší jeho důkladný a přesvědčivý rozbor, zatímco Zdeněk Hořínek nad hrou Odcházení v několika slovech láme hůl – nejpozoruhodnější na tom je, že oba mají svým způsobem pravdu, respektive s oběma pravdami se lze snadno ztotožnit. Některé texty, jak bylo řečeno výše, vypovídají hlavně o jejich autorech. Petr Uhl na Havlův život a dílo přikládá mřížku „levicovosti“ a podle toho je vykládá, počítačový nadšenec Miloš Čermák zase Havla přirovnává ke Steveu Jobsovi. Čermákův článek je v rámci almanachu jedinečný také tím, že zkouší přinést něco jako kritický portrét Václava Havla, který „toho napsal a vyslovil mnoho. Ale jen máloco je tak banální jako jeho slavný výrok Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. K tomuto Havlovu zvolání se vztahovalo mnoho přispěvatelů a kupříkladu Erik Tabery o něm psal jako o Havlově geniálním, ač bezděčném tahu: „Komu se podaří přinutit své ideové protivníky, aby se vymezili proti takovým slovům, jako je pravda a láska?“ Podobně by šlo pokračovat ještě dlouho, jednotlivé odstíny Příležitostného portrétu spolu vstupují do mimoděčného dialogu, někdy souhlasného a někdy rozporného, navazují na sebe, anebo se navzájem předbíhají, každopádně však ve svém souhrnu přinášejí podnětné čtení.

Vlastně záleží hlavně na čtenáři, o čem si v té knížce chce číst. Třeba na Havlovy prezidentské nástupce může narazit v textu Jana Sokola: „Skutečně velkého člověka nedělá postava ani vlny, které kolem sebe nadělá. Sotva se jím může stát člověk jediné myšlenky, který by se dal redukovat na jeden program, zejména kdyby tím programem byl on sám. Velký člověk je vždycky složitý, protože je živý.“