V prvním díle Českého století se Sedláčkovi spolu se scenáristou Pavlem Kosatíkem podařilo probudit prezidenta osvoboditele, mimo jiné i díky jednomu takovému velkolepému obrazu: přivítání Masaryka na pražském vlakovém nádraží při jeho návratu z válečného exilu.

Na Masaryka jsme s Robertem Sedláčkem narazili ještě v jiné souvislosti, a sice kvůli jeho roli v hilsneriádě, kde stál na správné straně tak dlouho, dokud šlo o princip, ale když už se později jednalo „jen“ o člověka, o osud samotného Hilsnera, vycouval. V tom možném rozporu byl Sedláček vždy na straně principů, opačná pozice mu zaváněla kýčem. Dotkli jsme se toho i v této části našeho rozhovoru, která je iniciační, podobně, jako je pro celý cyklus iniciační první díl Českého století.

 

Během natáčení televizního cyklu České století, který se dramatickou formou ohlíží za klíčovými okamžiky naší novodobé historie, jsem se pravidelně potkával s jeho režisérem Robertem Sedláčkem (1973). Řešili jsme všechno možné od FAMU po Lidice. To nejzajímavější vám bude internetový Salon postupně přinášet vždy v pátek před nedělním dílem. Ne pokaždé bude mít vybraná pasáž našeho rozhovoru s tou konkrétní premiérovou částí přímou spojitost, ale nějaká vnitřní se tam vždycky najde.

 

Změnily tě nějak ideologicky, mentálně tvé první filmařské zkušenosti?

Myslím, že obecně je pro člověka klíčových prvních deset let poté, co začne žít na vlastní účet, oddělený od peněz rodičů. Protože to s sebou nese odpovědnost za vlastní životní standard. A cesta k penězům, které ti ho zajistí, je spojena s mnoha kompromisy. Vede skoro nevyhnutelně ke konformismu a ohnutému hřbetu. Sám jsem taky točil klip bratří Křížků

Každý rozervaný umělec, který si je vědom své slabosti, je silný proti těm takzvaně pevným, kteří dvě třetiny své minulosti musí vygumovat, aby se udrželi při životě nebo televizní Prima jízdu. Až postupně můžeš hřbet narovnávat. Ale na začátku vstupuješ jako nezkušené mládě do světa peněz, vztahů, vypočítavosti, do dospělosti.

A musíš si zvyknout na neúspěchy.

Na neúspěchy, na odmítnutí. Hledáš své místo v systému, bez možnosti návratu či útěku. Po deseti letech se pak můžeš ohlédnout a vidíš sám sebe. Až když za sebou spatříš své stopy, všechno, cos udělal, abys získal obživu, aby ses udržel v systému, pak teprve můžeš mluvit o zralosti. Nefunguje to tak, že někoho potkáš a prozřeš, maximálně tě někdo silný nasměruje, pomůže ti zformulovat, co cítíš, sama sebe přeložit do slov, aby ses v sobě lépe vyznal, orientoval.

Zralost a moudrost jsou taky dány tím, kolik nepříjemného si toho ze své minulosti dokázal nevytěsnit. Ti, co vytěsňují, jsou nezajímaví, plytcí, nenesou za vlastní slova a činy před sebou samými zodpovědnost.

Není zajímavé zkoumat, proč své činy vytěsňují?

Každý rozervaný umělec, který si je jako Kundera vědom své slabosti, je silný proti těm takzvaně pevným, kteří dvě třetiny své minulosti musí vygumovat, aby se udrželi při životě. Oni žijí ve frázích, nejsou téma. Chlap chodí v pátek odpoledne hrát kuželky s partou přátel, pak koukaj na fotbal, o víkendu vyjedou na kola a mluví jenom o povolených tématech. Jednoho po druhém bys je mohl vzít a rozstřílet: támhle nenaplněná láska, tady nenávist k rodičům… Ale k čemu? Jim to nepomůže, nejspíš jen zahořknou, tobě taky ne. Každý máme jinou míru schopnosti procítit, prožít, jakkoliv všichni řešíme stejné problémy.

Ale v každém z nich je přece příběh.

Mě nebaví s nimi trávit čas, jejich příběhy jsem ochoten vnímat jen zprostředkovaně. Václav Černý má v pamětech krásnou větu: „Ještě jsem byl ve věku, kdy jsem nevěděl, že vzdálenost od lidí nevylučuje lásku k nim.“ Četl jsem nedávno skvělou knížku, Lékařem v Angole. Zblajzl jsem to za jeden den, paměti řadového brněnského doktůrka. Sám bych s ním nevydržel ani hodinu, říká hrozné banality, ale zároveň popsal svým technickým způsobem přechod Angoly z portugalské kolonie k samosprávě. Úplně nudný chlapík, má radost z langust na talíři a z koupání ve vodopádu, ale jako suma života to na mě funguje. Na výlet bych s ním však nešel. On je přesně ten typ člověka, co tě vytáhne na krásnou vyhlídku a pak zamoří nekonečným proudem keců o tom, jak je krásná.

Já zatím nejsem misantrop. Nemilosrdně k tomu směřuju, ale ještě jsem tak daleko nedospěl. Jen nevydržím mezi lidmi, co se neustále baví o tom, co viděli včera v televizi. Mě to nezajímá, je mi to úplně jedno.

Tam já u tebe cítím rozpor. V tvém díle je zakódovaný princip, který část diváků vylučuje, protože nejsou schopni nebo ochotni hledat sdělení v jiné než povrchové rovině. Ty říkáš, že tě takový divák nezajímá. Ale zároveň je z tebe dlouhá léta cítit potřeba získat i tyto diváky na svou stranu.

Protože věřím, že lidi mají na víc. Děláš v médiích a sám vidíš, že se s lidmi jedná jako s idioty. Podívej se na noviny. Velká písmena, velké barevné fotky. A nejhorší zjištění je, že lidi nejsou idioti, ale že jsou za idioty rádi, velmi rádi. Dobrovolně své mozky odkládají stranou, kdykoliv to jde. Jasně, říkají, že mají v práci starosti. Ale jaké starosti? Většina jen převrací papíry z jedné hromádky na jinou a nejvíc je na pracovišti vytěžuje intrikaření. Chlapi na staveništi aspoň dřou rukama a lije z nich pot, ale armáda statisíců myší v kancelářích? Je to vůbec práce? To se ptá Machovec, to se neptám já.

Lidi prostě mají na víc. A občas se stane, že si koupí knížku, jakou by si normálně nekoupili, i ten největší vůl chce občas něco víc, než čeho je schopen, chce, aby ho něco přesahovalo. V to věřím. Na druhou stranu je docela možné, že mé věci takového člověka akorát zavedou na scestí, že jsou to taky banality, jen kryté nánosem kontroverznosti, vyumělkované výjimečnosti.