Článek
Hrdinka posledního textu z vaší sbírky Ilustrátorka a jiné obrázky je bilancující překladatelka na sklonku profesní i životní dráhy. Rostete do ní i vy sama?
Ráda bych jednou byla takovou dámou s nadhledem a životní smířlivostí. K povídce mě inspiroval jeden detail – že jsem si sama nechávala měnit po rozvodu jméno. A když jsem seděla v čekárně před kanceláří svatební matriky, tak tam ležely optimistické letáčky s načančanými nevěstami a textem „Milí snoubenci“ a mně to přišlo absurdní. Člověk tam jde s traumatem rozvodu a na tohle narazí. Řekla jsem si, že z toho musím něco udělat. Zároveň jsem ale nechtěla, aby to líčila mladá žena – aby to nebylo tak okaté. Vymyslela jsem si tedy starou paní, protože sama několik překladatelek v tom věku znám a obdivuju. Jde o dámy na úrovni; některé měly těžký život.
Vtipné bylo, to jsou ty mimoliterární jevy, že mě pak kontaktovala jedna z oněch osmdesátiletých překladatelek, se kterou jsem se předtím osobně neznala, a oznámila mi, že jsem to napsala o ní. Povídku prý četla několikrát a žasla, jak jsem to mohla takhle trefit. Mně přitom připadala psychologie starší ženy celkem jednoduchá, psala jsem sama o sobě, jaká bych chtěla být za čtyřicet let. Trefila jsem mimo jiné i to, že měla dva syny. Sama mám kluka a holku, dva syny jsem zvolila, aby to nevypadalo moc nápadně. Měla jsem nicméně radost z toho, že text někoho oslovil, potěšil.
Máte víc podobných reakcí na své povídky?
Ano, mám. Víc než o klasické povídky jde vlastně o takové mikroromány. Protože nemám na psaní moc času, snažím se toho do každé povídky nahustit strašně moc, a tím pádem jsou potom hodně různorodé. Odbudu si určité téma, uzavřu ho a jedu dál. Nemůžu napsat velký román, tak ho natlačím do patnácti dvaceti stran. Měla jsem reakce od lidí různého věku, různého povolání a každému se líbilo trochu něco jiného, jiná povídka… Tak bych si ráda myslela, že jsou ty texty asi docela univerzální. Ale abych se nepřechválila.
Mluvila jste o změně příjmení. Byla to u vás potřeba oddělit spisovatelku od překladatelky, nebo jen důsledek úředního aktu?
Je to důsledek úředního aktu. Nechci to oddělovat. Bývala bych byla radši, kdybych všechno napsala pod jedním jménem, ať tím, nebo oním. Kontinuitu překladatelství a tvorby bych raději udržovala. Ale zkrátka to dopadlo tak, že jsem vlastní prózu začala psát v momentě, kdy jsem se vracela k rodnému jménu.
Co vás ke změně jména vedlo?
Původně jsem to chtěla nechat být. Říkala jsem si, že do stejné řeky už nevkročím, že už nikdy nebudu ta jiskrná svobodná dívka hodná dívčího jména, že je to křeč. Ale pár let po rozvodu mi přišlo divné podepisovat se jménem, které mi vlastně už dávno nepatří. Takže to byla věc osobní identity, i když to může znít pateticky.
Mužské postavy vašich povídek jsou často slaboši, nevěrníci, násilníci, alkoholici. Proč jste k mužům tak nemilosrdná?
Já jsem ale přece nemilosrdná i k ženám! Ženy v mých povídkách jsou taky dost směšné a chovají se hloupě.
Možná vedlejší ženské postavy. Vaše hlavní hrdinky jsou všechny kladné, intelektuálky. Muži z toho moc dobře nevycházejí.
Bylo by mi líto, kdyby mé povídky někdo četl takhle vyhroceně, genderově: kladné ženy, záporní muži. Je to složitější. Třeba mužská postava z povídky Večírek pro dva není záporná, je to jen oběť dneška, kdy jsou mladí muži „duchem doby“ tlačeni do pozice bezstarostných proplouvačů životem, užívačů, lidí bez zodpovědnosti a závazků – dokud je ten život tak trochu nezaskočí. Tohohle hrdiny mi bylo hrozně líto, dokonce jsem to chtěla ještě přepsat. A jeho partnerka je taky dost směšná, jak se křečovitě snaží dostát jeho standardům, i když si postupně uvědomuje jejich nesmyslnost. Je pravda, a to je legrační, že vyloženě pozitivní mužští hrdinové jsou v knížce jen opat v klášteře a mrtvý Eda. Takže buď mrtvola, nebo celibátník.
Ale nakonec ani ten vrah z první povídky není zas tak špatný. Aspoň ví, o co v životě jde. Ne že bych chtěla podporovat, že za nevěru se zabíjí, ale on ještě má správné instinkty. Hlavní hrdinka Zuzana dělá jako by nic, když je jí přítel nevěrný, přitom ji to úplně odrovná. Kdežto ten vrah má jasno: Jsi mi nevěrná, je to pro mě katastrofa a já nebudu dělat jako by nic.
Sochař z povídky Sochařův večer taky není záporná postava. Je to nešťastný, frustrovaný člověk, ať už se s důvody jeho frustrace ztotožníme, nebo ne. Ajá jsem se snažila s ním soucítit. Není to záporná, ale tragická postava.
To je také jediná povídka, kde je hlavním hrdinou muž. A navíc psaná v ich-formě. Proč jste k sedmi povídkám, kde jsou hlavními postavami ženy, zařadila tuhle jednu s mužským vypravěčem?
Nepsala jsem to jako sborník, který bude vyprávět sedm žen a osmý bude muž. Tohle byla jedna z prvních povídek, kterou jsem napsala. Původně se tam střídala erforma a vševědoucí vypravěč. Ale pak jsem usoudila, že to tím ztrácí odpich, tak jsem to všechno převedla do ich-formy. Chtěla jsem, aby tohle vyprávěl muž. Tak jsem se zkusila napojit na mužské vědomí. Nevím, do jaké míry se mi to povedlo. Ten sochař je vlastně naštvaný, že už mu jeho žena nepatří, protože má děti. Myslím, že to je dost časté, a nejenom u estétů, sebestředných umělců. Žena už tu najednou není jenom pro svého muže a on má pocit, že ona se tvůrčím způsobem vyžije na dětech, a sám trpí.
