Existuje podle vás něco jako „ženská literatura“, která by se lišila od té „mužské“?

Nejzajímavější mi na tom přijde samotná otázka. Žena se s ní pořád nějak utkává, ale spisovatelmuž ji nikdy nedostane. Nikdo se ho nezeptá: Píšou se vám líp mužské postavy? Má na ně vliv to, že jste muž? Muž-autor je chápán jako jednoduše člověk podávající svým psaním jistou zprávu o světě, zatímco ženaautorka se musí neustále potýkat s tím, nakolik je její práce definována a „deformována“ jakýmsi jejím ženstvím. I dnes můžete narazit na recenzi typu Tři ženské romány letošního jara. Jenže z těch autorek jedna píše o rybách, další o vztazích a třetí o smrti – a dává je dohromady jenom jejich ženský rod. O autorechmužích by takový článek nikdo nenapsal. Z autorek už jenom to, že jsou ženy, dělá v očích mnoha lidí (mužů) jakousi koherentní skupinu.

Ve vaší Paměti mojí babičce se hlavní hrdinka jako stará žena ohlíží za svým životem… Setkal jsem se s názorem, že je obdivuhodné, jak jste se do ní dokázala přes ten věkový rozdíl vcítit. Mělo nějaký význam to, že je to ženská postava?

Nebo jinak: Jakou roli hraje ve vašem psaní osobní prožitek? Já jsem se osobnímu psaní vždy spíše vyhýbala. Pokud jsem vycházela ze sebe, tak byl výsledek obvykle k nepoznání stylizovaný. Charaktery v mých knihách byly nejčastěji amalgámem zažitého, slyšeného, vyčteného a odpozorovaného. Pozorování je pro mě grunt.

Nicméně procházím teď zřejmě opačným procesem, než je u autorů obvyklé, protože má příští kniha – novela, která by měla vyjít na jaře 2014 – je autobiografická velmi. Jakkoli autobiografičnost bývá většinou spojována spíše s debuty, já k ní dospěla po sedmi povětšinou fikčních románech. Motivací byl pocit, že abych mohla jít v tvorbě někam dál, musím se vrátit sama k sobě, obnažit se – s jakýmsi úšklebkem směrem k sobě i ke čtenáři. A ne, že si Hůlová zas empaticky oblékne čísi kůži a bude si „jen“ po x-té představovat, že je někdo jiný.

A v čem je ta novinka autobiografická?

Vypravěčkou je spisovatelka, jenom píše červenou knihovnu. V textu hovoří o svých dětech, o svém manželství, o psaní a o démonech. I tady jde samozřejmě o jistou stylizaci, ale provázaností s mým životem a tím, s čím se v něm potýkám, je tam více než kde jinde. Přestože ta žena je, ehm, do jisté míry vlastně monstrum. Egoistické, a i když empatické, zároveň také zvláštním způsobem necitelné.

To mi připomíná Umělohmotný třípokoj. Slyšel jsem od jedné čtenářky, jak oceňuje, že vaše psaní je nelaskavé, „neženské“. Prý jí připomíná to, co by žena řekla ve chvíli naprosté upřímnosti své nejlepší kamarádce, a ani tehdy by prý nešla do takové hloubky.

Tenhle nový text na Umělohmotný třípokoj jistým způsobem navazuje. V drastické upřímnosti a obnažování tabu. Ale zatímco v Umělohmotném třípokoji se jedná o sexualitu, tady jde mimo jiné o vztah matky ke svým dětem. O to, jak je možné své děti bez výčitek a vlastně z „pochopitelných důvodů“ týrat.

Na psaní je vzrušující, kolika vrstvami tabuizace, stereotypizace a konvencí se v jeho průběhu člověk postupně prokopává. Ať už jde o jakási společenská očekávání, hranici mezi normalitou a šílenstvím, ospravedlnitelnost nároků na svobodu vlastního jednání nebo jazyk, kterým je to vše zprostředkováno. Nakonec jde v literatuře do velké míry myslím právě o ten jazyk.

Tabu, která zmiňujete, mi připadají spíše, jaksi, „ženská“…

Téma vztahu matky s dětmi muže nezahrnuje jen do chvíle, než si uvědomíme, že každý muž má nějakou matku a většina mužů má co do činění i s matkami svých dětí. Ten text, který je zatím bez názvu, se opírá o mé prožitky, ale je určitým způsobem posunutý a hyperbolizovaný. Ji nak by mě mohli, upřímně řečeno, rovnou z fleku zavřít.

Jakmile se žena stane matkou, bere se za samozřejmé, že se na rozdíl od muže jistým způsobem vzdá sama sebe. Rodinu spíše než by tak zvaně zakládala, tak se jí sama stává. Průtokovým ohřívačem citů, které futruje do svých dětí, non stop připravená k opateře, řekla by asi vypravěčka onoho textu, mé posunuté já. Neříkám, že to tak nutně vždy je, a přeháním, bez provokace to nemá cenu, ale ta očekávání takhle nějak nastavená jsou. Svět rodiny si ženské „já“ nárokuje i dnes mnohem výrazněji a jaksi kompletněji než v případě otců. Nejde mi ale o nějaký káravě zdvižený prst pohoršující se nad patriarchálním systémem. Spíše o ohmatávání hranic a konvencí. Které z nich jsou smysluplné? Některé jistě, pokud se vesmír jménem rodina nemá totálně zhroutit. No a na jiné si pojďme posvítit.

Nad vaší knihou Čechy, země zaslíbená jsem si uvědomil, že to vlastně není příběh o Ukrajincích v Čechách. Zřejmě jste šla ještě po jiném, ne tak očividném, tématu – podobně jako u Umělohmotného třípokoje.

Na začátku rozhodnutí napsat tuto knihu stála sice ambice zpracovat téma Ukrajinky v Čechách, k čemuž mě inspirovala mimo jiné naše ukrajinská uklízečka, ale hned mi bylo jasné, že psát sociálně-kritický román o nebohých Ukrajincích a rasistických Češích ani o ukrajinské vodkomilné mafii a jejích východních hrubiánech nechci.

Vypravěčka Olga je navíc, jak vyjde postupně najevo, psychicky nemocná, a jelikož se jí nedá věřit, text by jako „pravdivá výpověď o životě“ celý stál na vodě. Tím a černohumorným momentem seznamky pro Češky a Ukrajince, reflektujícím postfeministickou touhu po tradičních chlapech a stereotyp, že na Východě jsou ještě k mání, se text už definitivně vyvléká z šuplíku sociálně-kritického románu.

Důležitý je v knize také generační moment reprezentovaný Olžinou pubertální dcerou Marinou, která spolu s dalšími dětmi přistěhovalců tvoří údernou jednotku systematicky trestající své české vrstevníky za křivdy způsobené jejich rodičům. Pak už to nejsou Ukrajinci smýkaní poměry, ale ti, kdo vrací úder.

Petra Hůlová

Petra Hůlová

FOTO: Milan Malíček, Právo

Komu jsou vlastně vaše příběhy určeny?

Někde jsem četla, že jsou dva druhy umělců. Jedněm jde o to, vytvořit dílo; ke komu mluví, je vedlejší. Pro druhé, což je můj případ, je psaní způsobem komunikace. Založením jsem introvertka a psaním hledám partnera ke společnému dialogu. Byť čtenář to čte sám a já to sama smolím, literatura pro mě znamená rozhovor s někým, ko ho mohu provokovat, uvádět v nadšení, zklamávat a překvapovat. Je to dialogická hra. Americký spisovatel Jonathan Franzen někde napsal, že spisovatel chce být milován za to, že říká lidem nepříjemné věci, což mi přijde výstižné. Já také toužím po nějaké odezvě, ale vlastně na ní pracuji paradoxně tak, že čtenáře záměrně jaksi znechucuji a odrazuji. Vulgárně řečeno mu „seru na hlavu“ a doufám, že to ocení jako svého druhu katarzi.

Způsob vašeho literárního vyprávění, ten proud řeči, mi připomněl Bohumila Hrabala.

Nejste první, kdo to říká. Já Hrabala ctím a myslím si, že je tam nějaký podobný improvizačně intuitivní naturel, jistý živočišný motor v protikladu k tomu suše konstruktérskému, jenž bývá, haha, stereotypně označován za mužský…

Také jsem si všiml vaší fascinace nevábnými prostředími, lidmi v dolních patrech společnosti, což u Hrabala najdeme také.

Zespoda, z pozice určitého outsidera a s hlavou plnou „temňáren“ se mi píše nejsnadněji, cítím se v tom zkrátka dobře. Máma se mě jednou ptala, jestli není vlastně spíš těžší napsat něco, co lidi povzbudí. Mezi řádky to znamenalo, jestli není něco takového hodnotnější, když to stojí více sil. Vážím si lidí, kteří dokážou psát světlé věci, ale psát na objednávku v tomto smyslu nelze, nebo to neumím.

Ještě zpátky k tabu… Co když je to tak, že muži si je v minulosti bourali podle libosti, až už pro ně skoro žádné nezůstalo – a pro ženy tady nějaká tabu pořád ještě jsou?

U žen chápu jako tabu třeba rozhodnutí nemít na prvním místě své děti. Tohle veřejně deklarovat nemůžete.

U chlapů je těch tabu míň, protože chlap byl od nepaměti svobodnější, méně spoutaný očekáváním „řádnosti“. Ženská, která si tak zvaně dělá, co chce, je i dnes společensky stigmatizovanější. Možná právem, nevím. V každém případě to ženěautorce poskytuje množství literárních i mimoliterárních příležitostí, jak něco napadnout a zproblematizovat. Takže z literárního hlediska zaplaťpánbůh za to.

Když říkáte, že ženy mají větší příležitost bořit tabu, souvisí s tímto i váš nedávný vstup do Strany zelených? Je za ním nějaká snaha o změnu?

Tabu, které jsem tím porušila, je ryze osobní a týká se nevyřčené ambice zůstat za každých okolností apolitická. Vstup k Zeleným toto tabu zrušil. Jinak je za ním možná spíš než touha po změně odpor k procesům zcizování státu. Čím dál víc lidí se kvůli znechucení z politiky uzavírá do vnitřního exilu stejně jako za komunismu.

Vstup do strany, která je mi názorově blízká, byl způsob, jak na to reagovat. Jedním z možných, samozřejmě.